ECLI:CZ:US:2010:3.US.1668.10.1
sp. zn. III. ÚS 1668/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JPV Trans, s. r. o. se sídlem Milín, 11. května 32, zastoupené Mgr. Tomášem Ferencem, advokátem se sídlem Praha 5, Nádražní 58/110, proti rozsudkům Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010 č. j. 23 Cdo 3021/2009-195 a Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 2009 č. j. 12 Cmo 315/2008-170, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí, jež vydaly v její obchodní věci obecné soudy.
Z vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 32 Cm 199/2006 se podává, že tento soud rozsudkem ze dne 14. 4. 2008 č. j. 30 Cm 199/2006-146 uložil žalované povinnost zaplatit stěžovatelce (žalobkyni) částku 377 314,70 Kč s úrokem z prodlení z titulu dovozeného nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Soud konstatoval, že závazek z písemné smlouvy o provozu dopravního prostředku uzavřené podle ustanovení §638 obch. zák. mezi podnikatelem J. V. a žalovanou splnila jmenovaným později založená společnost JPV Trans, s. r. o. (stěžovatelka), a protože žalovaná plnění přijala, aniž došlo k uzavření nové písemné smlouvy mezi těmito subjekty, vznikl jí majetkový prospěch, který je povinna vydat.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 2. 2009 č. j. 12 Cmo 315/2008-170 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Souhlasil se soudem prvního stupně v tom, že objednané plnění bylo poskytnuto, avšak neztotožnil se s jeho závěrem, že provedenými důkazy bylo prokázáno, že plnění poskytla stěžovatelka, a že tedy bezdůvodné obohacení vzniklo žalované právě ve vztahu ke stěžovatelce.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. 2. 2010 č. j. 23 Cdo 3021/2009-195 stěžovatelčino dovolání zamítl. Uvedl, že odvolací soud sice zatížil řízení vadou, pakliže hodnotil odlišně důkazy provedené soudem prvního stupně, aniž je sám znovu provedl, avšak vzhledem k tomu, že šlo toliko o důkazy listinné, nemohlo mít toto pochybení za následek nesprávnost skutkových zjištění, a tím ani vydaného rozhodnutí. K námitce nesprávného právního posouzení rozhodné smlouvy dovolací soud přisvědčil názoru, že její podstatnou náležitostí je i určení dopravního prostředku; postačí však určení druhové, a tak tomu v daném případě bylo. Žalobní tvrzení podle jeho názoru pak vylučují, aby mohlo být uvažováno - ve vztahu mezi účastníky řízení - o konkludentním uzavření jiné, inominátní smlouvy. Posléze dovolací soud dovodil jako neopodstatněný i "skutkový" dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jestliže stěžovatelka pouze namítala, že provedené důkazy měl odvolací soud hodnotit jinak.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti soudu vytýká, že "toleroval" odvolacímu soudu porušení zásady bezprostřednosti a přímosti s odůvodněním, že se jednalo pouze o listinné důkazy, a opomněl, že soud prvního stupně vzal za podklad svých skutkových zjištění též účastnický výslech jednatele stěžovatelky, účastníka původní smlouvy P. V. Závěr odvolacího soudu, dle kterého neprokázala, že právě ona plnění žalované poskytla, hodnotí jako extrémně nesouladný s provedenými důkazy, a konečně i namítá, že vzdor závěru dovolacího soudu uzavřená smlouva o provozu dopravního prostředku neobsahuje ani druhové určení použitého dopravního prostředku.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatelka se v ústavní stížnosti - jakožto jediného ústavněprávního argumentu - dovolává porušení čl. 36 odst. 1 Listiny (odkazům na též označené články Ústavy zde netřeba věnovat pozornost), jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Je však prima facie zřejmé, že toto právo jí upřeno nebylo; dostalo se jí adekvátního postavení účastníka řízení, proti nepříznivému rozhodnutí soudu prvního stupně jí byl k dispozici opravný prostředek, který využila, a využila i toho opravného prostředku, jímž je dovolání; dovolací soud se jím zabýval věcně a s námitkami, které v něm stěžovatelka uplatnila, se podrobně vypořádal.
To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatelka za správné pokládá.
Výjimkou jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého (jiného) základního práva stěžovatele, případně ve střetu dvou výkladových alternativ byl pominut možný výklad jiný, ústavně konformní, anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nekoliduje všeobecně (konsensuálně) akceptovanému chápání dotčených právních institutů, resp. nepředstavuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní.
Oproti očekáváním stěžovatelky však právní názory, jež byly obecnými soudy (odvolacím a zejména dovolacím) v dané věci uplatněny, za protiústavní - v právě uvedeném smyslu - mít evidentně nelze.
Nelze dovodit výkladový exces, nepředvídatelnost vydaných rozhodnutí, případně absenci jejich logického a srozumitelného odůvodnění, což jediné - jak se podává z předchozího - by mohlo hrát roli při ústavněprávním přezkumu soudy podané interpretace rozhodného podústavního práva. Na podrobné, obšírné a výstižné odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu lze v úplnosti odkázat.
Obdobné je namístě vztáhnout ke skutkové rovině sporu; důvod k závěru, že obecné soudy (odvolací soud) pochybily - v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze zákonných zásad - při hodnocení důkazů zde zjevně není; učiněná zjištění mají věcné i logické zakotvení v provedených důkazech, a přijaté skutkové závěry odvolací soud sice stručně, avšak stále ještě adekvátně a srozumitelně odůvodnil.
K námitce o porušení zásady dvojinstančnosti řízení je vhodné připomenout, že ačkoli aplikované zásady ústavněprávního přezkumu se vztahují k soudnímu procesu ve všech jeho konkrétních aspektech, neznamená to, že ústavněprávní relevanci má každá jeho dílčí jednotlivost sama o sobě; naopak tomu odpovídá požadavek, aby konkrétní vada či nesprávnost byly posouzeny (kromě reálného vlivu na výsledek sporu) z hlediska ústavněprávního rozměru ve vztahu k celému řízení, tj. aby bylo hodnoceno, zda soudní řízení bylo (či nikoli) "spravedlivé jako celek", v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu. Ne vždy existence určitého procesního nedostatku "musí vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nedosahuje-li, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny" (srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 583/99, IV. ÚS 259/2000, III. ÚS 639/02, III. ÚS 474/04 a IV. ÚS 679/05).
Tak je tomu i v projednávané věci. Dovolacím soudem konstatovaná vada řízení měla povahu jen formální, bez reálného dopadu do "spravedlivého procesu"; ostatně stěžovatelka neuvádí, jaké námitky (resp. zda vůbec nějaké) hodlala vůči obsahu příslušných listin uplatnit. Výslech P. V. je ku obsahu rozhodných skutkových zjištění bez vlivu, neboť tento důkaz nesloužil podkladem pro zjištění, zda plnění poskytla stěžovatelka; jmenovaný vypovídal k jiným okolnostem sporu. Stěžovatelce nelze ani přisvědčit v tvrzení, že smlouva o provozu dopravního prostředku postrádá druhové určení vozidla, jímž bude přeprava uskutečňována (srov. článek 5 smlouvy).
Na podkladě řečeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji v senátu usnesením (bez jednání) odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. září 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu