ECLI:CZ:US:2010:4.US.1831.10.1
sp. zn. IV. ÚS 1831/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Michaelou Židlickou v právní věci stěžovatele J. R., zastoupeného Mgr. Tomášem Palíkem, advokátem se sídlem tř. Kpt. Jaroše 35, Brno, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 14 To 139/2009-370 ze dne 5. 8. 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 24. 6. 2010 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") č. j. 14 To 139/2009-370 ze dne 5. 8. 2009, jímž byl ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí č. j. 2 T 18/2007-339 ze dne 6. 1. 2009 shledán vinným trestným činem podvodu ve smyslu §250 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), za což mu byl, společně s dalšími trestnými činy, uložen souhrnný trest odnětí svobody v délce trvání tří let a trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech, a trest zákazu řízení motorových vozidel, obojí na dobu tří let. Stěžovatel byl rovněž společně s dalším spoluobžalovaným zavázán uhradit poškozené obchodní společnosti Kögel, a. s., škodu ve výši 3.928.777,- Kč.
Jak Ústavní soud zjistil z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh, stěžovatel podal proti výše uvedenému rozhodnutí krajského soudu dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 162/2010 ze dne 23. 2. 2010, dle §265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), jako zjevně neopodstatněné odmítnuto. Za účelem odstranění pochybností, plynoucích ze skutečnosti, že stěžovatel sice rozhodnutí dovolacího soudu v petitu své ústavní stížnosti neuvedl, nicméně zmínil jej v jejím odůvodnění a rovněž přiložil k ústavní stížnosti kopii tohoto usnesení, vyzval Ústavní soud stěžovatele, aby specifikoval, která rozhodnutí svou ústavní stížností napadá, resp. výslovně se jej dotázal, zda jeho ústavní stížnost směřuje rovněž proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 162/2010 ze dne 23. 2. 2010. Dne 26. 7. 2010 obdržel Ústavní soud přípis, v němž stěžovatel uvedl, že rozhodnutí Nejvyššího soudu svou ústavní stížností nenapadá.
II.
Dříve, než se Ústavní soud mohl zabývat věcnou stránkou ústavní stížnosti, byl povinen zkoumat, zda byla ústavní stížnost podána včas, zda byla přípustná a zda splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Dle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.
Ústavní stížnost vychází z principu subsidiarity, tzn. je nástrojem ochrany základních práv, který nastupuje až po vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva, uplatnitelných v systému orgánů veřejné moci, pojímaného též z hlediska jejich instanční hierarchie. Z toho také vyplývá požadavek, aby ústavní stížnost umožňovala Ústavnímu soudu zasáhnout, shledal-li by k tomu zákonem stanovené předpoklady, i do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, jenž byl takto účastníkem využit. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát formuloval závěr, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít, jestliže by z řízení o ústavní stížnosti bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku. Jestliže by totiž Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil, existovalo by vedle pravomocného rozhodnutí Ústavního soudu, rušícího napadená rozhodnutí, pravomocné rozhodnutí Nejvyššího soudu, konstatující naopak jejich správnost, což nelze s ohledem na princip právní jistoty akceptovat (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 1. 1997 sp. zn. IV. ÚS 58/95, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, usnesení č. 2, str. 331 a dále např. usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 598/01, I. ÚS 242/03, II. ÚS 703/02, I. ÚS 161/03, I. ÚS 230/03, I. ÚS 649/04, III. ÚS 666/04, II. ÚS 78/05, IV. ÚS 270/05, III. ÚS 323/05, IV. ÚS 370/05, III. ÚS 344/06, II. ÚS 387/07, III. ÚS 1170/07, IV. ÚS 211/08, IV. ÚS 2891/08 a další, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Za situace, kdy Nejvyšší soud v dovolacím řízení napadené usnesení krajského soudu meritorně přezkoumal a dovolání jako celek odmítl jako zjevně neopodstatněné dle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu, byť u části námitek konstatoval jejich nepodřaditelnost pod některý ze zákonných dovolacích důvodů, nezbylo než aplikovat výše uvedený právní názor a s ohledem na princip právní jistoty považovat ústavní stížnost směřující toliko vůči rozhodnutí odvolacího soudu za nepřípustnou. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. července 2010
Michaela Židlická, v. r.
soudce zpravodaj