ECLI:CZ:US:2010:3.US.1163.10.1
sp. zn. III. ÚS 1163/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. května 2010 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy, ve věci navrhovatele P. Č., zastoupeného JUDr. Tomášem Radoněm, advokátem se sídlem Kostelní 364/26, 170 00 Praha 7, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. února 2010 č. j. 3 As 28/2009-147 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. srpna 2009 č. j. 10 Ca 49/2008-108, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv, zakotvených v čl. 36 odst. 1, 2, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Mělo se tak stát tím, že obecné soudy v jeho záležitosti, pokud se týkalo rozhodování o osvobození od soudních poplatků (§36 odst. 3 s. ř. s.), po stěžovateli požadovaly (bez vlastního šetření ex offo) aktuální prokázání jeho majetkových poměrů, ačkoliv tak již dle přesvědčení stěžovatele dostatečně (předtím při podání předchozí žádosti o osvobození od soudních poplatků) učinil. Dále potom tím, že požádal Krajský soud v Českých Budějovicích o ustanovení právního zástupce a o tomto návrhu nebylo před vydáním rozsudku Nejvyššího správního soudu rozhodnuto. V petitorním návrhu formulovaném advokátem se proto domáhal, aby Ústavní soud v záhlaví uvedená rozhodnutí nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá do rozhodovací sféry obecných soudů; s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR) Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěje (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000, I. ÚS 201/02, I. ÚS 249/03, II. ÚS 249/03, III. ÚS 404/04, IV. ÚS 109/06 a další).
Dle názoru Ústavního soudu, který není další přezkumnou instancí v systému obecných soudů, nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR], napadená rozhodnutí nevykazují prvky jurisdikční libovůle (svévole), pročež nezasahují do shora vymezeného ústavního práva stěžovatele.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu je v dostatečném rozsahu v intencích ustanovení §36 odst. 3 s. ř. s., na který odkazuje, odůvodněn a nelze v něm spatřovat rozhodování bez bližších kritérií či zásad odvozených z právní normy (srov. k této kautele coby zábraně proti svévoli nálezy sp. zn. III. ÚS 511/02, III. ÚS 138/2000, III. ÚS 351/04, III. ÚS 501/04, III. ÚS 606/04, III. ÚS 151/06, IV. ÚS 369/06, III. ÚS 677/07 a další).
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi konstatoval, že dotčení v právu na spravedlivý proces ve vazbě na rozhodnutí soudu ve věci osvobození od soudních poplatků by byla způsobilá založit toliko svévolná aplikace příslušného zákonného ustanovení, spočívající buď v absenci jakéhokoli odůvodnění anebo obsahující odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti (nález sp. zn. IV. ÚS 2856/08, srov. i nález sp. zn. IV. ÚS 289/03).
Dané okolnosti v posuzované věci stěžovatele zjištěny nebyly. Jak se z podrobně nadstandardně odůvodněného a konkrétní relevantní judikaturou podloženého rozhodnutí Nejvyššího správního soudu podává, soud neosvobodil stěžovatele od soudních poplatků nikoliv z důvodu, že by svůj výrok opřel o (věcným úsudkem vyvozený) závěr, dle něhož by stěžovatel měl dostatek prostředků, nýbrž že stěžovatel (ani po řádném poučení) věrohodným a úplným způsobem (vyplněním příslušného formuláře či jinak) nedoložil své osobní, majetkové a výdělkové poměry. Z kontextuálních okolností předmětné záležitosti postrádá takto pod aspektem ústavních kautel i významu námitka o ustanovení právního zástupce stěžovateli (při zohlednění obsahu §109 odst. 4 s. ř. s.), když Nejvyšší správní soud naopak pro povahu věci netrval na jinak obligatorní podmínce právního zastoupení v řízení o kasační stížnosti.
Pro uvedené byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. května 2010
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu