ECLI:CZ:US:2010:3.US.3027.10.1
sp. zn. III. ÚS 3027/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti J. A. H., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Komenského 241, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2010, č. j. 21 Cdo 1180/2009-267, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2008, č. j. 24 Co 43/2008-232, a rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 12. 10. 2007, č. j. 3 C 302/2006-132, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 6 odst. 1 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy"), čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 56 odst. 1 Smlouvy o založení Evropských společenství (dále jen "Smlouvy") - zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho občanskoprávní věci.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal určení, že blíže specifikované pozemky tvoří ležící substituční pozůstalost po T. H., roz. D., zemřelé (která se uvolnila úmrtím předního dědice J. J. H., zemřelého), resp. ležící pozůstalost po jmenovaném J. J. H.
Okresní soud ve Strakonicích rozsudkem ze dne 12. 10. 2007, č. j. 3 C 302/2006-132, žalobu zamítl a Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 11. 2008, č. j. 24 Co 43/2008-232, rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. Oba soudy dospěly k závěru, že stěžovatel na požadovaném určení nemá naléhavý právní zájem, a odkázaly na speciální restituční předpisy, zejména na zákon č. 243/1992 Sb.
O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud rovněž ústavní stížností napadeným usnesením tak, že je coby nepřípustné odmítl [srov. §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.]. Ve stručném odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.) připomenul ustálenou judikaturu obecných soudů, jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl.ÚS - st. 21/05 (dále též "Stanovisko").
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že Nejvyšší soud porušil čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě tím, že s odkazem na výše uvedené stanovisko připustil, že restituční předpisy vylučují možnost domáhat se ochrany vlastnického práva k majetku převzatému státem před 1. 1. 1990 podle obecných občanskoprávních předpisů, čímž jim přisoudil povahu předpisů vyvlastňovacích, leč bez toho, že by ústavněprávní podmínky vyvlastnění mohly být splněny.
Dovozuje dále, že zásah do čl. 14 Úmluvy ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 Úmluvy nastal tím, že dovolací soud přijal uvedený právní názor, ačkoli v minulosti zastával právní pozici protichůdnou a "v mezidobí" k relevantní změně restitučních ani občanskoprávních předpisů nedošlo.
Právní závěry Ústavního soudu vtělené do výše označeného Stanoviska stěžovatel zpochybňuje obšírnou polemikou.
Stěžovatel má posléze i za to, že soud prvního stupně a odvolací soud porušily čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť se nevypořádaly s "komunitárním prvkem", obsaženým v projednávané věci; obecné soudy nedostály čl. 56 odst. 1 Smlouvy, který podle stěžovatele zakazuje "veškerá omezení pohybu kapitálu mezi členskými státy", včetně omezení "nabývání nemovitostí v jiném členském státě Unie".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí.
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Z projednávané ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel napadenému usnesení dovolacího soudu (a potažmo předchozím rozsudkům obecných soudů) vytýká neústavní posouzení splnění základních podmínek úspěchu určovací žaloby podle §80 písm. c) o. s. ř.
Ústavní soud opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený "zásah" orgánu veřejné moci je konformní s naopak pozitivním hodnocením, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať k němu došlo předtím nebo poté.
V této souvislosti je rozhodné, že i nyní posuzovaná ústavní stížnost z hlediska obsahu, vymezení rozhodné materie, jakož i kritiky postupu v řízení, se v rozhodném smyslu identifikuje s jinými ústavními stížnostmi, o nichž Ústavní soud dříve rozhodl, a to tak, že je jako zjevně neopodstatněné - usneseními ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. IV. ÚS 682/09, ze dne 8. 9. 2009, sp. zn. I. ÚS 1956/09, ze dne 3. 11. 2009, sp. zn. III. ÚS 2661/09, ze dne 18. 11. 2009, sp. zn. II. ÚS 2662/09, ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 2664/09, ze dne 9. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2665/09, ze dne 9. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2678/09, a ze dne 8. 1. 2010, sp. zn. II. ÚS 3222/09 - odmítl.
V těchto usneseních Ústavní soud stěžovateli vyložil, že citovaným stanoviskem sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05 je senát při své rozhodovací činnosti (a tudíž i ve věci této) vázán; rovněž zde konstatoval, že byť jeho judikatura zahrnuje i rozhodnutí, která dopad stanoviska zmírnila, šlo vždy o případy ojedinělé a svou podstatou specifické, a že nelze jejich závěry na projednávané věci použít.
Ústavní soud ani v nyní projednávané věci neshledal žádný důvod odchýlit se od závěrů v tomto Stanovisku vyložených, natožpak je podrobovat "zpětnému přezkumu" z pohledu stěžovatelem vyjádřených subjektivních nesouhlasných názorů, a to tím spíše, že napadené usnesení dovolacího soudu z něj jako ze správného vychází.
Nadále se uplatňuje závěr, že určovací žalobou, které jako institutu bylo využito i v projednávané věci, nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství, ať již se jí stěžovatel domáhal určení, že žalované nemovitosti jsou ležící pozůstalostí či samotného určení vlastnictví (srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2009 sp. zn. 28 Cdo 4983/2008, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. II. ÚS 646/05).
Již odkazem na prejudikaturu Ústavního soudu, jež dovodila, že k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv zde nedochází, je odůvodněn výše předznačený závěr, že ústavní stížnost stěžovatele je zjevně neopodstatněná; jeho logickým důsledkem pak je, že musela být podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta.
Senát Ústavního soudu tak učinil usnesením, aniž nařídil ústní jednání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu