ECLI:CZ:US:2010:3.US.3156.10.1
sp. zn. III. ÚS 3156/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. prosince 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Bc. O. U., právně zastoupeného JUDr. Pavlem Ramešem, advokátem se sídlem v Praze 2, Fügnerovo nám. 1808/3, proti usnesení Policie ČR - Obvodní ředitelství policie Praha I, odbor hospodářské kriminality, ze dne 3. 6. 2010 č. j. ORI-5714/TČ-2010-001191-1-DU a proti usnesení státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 7. 10. 2010 sp. zn. 2 ZT 138/2010-22, za účasti Policie ČR - Obvodní ředitelství policie Praha I, odboru hospodářské kriminality a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces dle článku 39 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak Ústavní soud zjistil z odůvodnění ústavní stížnosti a přiložených listin, shora označeným usnesením policejního orgánu ze dne 3.6.2010 bylo proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání pro trestný čin úvěrového podvodu dle §250b odst. 1, 3 tr. zákona spáchaného formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona účinného do 31. 12. 2009 (zák. č. 140/1961 Sb.), jehož se měl stěžovatel jako bankovní poradce dopustit tím, že dne 31. 1. 2008 v pobočce společnosti Česká spořitelna a. s. uvedl v žádosti o úvěr na částku 100.000,- Kč pro S. B. jako její příjem ze zaměstnání-podnikání 13.350,- Kč, ačkoli věděl, že tento příjem pochází ze sociálních dávek, a že dle vnitřního předpisu České spořitelny nelze tyto dávky mezi příjmy klienta uznat. Jmenovaná dne 4. 2. 2010 vyčerpala poskytnutou částku úvěru v hotovosti a řádně ji nesplácela, čímž společně se stěžovatelem způsobili poškozené České spořitelně škodu ve výši 100.000,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí policejního orgánu podal stěžovatel stížnost, která byla shora označeným usnesením státní zástupkyně ze dne 7. 10. 2010 jako nedůvodná dle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítnuta.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že orgány činné v trestním řízení v jeho případě popsaly stíhané jednání tak, že neodpovídá uvedené právní kvalifikaci; skutková podstata výslovně požaduje úmyslné uvedení nepravdivých údajů, avšak z usnesení o zahájení trestního stíhání nevyplývá, jaké nepravdivé údaje měl stěžovatel uvést. Dále namítá porušení zásady subsidiarity trestní represe, jelikož orgány činné v trestním řízení se nevypořádaly s jeho postavením v rámci pracovních struktur poškozené banky a v podstatě jen konstatují, že jednal v rozporu s vnitřními pokyny, aniž by z tohoto faktu dovodily odpovídající důsledky pro právní kvalifikaci. Dle stěžovatele nemůže porušení vnitřních předpisů založit skutkovou podstatu trestného činu, ale pouze civilněprávní nárok poškozeného. V tomto nesouladu popisu jednání a použité právní kvalifikace stěžovatel shledává vybočení z mezí stanovených v článku 2 odst. 2 Listiny. Závěrem pak konstatuje, že Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 1 se jako účastník řízení nevypořádalo s požadavkem výslovného popisu subjektivní stránky stíhaného jednání dle nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 582/1999.
II.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci a shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Již v nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 62/95 (uveřejněném pod č. 78 in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4, vydání 1., Praha, C. H. Beck 1996, str. 243 a násl.) Ústavní soud vyslovil tezi, dle níž je ústavní soudnictví vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Konstatoval, že trestní řízení je zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. Prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství a posléze při vlastním rozhodování o meritu věci v těchto souvislostech i soudnímu přezkumu co do jeho zákonnosti (ústavnosti, srov. článek 4, článek 90 Ústavy).
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi rovněž opakovaně zdůraznil, že ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení proto v přípravném řízení považuje, s výjimkou zcela mimořádné situace, za zcela nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí (viz rozhodnutí ve věci sp. zn. IV. ÚS 316/99, sp. zn. I. ÚS 486/01, sp. zn. IV. ÚS 213/03, sp. zn. IV. ÚS 262/03, dostupná v databázi NALUS). Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení je tedy v těchto souvislostech nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Tato kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesněprávnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit.
V projednávané věci směřuje ústavní stížnost proti samotnému rozhodnutí policejního orgánu, jímž bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele, a proti navazujícímu rozhodnutí státní zástupkyně o opravném prostředku. Ústavnímu soudu nezbývá, než odkázat na svá starší rozhodnutí o návrzích obdobných (viz zejména usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 349/99, I. ÚS 651/2000, III. ÚS 554/03, II. ÚS 369/05, III. ÚS 693/06, nověji IV. ÚS 351/09, všechna dostupná v databázi rozhodnutí Ústavního soudu NALUS).
Usnesení, kterým se podle §160 odst. 1 tr. řádu rozhoduje o zahájení trestního stíhání, je úkonem se závažnými důsledky pro osobu obviněného a k jeho vydání smí dojít jedině v zákonných mezích (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny). Toto rozhodnutí má však ve své podstatě toliko předběžný charakter a jeho smyslem ve vztahu k obviněnému je oznámení, že je stíhán pro určitý skutek, což je podmínkou dalších procesních úkonů v trestním řízení. S ohledem na důkazní situaci v době zahajování trestního stíhání není možno požadovat po orgánech činných v trestním řízení zcela vyčerpávající popis skutku (k otázce totožnosti skutku a významovému rozdílu mezi "skutkem" a "popisem skutku" viz např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 8 Tdo 553/2009, dostupné v on-line databázi rozhodnutí na http://www.nsoud.cz). Dále je v tomto stadiu trestního řízení akcentována nutnost zajistit ochranu důkazních pramenů a i zřetel na další společenské a individuální zájmy, včetně bezpečnosti svědků, s čímž požadavek detailního a vyčerpávajícího popisu stíhaného skutku nemusí být vždy slučitelný (blíže viz argumentaci uvedenou v rozhodnutích sp. zn. III. ÚS 239/04, II. ÚS 369/05 a dalších).
V projednávané věci je třeba konstatovat, že napadené usnesení policejního orgánu se v rozporu s tím, co tvrdí stěžovatel, nikterak nevymyká požadavkům ust. §160 odst. 1 tr. řádu. Skutek sám je ve výroku usnesení popsán poměrně podrobně tak, že vyjadřuje skutkové okolnosti naplňující všechny znaky příslušné skutkové podstaty. Napadené usnesení je stručně, leč dostatečně konkrétně odůvodněno. Lze dále odkázat na závěry dozorující státní zástupkyně, pokud jde o výčet důkazů a úkonů, na jejichž základě bylo napadené usnesení vydáno. K tvrzení stěžovatele, týkajícímu se nevypořádání se s požadavkem výslovného popisu subjektivní stránky stíhaného jednání dle jím citovaného nálezu Ústavního soudu, je třeba uvést, že tento nález se týká podstatných náležitostí zákonného sdělení obvinění podle §160 odst. 1 tř. a nikoli podstatných náležitostí odůvodnění usnesení o zamítnutí stížnosti. Ústavní soud v postupu orgánů činných v trestním řízení a odůvodnění napadených usnesení žádné pochybení mající ústavněprávní relevanci neshledal.
Vzhledem k tomu, že v napadených rozhodnutích nelze spatřovat zásah do základních práv stěžovatele, je Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu