ECLI:CZ:US:2010:2.US.1449.10.1
sp. zn. II. ÚS 1449/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. S., zastoupeného JUDr. Petrem Novákem, advokátem, se sídlem v Brně, proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 4 To 149/2010 ze dne 23. března 2010, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou dne 18. května 2010 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení, jímž byla jako nedůvodná zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Městského soudu v Brně sp. zn. 6 T 55/2009 ze dne 18. února 2010, kterým byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby na svobodu a nebyl přijat jeho písemný slib.
2. V ústavní stížnosti stěžovatel konkrétně namítal, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v neveřejném zasedání, aniž by byl soudem druhého stupně vyslechnut a vyjádřil se k projednávané věci, a mohl tak podložit svoji stížnost důkazy a vysvětlit naléhavost původní žádosti. Poukázal na to, že o omezení osobní svobody může soud rozhodnout jen za podmínek uvedených v čl. 35 odst. 1 Ústavy České republiky (správně zřejmě čl. 36 odst. 1, resp. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Podle jeho názoru postupem soudu bylo porušeno jeho právo být přítomen v řízení o omezení osobní svobody, možnost osobně se vyjádřit a tím i právo na osobní svobodu. Dále uváděl, že propuštění z vazby na svobodu bylo nezbytné pro obstarání důkazů nutných pro jeho obhajobu, k nimž nemá pro svůj pobyt ve vazbě přístup. Jedná se přitom o důkazy, jež mohou být od 15. května 2010 nenávratně ztraceny. O možnost opatřit si důkazy přitom soud žádal, avšak pro absenci osobního slyšení to nemohl blíže vysvětlit. Byla mu tedy odepřena možnost kvalifikované obhajoby. Současně byla postupem soudů porušena rovnost účastníků řízení podle čl. 96 hlavy I (správně odst. 1) Ústavy České republiky, neboť mu nebylo umožněno se plně hájit a předkládat soudu důkazy.
3. Ústavní stížnost vykazuje vady, protože k ní nebyla přiložena kopie rozhodnutí, jež je napadáno, jak to ukládá §72 odst. 6 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"). Avšak s ohledem na to, že je namítáno porušení osobní svobody vazbou, což je v rozhodovací činnosti Ústavního soudu pravidelně naléhavým důvodem k projednání věci mimo pořadí ve smyslu §39 zákona, přičemž z obsahu námitek byla patrná nezbytnost dalších informací obsažených ve spisu obecného soudu a konečně obecný soud má stejně jako Ústavní soud sídlo v Brně, byla výjimečně shora uvedená formální vada napravena lustrem spisu obecného soudu a bylo přistoupeno k projednání věci mimo pořadí.
4. Ze spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 6 T 55/2009 bylo zjištěno, že stěžovatel byl vzat do vazby usnesením soudce Městského soudu v Brně sp. zn. 70 Nt 3582/2009 ze dne 16. května 2009, a to v trestním stíhání, ve kterém proti němu byla dne 17. prosince 2009 podána obžaloba pro trestné činy úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 trestního zákona, pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 a 2 trestního zákona, svádění k pohlavnímu styku podle §217a odst. 1 trestního zákona, přechovávání dětské pornografie podle §205a trestního zákona, a zneužití dítěte k výrobě pornografie podle §205b trestního zákona. K přezkumu této vazby došlo nejprve ke stížnosti stěžovatele soudem druhého stupně dne 11. června 2009, a poté periodicky dne 17. srpna 2009 (resp. 4. září 2009), dne 3. prosince 2009 a dne 7. ledna 2010. V této trestní věci bylo konáno hlavní líčení dne 25. ledna a dne 15. února 2010 - na jehož konci stěžovatel předal svoji žádost o propuštění z vazby na svobodu spojenou s písemným slibem, dne 15. března 2010, a konečně dne 14. dubna 2010, kdy byl vynesen rozsudek, jímž byl stěžovatel uznán vinným ve smyslu obžaloby a byl mu za použití §59 odst. 1 trestního zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání devíti let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou, zabezpečovací detence, a trest propadnutí věci - nosičů obsahujících dětskou pornografii. O napadeném usnesení bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání konaném dne 23. března 2010 jen za přítomnosti členů soudního senátu a zapisovatelky.
5. Ústavní soud v minulosti, zejména s ohledem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, vztahující se k interpretaci článku 5 odst. 1 písm. c), odst. 3, 4 a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), i na předchozí judikaturu Ústavního soudu, vyjádřil nutnost osobního slyšení obviněného soudem v případech, kdy se jedná o přezkum rozhodnutí státního zástupce o dalším trvání vazby ve smyslu ust. §71 odst. 3 a 4 tr. řádu (nálezy sp. zn. Pl. ÚS 45/04, N 60/36 SbNU 647; sp. zn I. ÚS 573/02, N 41/32 SbNU 397; či sp. zn. IV. ÚS 430/05, N 182/38 SbNU 457). V jiných případech rozhodování o vazbě však Ústavní soud postupuje diferencovaněji, podle okolností konkrétního případu. V uvedených případech může dotčená osoba vznést požadavek, aby jí bylo umožněno být před rozhodováním soudu osobně slyšena. Pokud je takovýto požadavek relevantní, splňující určité kvalitativní náležitosti, kdy minimálně z něho musí být zřejmá konkrétní fakta, která se nezdají ani nepravděpodobná, ani bezvýznamná, mající pro rozhodování soudu význam a jež nelze objasnit jinak, než osobním slyšením, je povinností soudu osobní slyšení provést; soud, který nevyhoví požadavku na osobní slyšení v těchto případech, musí v odůvodnění svého rozhodnutí uvést, jaké důvody k odepření slyšení vedly (viz nálezy sp. zn. I. ÚS 471/05, N 7/40 SbNU 63; sp. zn. I. ÚS 516/05, N 90/41 SbNU 157; či usnesení sp. zn. III. ÚS 544/03, U 6/32 SbNU 479; aj.).
6. V nyní projednávané věci stěžovatel o vlastní slyšení nepožádal, a to ani v žádosti o propuštění z vazby na svobodu, ani ve stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně, uplatněné prostřednictvím obhájce dne 23. února 2010, ani v jejím doplnění, jež uplatnil stěžovatel sám podáním ze dne 25. února 2010. V případě rozhodnutí soudu prvního stupně je pak třeba zdůraznit, že jim byl stěžovatel obšírně slyšen - prakticky ke všem okolnostem - při hlavních líčeních konaných dne 25. ledna a dne 15. února 2010, přičemž o dalším trvání vazby rozhodl tento soud měsíc předtím - dne 7. ledna 2010 - aniž by proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel opravný prostředek. Co do relevance meritorních námitek jde pak evidentně o opakování námitek uplatněných v řízení před obecnými soudy, s nimiž se obecné soudy důsledně vypořádaly, a proto nejsou samy o sobě způsobilé posunout věc do ústavněprávní roviny (srov. sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). Za těchto okolností je argumentace stěžovatele zjevně neopodstatněná.
7. Pokud jde o námitky stran narušení práv obhajoby ve vlastním trestním stíhání, tyto námitky jdou zcela mimo předmět ústavní stížnosti, tak jak byl vymezen návrhem. Tyto námitky mohou mít totiž místo jen v řízení týkajícím se meritorního rozhodnutí ve věci samé, jež touto ústavní stížností nebylo napadeno.
8. Ze shora vyložených důvodů byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. června 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu