ECLI:CZ:US:2009:4.US.2910.08.1
sp. zn. IV. ÚS 2910/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. K., zastoupeného JUDr. Jiřím Běleckým, advokátem advokátní kanceláře v Rakovníku, Vysoká 267/1, směřující proti usnesení Okresního soudu v Olomouci č. j. 26 C 325/2007-170 ze dne 22. července 2008 a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě-pobočky v Olomouci č. j. 12 Co 477/2008-191 ze dne 15. září 2008 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti, z přiložené přílohy a ze spisu Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 26 C 325/2007 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal dne 12. května 2008 odvolání proti rozsudku okresního soudu v Olomouci č. j. 26 C 235/2007-129 ze dne 28. února 2008, kterým mu bylo mimo jiné uloženo zaplatit žalobcům J. G. a J. K. částku 350.000,- Kč. Stěžovatel byl následně vyzván soudem, aby z tohoto odvolání uhradil soudní poplatek ve výši 14.000,- Kč. V návaznosti na tuto výzvu stěžovatel soudní poplatek neuhradil, ale požádal o osvobození od soudních poplatků. Okresní soud v Olomouci usnesením č. j. 26 C 325/2007-170 ze dne 22. července 2008 (dále jen "rozhodnutí soudu prvního stupně") rozhodl, že stěžovateli se osvobození od soudních poplatků nepřiznává. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě-pobočka v Olomouci usnesením č. j. 12 Co 477/2008-191 ze dne 15. září 2008 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že v záhlaví citovanými rozhodnutími, kterými jeho osobě nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků, bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, tedy právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. S odkazem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 289/03 a sp. zn. 1619/08 (správně II. ÚS 1619/08) vyjadřuje stěžovatel domněnku, že již v minulosti Ústavní soud dospěl ve své rozhodovací činnosti v obdobných případech k závěrům do značné míry obdobným jako jsou závěry stěžovatele. Bližší rekapitulace obsahu ústavní stížnosti není třeba, neboť pro vyložení důvodů vedoucích k přijatému rozhodnutí Ústavního soudu toto opakování v projednávané věci nemá žádný význam.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá do rozhodovací sféry obecných soudů; s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěje (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000, sp. zn. I. ÚS 201/02, sp. zn. II. ÚS 249/03, sp. zn. IV. ÚS 109/06, sp. zn. III. ÚS 2542/08 a další). Tato zásada je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR].
Dle názoru Ústavního soudu, který není další přezkumnou instancí v soustavě obecných soudů, nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR], napadená rozhodnutí nevykazují prvky jurisdikční libovůle (svévole), pročež nezasahují do shora vymezeného ústavního práva stěžovatele. Jsou v dostatečném rozsahu v intencích ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř., na které odkazují, odůvodněna a nelze v nich spatřovat rozhodování bez bližších kritérií či zásad odvozených z právní normy. Ústavní soud na ně pro stručnost odkazuje. Pokud jde o odkazy stěžovatele na nálezy Ústavního soudu, je třeba konstatovat, že se jedná o odkazy nepřípadné, když v těchto řízeních se jednalo o případy značně rozdílné od případu stěžovatele. Ve věci vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 289/03 došlo k naprosto svévolné interpretaci ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. Rozhodující soudy nepřiznaly účastníkovi řízení osvobození od soudního poplatku především z důvodu, že tento účastník několik let věděl o povinnosti uhradit soudní poplatek, měl tedy dostatek času, aby prostředky na jeho zaplacení nashromáždil, avšak několik let podle soudů spoléhal, že břemeno soudního poplatku bude přeneseno na stát. Obdobná situace nastala ve věci vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. II. 1619/08, kde nebyla rozhodujícími soudy nijak zpochybňována skutečnost, že finanční situace účastnice řízení neumožňuje zaplacení soudního poplatku, a zamítnutí žádosti o osvobození od soudního poplatku bylo odůvodněno tím, že její finanční situace vznikla jako důsledek tzv. podnikatelského rizika.
Ústavní soud uzavírá, že svým přezkumem v záhlaví citovaných rozhodnutí nic, co by odporovalo jakýmkoli principům, právům nebo svobodám zaručeným ústavními normami České republiky, nezjistil.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu