ECLI:CZ:US:2010:2.US.1361.08.1
sp. zn. II. ÚS 1361/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. J. D., zastoupeného JUDr. Jiřím Teryngelem, advokátem se sídlem Praha 4, Vápencová 13, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2008 sp. zn. 11 Tdo 1255/2007, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 9. 2006 sp. zn. 6 To 8/2006 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. 2 T 11/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 6. 2008, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho ústavně garantované právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na presumpci neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny. Současně žádá o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Stěžovatel podrobně rekapituluje průběh řízení, obsah svých podání i napadených rozhodnutí. Nejvyššímu soudu vytýká, že jeho dovolání pojal příliš restriktivně, když s poukazem na skutkové závěry soudů nižších stupňů, jimiž je vázán, odmítl jeho námitku, že jednání mělo být posouzeno jako mírněji trestný čin, a stejně tak odmítl námitku o rigidním výkladu slova "přisvojí si" jako znaku skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, a v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 564/2000 ignoroval obchodně právní stránku věci. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na to, že nebyla vyvrácena jeho obhajoba, že motivem jeho jednání bylo řešení platební neschopnosti podniku.
Rovněž soudům nižších stupňů stěžovatel vytýká, že si nedostatečně ujasnily podstatu znaku "přisvojit si věc, která byla někomu svěřena", když nelze použít výkladu vztahujícímu se ke znakům trestného činu krádeže. Má za to, že v jeho případě nebyl prokázán úmysl trvale si věc ponechat. Vrchní soud se dle jeho přesvědčení s touto hlavní námitkou nevypořádal. Nedostatkem rozhodnutí dle stěžovatele jsou i závěry o způsobené škodě, přičemž vznik škody není kryt zaviněním obviněných. Popis skutku dle něj odpovídá znakům skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele dle §256 tr. z.
Z obsahu spisu Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 2 T 11/2004, bylo zjištěno následující:
Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni byl stěžovatel spolu s dalšími dvěma obviněnými uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 4 tr. z. (ve znění zákona č. 265/2001 Sb.), za který byl stěžovatel podle §248 odst. 4 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody na pět a půl let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu právnické osoby na pět let.
O odvolání stěžovatele a dalšího obviněného rozhodl Vrchní soud v Praze dalším napadeným rozhodnutím, kterým obě odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Odvolací námitky, směřující do skutkového stavu věci, neshledal opodstatněnými, stejně tak i námitky, dopadající na právní posouzení věci.
Stěžovatel podal proti usnesení odvolacího soudu dovolání, které opřel o dovolací důvod dle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud toto dovolání třetím napadeným rozhodnutím podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Po přezkoumání obsahu spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá porušení svého práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Podle ustálené judikatury by k porušení v těchto článcích upraveného práva došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s nimi upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. sp. zn. I. ÚS 2/93, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, svazek 1, str. 273). Nic takového však v projednávaném případě zjištěno nebylo a stěžovatel to ostatně ani netvrdí.
Těžiště stěžovatelem uplatněných výtek spočívá v tom, že si obecné soudy dostatečně neujasnily podstatu skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, konkrétně jejího znaku "přisvojit si cizí věc, která je někomu svěřena", přičemž stěžovatel argumentuje tím, že nelze použít výkladu vztahujícího se ke znakům trestného činu krádeže. Namítá, že žádný z obviněných nejednal v úmyslu si peníze ponechat (přisvojit) a na podporu uvedeného závěru odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 94/2006.
Z uvedeného je zřejmé, že námitky stěžovatele směřují do právního posouzení skutku, přičemž se opírají o verzi skutkového děje, vycházející z uplatněné obhajoby. Stěžovatel ovšem pomíjí, že jeho obhajoba byla řádně provedeným dokazováním bez jakýchkoli pochybností vyvrácena. V tomto směru lze odkázat na podrobné a ústavně konformní odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Zejména odvolací soud se námitkami směřujícími do skutkového posouzení věci, velmi podrobně zabýval a vypořádal se s nimi. Ústavní soud, který v hodnotícím procesu obou soudů neshledal žádnou libovůli, pouze připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů a soudců (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Nespadá proto zásadně do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. sp. zn. III. ÚS 23/93, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, svazek 1, str. 41).
Proto ani námitky dopadající na právní posouzení věci nebyly shledány opodstatněnými. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že z řádně zhodnoceného dokazování vyplynulo, že společným jednáním stěžovatele a dalších obviněných byly nejen po objektivní, ale i subjektivní stránce naplněny znaky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 odst. 4 tr. zák., a to za splnění i materiální podmínky pro použití vyšší trestní sazby z hlediska zákonných požadavků podle ustanovení §88 odst. 1 tr. z.
Ústavní soud se nemůže ztotožnit s argumentem stěžovatele, že obecné soudy, a zvláště pak soud dovolací, řádně nevyhodnotily zákonný znak skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, vyjádřený slovem "přisvojí". Naopak soudy při zhodnocení tohoto pojmu vyšly z právní teorie (srov. Šámal, Púry, Rizman: Trestní zákon, komentář, 5. vydání, 2003, str. 1327 a násl.), dle níž tento zákonný znak naplní pachatel, který se svěřenou věcí naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla svěřena, a to způsobem, který maří základní účel, přičemž přisvojení znamená současně vyloučení dosavadního vlastníka nebo držitele z držení, užívání a nakládání s věcí. Není pak rozhodné, zda si pachatel cizí věc sám ponechá nebo ji např. předá třetí osobě. Rozhodující je, že jsou současně splněny shora uvedené podmínky. I v tomto směru lze bez dalšího poukázat na podrobné odůvodnění napadených rozhodnutí, v němž se soudy neopomněly zabývat i postavením a rolí svědka Kolíbala, který předmětné finanční prostředky od obviněných převzal, důvody, proč nelze na věc aplikovat rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 94/2006, týkající se výkladu pojmu "přisvojí si", i charakterem a výší škody, která byla jednáním obviněných poškozené společnosti způsobena.
Neobstojí ani námitka stěžovatele o restriktivním přístupu dovolacího soudu. Nejvyšší soud dovolání přezkoumal, jeho námitkami, které jsou uplatněny i v ústavní stížnosti, se zabýval a podrobně a ústavně konformně zdůvodnil, proč je shledal neopodstatněnými. Platí to jak pro námitku stran posouzení znaku skutkové podstaty trestného činu zpronevěry vyjádřeného slovy "přisvojí si cizí věc, která je mu svěřena", tak pro případnou aplikaci §256 tr. z a přihlédnutí k rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 94/2006. Ani jeho závěrům tedy nelze z ústavního hlediska cokoli vytknout.
Poukazovaný nález sp. zn. IV. ÚS 564/2000, odsuzující nedůvodnou kriminalizaci jednání, které je z obchodního hlediska přípustné či obvyklé, na projednávaný případ nedopadá, neboť stěžovatel při objasnění účelu obchodních transakcí používá svou verzi skutkového děje, který ovšem neodpovídá prokázaným skutkovým zjištěním, rozhodným pro posouzení jeho viny.
Ústavní soud proto uzavírá, že v právních závěrech obecných soudů neshledal extrémní rozpor ani svévoli ve smyslu své ustálené judikatury. Obecné soudy srozumitelně vysvětlily důvody, které je k vydání napadených rozhodnutí vedly. Jejich závěry jsou logické, jasné a přesvědčivé. Naproti tomu stěžovatelova argumentace, která je v ústavní stížnosti opakováním výhrad obsažených v jeho odvolání a dovolání, nevede Ústavní soud k názoru, že by byla porušena jeho základní práva či svobody, jichž se dovolává.
Z uvedených důvodů Ústavní soud podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Vzhledem k výsledku řízení neshledal Ústavní soud podmínky pro vyhovění návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2010
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu