ECLI:CZ:US:2010:4.US.1609.10.1
sp. zn. IV. ÚS 1609/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatelky L. M., zastoupené JUDr. Jarmilou Cindrovou, advokátkou advokátní kanceláře se sídlem v Ústí nad Orlicí, B. Němcové 74, směřující proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 19 Co 636/2007, 19 Co 114/2008-86 ze dne 11. března 2008 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení jejího práva na soudní a jinou právní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti, z přiložených příloh a ze spisu Okresního soudu v Ústí nad Orlicí sp. zn. 15 E 562/2007 Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále jen "okresní soud") usnesením č. j. 15 E 562/2007-18 ze dne 17. dubna 2007 nařídil k uspokojení přednostní pohledávky stěžovatelky pro výživné ve výši 2.600,- Kč za dobu od 1. 12. 2006 do 31. 1. 2007 a ve výši 3.000,- Kč pro dobu od 1. 2. 2007, jakož i k náhradě nákladů řízení ve výši 23.264,50 Kč, výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy povinného J. M. (dále jen "povinný") a uložil povinnému zaplatit státu soudní poplatek z návrhu na zahájení řízení.
K návrhu stěžovatelky na zastavení výkonu rozhodnutí a k odvolání povinného, resp. jeho návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí, okresní soud usnesením č. j. 15 E 562/2007-68 ze dne 4. 10. 2007 výkon rozhodnutí nařízený usnesením č. j. 15 E 562/2007-18 ze dne 17. dubna 2007 zastavil, zamítl návrh povinného na odložení výkonu rozhodnutí, rozhodl, že výrok usnesení č. j. 15 E 562/2007-18 ze dne 17. dubna 2007, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení ve výši 23.23.264,50 Kč se nezrušuje a uložil povinnému nahradit oprávněné náklady řízení ve výši 5.474,- Kč.
K odvolání povinného proti oběma shora uvedeným usnesením okresního soudu Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") usnesením čj. 19 Co 636/2007, 19 Co 114/2008-86 ze dne 11. března 2008 usnesení okresního soudu č. j. 15 E 562/2007-18 ze dne 17. dubna 2007 potvrdil, s výjimkou výroku o nákladech řízení, který změnil tak, že povinnost k náhradě nákladů výkonu rozhodnutí povinnému uložil ve výši 11.632,- Kč, žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, řízení o odvolání povinného proti usnesení okresního soudu č. j. 15 E 562/2007-68 ze dne 4. 10. 2007 (o zastavení řízení a o zamítnutí jeho návrhu na odložení výkonu rozhodnutí) zastavil, v dalším toto usnesení potvrdil s tím, že náklady výkonu rozhodnutí určil částkou 11.632,- Kč, výrok o nákladech řízení změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o zastavení výkonu rozhodnutí a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Proti nákladovým výrokům usnesení odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud usnesením čj. 20 Cdo 2978/2008-105 ze dne 16. března 2010 odmítl.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal v záhlaví citované rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti především tvrdí, že odvolací soud při rozhodování o nákladech řízení nesprávně aplikoval ustanovení §150 občanského soudního řádu. Podle stěžovatelky nebyly na straně povinného dány důvody hodné zvláštního zřetele, které by odůvodňovaly snížení oprávněně přiznaných nákladů. Stěžovatelka nesouhlasí s názorem krajského soudu, že povinný se snažil své pochybení napravit: Tvrdila, že povinný se naopak svým jednáním jednoznačně vyhýbal plnění své vyživovací povinnosti. Stěžovatelka napadla v záhlaví citované rozhodnutí i ve výroku, kterým jí nebyly přiznány náklady odvolacího řízení, a polemizovala i se skutkovými zjištěními krajského soudu, týkajícími se určení výše výživného.
Ústavní soud připomíná, že není další instancí v soustavě obecných soudů. Jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy neaplikovaly jednoduché právo svévolně (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 321/03). Dále jde o případ, kdy provedené důkazy a učiněný skutkový závěr soudu jsou v extrémním rozporu svědčícím o výkonu libovůle ze strany soudů (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 248/04).
Ústavní soud, stejně jako v usnesení sp. zn. I. ÚS 1608/10 ze dne 13. července 2010 řešícím stejný případ, neshledal, že by stěžovatelkou napadená usnesení porušila její základní právo na spravedlivý proces. Stěžovatelka tvrdí, že k porušení jejích základních práv došlo nesprávným právním posouzením věci obecnými soudy, ale Ústavní soud se s její argumentací neztotožňuje, neboť takový zásah neshledal. Jak již bylo výše uvedeno, Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zpravidla mu ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" důkazů prováděných před obecnými soudy.
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s příslušnými ustanoveními zákona o rodině i občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny.
Krajský soud přihlédl ke všem okolnostem, které vyšly v průběhu řízení najevo a vycházel z dostatečného množství relevantních podkladů klíčových pro právní posouzení věci, přičemž své rozhodnutí, učiněné na základě takto zjištěného skutkového stavu, řádně odůvodnil. Pečlivě a srozumitelně také odůvodnil, jaké důvody jej vedly k aplikaci §150 občanského soudního řádu při rozhodování o nákladech řízení.
Ústavní soud uzavírá, že v postupu obecných soudů žádná pochybení, která by svědčila o zásahu do ústavním pořádkem zaručených základních práv stěžovatelky, neshledal. Ze skutečnosti, že stěžovatelka nesouhlasí se závěry obecných soudů, nelze bez dalšího dovozovat porušení jejího základního práva na spravedlivý proces, neboť právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.
Podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci nastal takový případ, a Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti Ústavní soud nevyzýval stěžovatelku k odstranění vady jejího podání spočívající v tom, že v plné moci advokáta není v souladu s ust. §31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu výslovně uvedeno, že je udělena pro zastupování před Ústavním soudem, neboť odstranění této vady by na rozhodnutí Ústavního soudu nemohlo ničeho změnit.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. července 2010
Miloslav Výborný v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu