ECLI:CZ:US:2010:4.US.2533.10.1
sp. zn. IV. ÚS 2533/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti advokátky Mgr. M. S., zastoupené Mgr. Janem Stínkou, advokátem se sídlem Kladno, Průchodní 346, proti usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 14. května 2009 sp. zn. 10 C 143/2008 a Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2010 č. j. 11 Co 12/2010-297, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 30. srpna 2010, která splňuje formální podmínky stanovené pro její věcné projednání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro porušení práv zaručených čl. 28 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 23 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv, čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, čl. 7 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech a zejména čl. 1 Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka byla usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2007 č. j. 24 Co 370/2007-147 ustanovena zástupcem podle §30 odst. 1 a 2 o. s. ř. k ochraně zájmů žalobce Ing. F. N., který se domáhal náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů. Této funkce byla stěžovatelka zproštěna usnesením soudu prvního stupně ze dne 15. října 2008 č. j. 10 C 143/2008-198. Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 14. května 2009 sp. zn. 10 C 143/2008 přiznal stěžovatelce odměnu za zastupování ve výši 157 913,- Kč. Na základě odvolání podaného stěžovatelkou, která požadovala přiznání odměny ve výši 503 988,80 Kč, Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. dubna 2010 č. j. 11 Co 12/2010-297 změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že stěžovatelce přiznal odměnu za zastupování ve výši 2 160,- Kč.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že obecné soudy jí měly přiznat odměnu dle ustanovení §137 odst. 2 a §140 odst. 2 o. s. ř. a dle advokátního tarifu, přičemž odvolací soud pochybil, neboť neaplikoval uvedené normy a navíc nesprávně aplikoval ustanovení §150 o. s. ř. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 763/05.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se již opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o odměně za zastupování v případech advokátů ustanovených podle §30 o. s. ř. ve vztahu k zachování práva na spravedlivý proces. V této souvislosti uvedl, že rozhodování o odměně za zastupování je integrální součástí soudního řízení jako celku a je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které na toto rozhodování mohou mít vliv. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti, mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání odměny za zastupování.
V posuzovaném případě lze konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá toliko v polemice se způsobem aplikace a interpretace příslušných ustanovení o. s. ř., upravujících přiznání odměny za zastupování. Takto pojatá ústavní stížnost zůstává zcela v rovině podústavního práva a staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud odkazuje na svoji ustálenou judikaturu k otázce posuzování výše nároku na zaplacení odměny za zastupování obecnými soudy (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. května 2010 sp. zn. II. ÚS 1103/10 a ze dne 2. září 2010 sp. zn. III. ÚS 2078/10 in http://nalus.usoud.cz), která vychází z názoru, že "Rozhodování o nákladech řízení nabývá rozměr porušení základních práv a svobod toliko ve výjimečných případech; bývá to především tam, kde rozhodnutí soudu není dostatečně odůvodněno, resp. v těch případech, v nichž se jedná o výraz libovůle soudu, případně za situace, v níž náhradově nákladový výrok není v souladu s průběhem a výsledkem řízení, resp. skutkovými zjištěními". Pochybení daného rázu Ústavním soudem zjištěno nebylo.
Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je patrno, že tento soud se s argumentací stěžovatelky uvedenou v odvolání řádně vypořádal a své rozhodnutí pečlivě a racionálně odůvodnil. Odvolací soud zcela přiléhavě odkázal na závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 22. listopadu 2007 sp. zn. I. ÚS 1126/07 a v usnesení ze dne 25. listopadu 2009 sp. zn. I. ÚS 2684/09 (in http://nalus.usoud.cz). Závěry učiněné odvolacím soudem jsou zcela v souladu s dosavadní rozhodovací praxí Ústavního soudu, od níž ani v posuzovaném případě není důvodů se odchylovat. Ústavní soud proto považuje za nadbytečné uvedenou argumentaci opakovat a toliko na ní odkazuje.
Argumenty, které stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, nevedou k závěru, že by došlo k porušení tvrzených základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovatelkou citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 763/05 Ústavního soudu, neboť tento na posuzovanou věc nedopadá.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatelky odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 14. září 2010
Miloslav Výborný v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu