ECLI:CZ:US:2010:1.US.1065.10.1
sp. zn. I. ÚS 1065/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů mimo ústní jednání ve věci ústavní stížnosti F. H., zastoupeného JUDr. Hanou Sayehovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Sokolská 49, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8.1.2008, č. j. 16 Co 251/2007-72, a proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.12.2009, č. j. 21 Cdo 2382/2008-89, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu ČR jako účastníků řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 4. 2010, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že pracoval u společnosti VÍTKOVICE a. s., se sídlem v Ostravě (dále jen "žalovaný") jako hutník - ocelář. V souvislosti s výkonem této práce onemocněl nemocí z povolání, pro níž nebyl schopen vykonávat dosavadní práci, a proto byl jeho pracovní poměr ukončen dohodou ke dni 4.6.2001 a stěžovatel byl následně rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 9.7.2001 uznán plně invalidním. Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 3.6.2004 byl stěžovateli odňat plný invalidní důchod a rozhodnutím ze dne 21.6.2004 mu byl od 16.7.2004 přiznán částečný invalidní důchod. Plat stěžovatele před vznikem nemoci z povolání činil 13.264,- Kč, částečný invalidní důchod činil 5.359,- Kč. Stěžovatel se pokoušel vyhledat práci, kterou by mohl vykonávat i vzhledem ke své nemoci, avšak jeho úsilí bylo marné, neboť eventuelní zájemce o jeho práci vždy odradí vážnost jeho nemoci a množství omezení, která s sebou jeho zdravotní stav přináší. Z těchto důvodů je stěžovatel veden na Úřadu práce v Ostravě od 22.9.2004 jako uchazeč o zaměstnání. Stěžovateli je známo, že jeho bývalí spolupracovníci vykonávající práci obdobnou té, kterou vykonávali i se stěžovatelem u žalovaného, mají nyní plat přibližně 19.000 Kč měsíčně. Kdyby stěžovatel nebyl postižen nemocí z povolání, mohl by tuto práci vykonávat také, a mohl by tak dosahovat výdělku přibližně ve výši 19.000.- Kč. Stěžovatel tedy požaduje na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 1.8.2004 do 30.6 2005 částku 90.774,- Kč, která vychází z výše částečného invalidního důchodu, náhrady za ztrátu na výdělku a výše mzdy, kterou by dosahoval, nebýt jeho nemoci z povolání. Stěžovatel má zato, že u něj došlo k podstatné změně poměrů ve smyslu §202 zákoníku práce, a to proto, že mu původně přiznaný plný invalidní důchod byl odňat a namísto něho přiznán invalidní důchod částečný (v tomto smyslu se žalobce opírá o názor Nejvyššího soudu ČR vyjádřený v rozsudku ze dne 22.10.2002, sp. zn. 21 Cdo 347/2002), a dále proto, že na původní pracoviště by se vzhledem k jeho zrušení stejně nemohl vrátit a bylo by diskriminující, kdyby se vzhledem k uvedeným skutečnostem nemohl zajímat o jiné zaměstnání jako každý jiný zdravý člověk (když již není plně invalidním, ale invalidním pouze částečně). Stěžovatel se tedy domnívá, že lze v jeho případě při náhradě způsobené škody vycházel z výše hypotetického výdělku, pokud byla prokázána a pokud o ní ještě nebylo pravomocně rozhodnuto, v této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR 21 Cdo 609/2002. Stěžovatel nesouhlasí se závěry soudů vyjádřenými v odůvodnění napadených rozhodnutí, neboť odporují §202 zákona č. 65/1965, zákoník práce, účinného ke dni 9. 7. 2001 (dále jen "zákoník práce"), když jej doplňují o něco, co v něm obsaženo není, v důsledku čehož je zaměstnanec trpící nemocí z povolání postižen jednak tím, že je navždy nevyléčitelně nemocný, a poté následně tím, že z důvodu vážné nemoci nesežene práci. Stěžovatel zdůrazňuje, že je nezaměstnaným ne proto, že by o jeho práci nebyl zájem, ale jen z důvodu jeho vážné nemoci. Stěžovatel dále uvádí, že způsob odškodnění, který mu soudy přiznaly, mu nenahradí finanční prostředky, které by byl schopen si vydělat, kdyby byl zdráv. Obecné soudy tak dle stěžovatele porušily jeho ústavně zaručené právo na rovnost v důstojnosti i v právech plynoucí z ustanovení čl. 1 Listiny základních práv a svobod, i právo na hmotné zajištění osob bez vlastní viny nemocných ( čl. 26 odst. 3 Listiny základních práv a svobod).
Ze spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 26 C 42/2005, který si Ústavní soud vyžádal, byly zjištěny následující skutečnosti. Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 18.7.2007, č.j. 26 C 42/2005-55, zamítl žalobu stěžovatele, kterou se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu 1.8.2004 do 30.6.2007 částku 241.260,- Kč s úroky z prodlení. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 8.1.2008, č. j. 16 Co 251/2007-72, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že Česká republika " nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně" ; v ostatních výrocích ho potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že se u stěžovatele změnily poměry ve smyslu ustanovení §202 odst.1 zákoníku práce jen v souvislosti s tím, že mu byl s ohledem na nově zjištěný zdravotní stav přiznán pro následky nemoci z povolání pouze částečný invalidní důchod a že byl tedy schopen vykonávat výdělečnou činnost; uvedená změna poměrů ovšem nemůže znamenat, že by měl být nově stanoven rozhodný výdělek pro výpočet náhrady škody. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu ČR podle ustanovení §243b odst. 2 o.s.ř. zamítnuto.
Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv postupem Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu ČR nedošlo. Na tomto závěru Ústavního soudu se nic nezměnilo ani po prostudování vyžádaného spisového materiálu. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace příslušných ustanovení zákoníku práce, tedy jednoduchého práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé Ústavní soud opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatel namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem zákoník práce, tedy porušení "jednoduchého" práva, může se jím Ústavní soud zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákoníku práce ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98; nález ze dne 30. 10. 2001, II. ÚS 444/01, publ. tamtéž, sv. 24, č. 163). Takovéto pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.
Předmětem rozhodování obecných soudů byla v dané věci právní otázka, jaký vliv na nárok stěžovatele na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti při uznání plné invalidity, mají skutečnosti, kdy stěžovateli byl počínaje dnem 16.7.2004 přiznán místo plného invalidního důchodu částečný invalidní důchod, a že stěžovatel nadále (i po uznání částečné invalidity) nemůže pro následky nemoci z povolání konat původní práci a není pro nedostatek pracovních příležitostí odpovídajících jeho zdravotnímu stavu (následkům nemoci z povolání) nikde zaměstnán.
Nejvyšší soud ČR v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí stěžovateli vyložil, že škoda spočívající ve ztrátě na výdělku je majetkovou újmou, která se stanoví ve výši rozdílu mezi výdělkem zaměstnance před vznikem škody a výdělkem po poškození, k němuž je třeba připočítat případný invalidní nebo částečný invalidní důchod poskytovaný z téhož důvodu; tímto způsobem jsou vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného a jeho neschopnost dosahovat pro následky pracovního úrazu stejný výdělek jako před poškozením. Jestliže všechny předpoklady odpovědnosti za škodu způsobenou nemocí z povolání byly splněny, je zaměstnavatel povinen hradit zaměstnanci zjištěnou (vzniklou) škodu, dokud nenastane skutečnost, která představuje změnu okolností, které byly rozhodující pro určení výše náhrady škody, tj. dokud nedojde ke změně poměrů ve smyslu ustanovení §202 odst.1 zákoníku práce. Změna v okolnostech, které byly rozhodující pro určení výše škody, má podle ustanovení §202 odst. 1 zákoníku práce význam jen tehdy, týká-li se poměrů poškozeného, spočívá-li změna poměrů přímo v osobě poškozeného a jde-li o změnu podstatnou. Pro závěr, zda došlo k podstatné změně poměrů ve smyslu tohoto ustanovení, je nezbytné porovnat poměry poškozeného, které byly rozhodující pro určení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity), a nové poměry poškozeného. O podstatnou změnu v poměrech poškozeného jde (jak správně soudy dovodily) vždy, jestliže poškozenému zaměstnanci byl pro následky nemoci z povolání namísto dosud pobíraného plného invalidního důchodu přiznán pouze částečný invalidní důchod, naproti tomu skutečnost, že poškozený zaměstnanec není schopen - pro následky nemoci z povolání - konat původní práci i poté, co mu byl místo plného invalidního důchodu přiznán částečný invalidní důchod, žádnou změnu poměrů z pohledu ustanovení §202 odst.1 zákoníku práce nepředstavuje a ani představovat nemůže, a to už proto, že se tím na dosavadním stavu (nezpůsobilosti poškozeného zaměstnance konat dosavadní práci pro následky nemoci z povolání) nic nemění. Pro určení výše náhrady za ztrátu na výdělku podle ustanovení §195 zákoníku práce je i za tohoto stavu rozhodný průměrný výdělek zaměstnance před vznikem škody; na tomto východisku se přiznáním částečného místo dosud pobíraného plného invalidního důchodu nic nemění a ani nemůže změnit.
Takto odůvodněný závěr Nejvyššího soudu ČR je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování, kterému nelze z pozice ústavnosti ničeho vytknout. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, který rozhodl o věci stěžovatele způsobem, který Ústavní soud neshledal z níže uvedených důvodů vybočujícím z mezí ústavnosti.
Dle ustanovení §195 odst. 1 zákoníku práce se náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity poskytne zaměstnanci v takové výši, aby spolu s jeho výdělkem po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního nebo částečného invalidního důchodu poskytovaného z téhož důvodu se rovnala jeho průměrnému výdělku před vznikem škody. Je tedy zřejmé, že se jedná o princip náhrady skutečné škody, jakožto výraz reparační (kompenzační) funkce odpovědnosti za škodu v pracovním právu. Zásada náhrady skutečné škody znamená, že poškozený nemůže na náhradě škody obdržet ani méně ani více než činí jeho skutečná majetková újma vyjádřitelná v penězích (ztráta na výdělku) vzniklá v příčinné souvislosti se škodní událostí (nemocí z povolání). Náhrada za ztrátu na výdělku zaměstnance proto musí být zásadně stanovena tak, aby spolu s jeho výdělkem po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního nebo částečného invalidního důchodu poskytovaného z téhož důvodu se rovnala průměrnému výdělku zaměstnance před vznikem škody. Z této zásady zná zákon dvě výjimky, kdy v jednom případě je poskytovaná náhrada za ztrátu na výdělku vyšší než je rozdíl mezi průměrným výdělkem zaměstnance před vznikem škody a jeho výdělkem po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního nebo částečného invalidního důchodu (jde o případ, kdy zaměstnanec dosahuje výdělku zvýšeným pracovním úsilím ve smyslu §195 odst. 1 in fine zákoníku práce), a ve druhém případě je náhrada za ztrátu na výdělku nižší než uvedený rozdíl (jedná se o situaci upravenou v §195 odst. 3 zákoníku práce). Z uvedeného vyplývá, že nejde-li o případ, kdy zaměstnanec po zjištění nemoci z povolání dosahuje výdělek zvýšeným pracovním úsilím, nemůže být náhrada za ztrátu na výdělku spolu s výdělkem po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního nebo částečného invalidního důchodu vyšší, než průměrný výdělek zaměstnance před vznikem škody, neboť pak by jeho odškodnění přesáhlo škodu, která mu na výdělku skutečně vznikla. Tento "fixní" výdělek tedy v dalších obdobích není možné na návrh poškozeného v jednotlivých případech zvyšovat ani např. v závislosti na vývoji mezd, neboť tyto změny nepředstavují podstatnou změnu poměrů poškozeného (okolností spočívajících přímo v jeho osobě) ve smyslu §202 odst. 1 zákoníku práce, se kterou je spojeno právo zaměstnavatele domáhat se změny v úpravě svých povinností ve vztahu k poskytování náhrady za ztrátu na výdělku. V této souvislosti odkazuje Ústavní soud na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 11. 2002, sp. zn. 21 Cdo 609/2002, ve kterém se uvádí, že "snaha žalobce, který nyní (v tomto řízení) požaduje, aby jeho průměrný výdělek před vznikem škody byl (nově) stanoven jinak (podle jiné práce, kterou by mohl podle svého názoru vykonávat, kdyby nedošlo k nemoci z povolání), pak směřuje k nepřípustné reparaci pravomocného soudního rozhodnutí (§159 odst. 3 o. s. ř.)". Na toto rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR poukazoval také stěžovatel jak v dovolání, tak ve své ústavní stížnosti, přičemž mu bylo dovolacím soudem vysvětleno, že právní názor vyslovený v tomto judikátu směřoval ke zjištění průměrného výdělku před vznikem škody, musí-li být - z důvodů v něm uvedených - odvozen z příjmů, kterých by zaměstnanec prokazatelně dosáhl u jiného zaměstnavatele za práci, kterou by pro něj vykonal, kdyby k nemoci z povolání nedošlo. O takový případ v projednávané věci nešlo neboť stěžovateli vznikl nárok na náhradu za ztrátu na výdělku podle ustanovení §195 zákoníku práce dnem 5.6.2001, kterým mu byl přiznán plný invalidní důchod, a jeho průměrný výdělek před vznikem škody byl - jak za řízení vyšlo nepochybně najevo - určen z příjmů, které dosáhl u žalovaného. Ústavní soud konstatuje, že takto jednoznačně stanovený průměrný výdělek stěžovatele před vznikem škody nemůže být tím spíše (pokud takto nelze postupovat ani u průměrného výdělku před vznikem škody odvozeného z příjmů, kterých by zaměstnanec prokazatelně dosáhl u jiného zaměstnavatele za práci, kterou by pro něj vykonal, kdyby k nemoci z povolání nedošlo) později pro účel výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity měněn. Ustanovení §202 odst. 1 zákoníku práce totiž představuje průlom do obecné překážky věci pravomocně rozhodnuté tím, že připouští, aby o náhradě škody bylo za určitých podmínek znovu rozhodováno. Podmínkou, která připouští nové rozhodnutí, je v dikci citovaného ustanovení uvedená "podstatná změna poměrů na straně poškozeného". Změna poměrů musí nastat přímo v osobě poškozeného a musí se týkat takových okolností, které jsou důležité pro posouzení otázky vzniku škody. Změna poměrů tedy musí být co do intenzity podstatná a vázaná přímo na osobu poškozeného. V této souvislosti Ústavní soud opětovně poukazuje na výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 11. 2002, sp. zn. 21 Cdo 609/2002, ve kterém se konstatuje, že "v tom, že se žalobce neúspěšně ucházel o zaměstnání, které nepochybně (pro následky nemoci z povolání) nemohl vykonávat, nelze spatřovat - aniž by bylo potřebné k této otázce provádět jakékoliv dokazování - změnu jeho poměrů ve smyslu ustanovení §202 odst. 1 zák. práce." Ostatně ke způsobu výpočtu náhrady na ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity se vyslovil ve svém nálezu ze dne 16. 6. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 4/99 (publikovaném ve sbírce zákonů pod č. 192/1999 Sb.) také Ústavní soud, a to v tom smyslu, že "náhrada za ztrátu na výdělku se stanoví přesně stanoveným způsobem výpočtu (§195 zákoníku práce), odvisícím od přesně kvantifikovaných parametrů, v důsledku čehož je možné ji valorizací bez dalšího upravovat."
Ústavní soud chápe stěžovatelovu nelehkou životní situaci, do které se nezaviněně dostal, má však současně zato, že (také s ohledem na stěžovatelem v ústavní stížnosti citovaný čl. 1 Listiny základních práv a svobod zakotvující ústavně zaručené právo na rovnost v důstojnosti i v právech) nelze žalovanému přičítat k tíži, že stěžovatel má zájem využít pracovním úrazem sníženou (omezenou) pracovní způsobilost, avšak nemá možnost ji uskutečnit (tj. nastoupit vhodné zaměstnání) výlučně pro nedostatek pracovních příležitostí (tj. proto, že není volné místo, které by mohl zejména s ohledem na svůj zdravotní stav zastávat). Jak v této souvislosti konstatoval ve svém rozsudku ze dne 22. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 347/2002, Nejvyšší soud ČR, "z důvodu odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu tedy nemůže být zaměstnanci, který pro následky pracovního úrazu není schopen konat dosavadní práci, uhrazena újma, spočívající v tom, že pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí nemůže po pracovním úrazu mít příjem z vlastní výdělečné činnosti." Nejvyšší soud přitom vycházel ze skutečnosti, "náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání částečné invalidity) vyjadřuje nezpůsobilost zaměstnance dosahovat pro následky pracovního úrazu stejný výdělek jako před poškozením. Tím, že pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí nemá po pracovním úrazu žádný příjem, se na tomto účelu poskytování náhrady za ztrátu na výdělku nic nemůže změnit, neboť jinak by zaměstnanci byla odškodňována újma, k jejíž úhradě náhrada za ztrátu na výdělku nemůže sloužit...".
V textu ústavní stížnosti je uvedeno, že potencionální zaměstnavatele stěžovatele vždy "odradí vážnost jeho nemoci a množství omezení, která s sebou jeho zdravotní stav přináší". Zde není úplně zřejmé, zda tak činí zaměstnavatelé po právu (neboť zdravotní stav stěžovatele neodpovídá nárokům kladeným na daná pracovní zařazení), či se jedná spíše o diskriminaci z důvodu neochoty akceptovat zhoršený zdravotní stav stěžovatele, který by mu však nebránil vykonávat práci, která odpovídá jeho snížené pracovní schopnosti (korespondující s jeho částečnou invaliditou). Tato otázka však nebyla předmětem projednávané ústavní stížnosti, pokud by se stěžovatel domníval, že tomu tak skutečně bylo, mohl by se domáhat svých práv (byť zcela nepochybně s velice nejistým výsledkem) v občanském soudním řízení.
Pokud se stěžovatel cítí být diskriminován tím, že způsob odškodnění, který mu soudy přiznaly, mu nenahradí finanční prostředky, které by byl schopen si vydělat, kdyby byl zdráv, vyjadřuje tím nesouhlas s textem zákona bez ústavněprávní argumentace, kterým se Ústavní soud není příslušný zabývat. Nad rámec věci Ústavní soud poukazuje v této souvislosti na ustanovení §202 odst. 2 zákoníku práce účinného do 31. 12. 2006 (v současné době §390 odst. 2 zákona č. 262/2006, zákoník práce v nyní účinném znění) podle kterého vláda může vzhledem ke změnám, které nastaly ve vývoji mzdové úrovně, upravit podmínky, výši a způsob náhrady za ztrátu na výdělku příslušející zaměstnancům po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání; to se vztahuje i na náhradu nákladů na výživu pozůstalých. Smyslem (účelem) úpravy náhrady za ztrátu na výdělku podle tohoto ustanovení je, aby v zájmu zachování reálné hodnoty pobírané náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti byl při dalším určení výše této náhrady zohledněn obecný vývoj mezd v národním hospodářství (nominální růst mezd), k němuž po vzniku nároku na náhradu za ztrátu na výdělku (v době pobírání náhrady) došlo ve srovnání s úrovní mezd, která tu byla [a byla tedy významná (rozhodující)] v době vzniku nároku na náhradu za ztrátu na výdělku.
Ústavní soud má tedy s ohledem na výše uvedené zato, že výklad, na němž byly napadené rozsudky obecných soudů postaveny, je v souladu s ustálenou a obecně uznávanou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ČR (veškeré citované rozsudky jsou dostupné na www.nsoud.cz), a v jejich rozhodnutí tak nelze shledat prvek libovůle či dokonce svévole. Ústavní soud tak napadená rozhodnutí neshledal vybočujícími z mezí ústavnosti, když po přezkoumání těchto rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu dospěl k závěru, že výklad a aplikace příslušných ustanovení zákoníku práce byly provedeny v mezích zákona ústavně konformním způsobem. Ústavní soud tedy nevidí důvod - ani z hlediska ochrany ústavnosti - aby interpretaci práva provedenou obecnými soudy zpochybňoval či aby se sám od ní odchyloval.
Pokud stěžovatel namítal rovněž porušení práva na přiměřené hmotné zajištění, Ústavní soud ani této námitce nepřisvědčil. Právo na přiměřené hmotné zajištění ve smyslu čl. 26 odst. 3 Listiny se týká situace, kdy je stát povinen přiměřeně hmotně zajistit občana, který si nemůže prostředky k živobytí zajistit vlastní prací, popřípadě při nezpůsobilosti k práci (čl. 30 odst. 1 Listiny). Tato souzená věc se však týkala náhrady škody při odpovědnosti za pracovní úrazy a nemoci z povolání, nikoliv některé z otázek sociálního zabezpečení.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel nenamítal nesprávnost skutkových zjištění, ani nedostatky v hodnocení provedených důkazů, ale napadal pouze vyslovený a řádně argumentovaný právní názor obecných soudů, nelze dospět k závěru, že by bylo napadenými rozhodnutími porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces. Obecné soudy v předmětné věci pouze aplikovaly "podústavní" právo a jejich interpretace - jak již bylo uvedeno - byla ústavně konformní. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti neuvádí jiné skutečnosti, kterými by odůvodňoval porušení namítaných ústavně zaručených práv, Ústavní soud tedy neshledal zákonný důvod k tomu, aby využil svých mimořádných pravomocí, označil napadená soudní rozhodnutí za odporující ústavně zaručeným právům a svým nálezem zasáhl do nezávislého soudního rozhodování, proto ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. května 2010
Vojen Gűttler, v.r.
předseda senátu