ECLI:CZ:US:2010:4.US.3160.09.1
sp. zn. IV. ÚS 3160/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. ledna 2010 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Pavla Holländera a Michaely Židlické, ve věci navrhovatele J. T., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Ortmanem, CSc., advokátem se sídlem Španielova 1267, Praha 6, pracoviště Hořovice, Husovo nám. 65/2 oHořoviceo ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. září 2009 sp. zn. 7 To 149/2009 a usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 16. července 2009 sp. zn. 5 T 136/2009, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel je vazebně stíhán pro podezření ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pro posouzení věci rozhodném), ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., a to jako zvláště nebezpečný recidivista ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák. Usneseními obecných soudů označenými v záhlaví bylo rozhodnuto dle §71 odst. 5 tr. řádu, že se stěžovatel ponechává ve vazbě, neboť vazební důvod dle §67 písm. c) tr. řádu nadále trvá.
Předmětná rozhodnutí napadl stěžovatel ústavní stížností s poukazem na to, že jednak nejsou dostatečně odůvodněna, jednak že nebyla dodržena zákonná lhůta k vydání rozhodnutí obsažená v §71 odst. 5 tr. řádu, a především, že měl být před rozhodováním o vazbě osobně vyslechnut soudem, aby měl reálnou možnost vyjádřit se k okolnostem významným pro pokračování vazby. Z těchto důvodů cítí se být dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech, zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Proto se domáhal, aby Ústavní soud předmětná usnesení obecných soudů nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
K argumentům stěžovatele připínajícím se k nedodržení lhůty uvedené v §71 odst. 5 tr. řádu se dostatečně vyjádřil v rozhodovacích důvodech svého usnesení Krajský soud v Ústí nad Labem, pročež na toto odůvodnění (a skutkové údaje, o něž se opírá), s nímž stěžovatel jakkoli nepolemizuje, lze odkázat.
Pokud se týče osobního slyšení, judikatura Ústavního soudu, adekvátně tomu přinucena podobou zákonné úpravy, vygenerovala stran práva obviněného (obžalovaného) na osobní slyšení při rozhodování o vazbě následující relevantní závěry:
Právo na osobní slyšení v rámci rozhodování o vazbě je zcela zásadním komponentem práva obviněného (obžalovaného) na spravedlivý proces (kupř. nálezy sp. zn. I. ÚS 573/02, I. ÚS 161/04, IV. ÚS 2603/07, I. ÚS 1812/08). Ústavní soud rovněž konstatoval, že "Pokud v řízení, v němž je rozhodováno o vazbě, není umožněno slyšení obviněného, dochází k ústavně nepřípustnému omezení svobody." (nález sp. zn. II. ÚS 1681/08). V širší abstraktní rovině potom vyjádřil tezi, dle níž "v případě zásahu do osobní svobody existuje obecné základní právo být slyšen před soudem, který o omezení svobody rozhoduje, a to kdykoliv se tak děje" (nález sp. zn. II. ÚS 1945/08).
Z další judikatury se současně podává, že uvedené maximy lze v případě relevantní specifikace (a takto i relevantního odlišení) prolomit; to ovšem pouze za splnění přesných (z povahy věci plynoucích) podmínek:
Takto byl akceptován přístup, dle něhož nutnost osobního výslechu obviněného (obžalovaného) obecným soudem v případě vazebních rozhodnutí není dána bez dalšího automaticky (kupř. nálezy sp. zn. I. ÚS 1812/08, III. ÚS 2198/09), tedy odhlédnuto ode všech konkrétních okolností posuzovaného případu ve všech myslitelných procesních situacích (srov. v tomto ohledu kupř. i rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Husák proti České republice).
Osobní slyšení je garantováno při rozhodování soudu o stížnosti směřující proti rozhodnutím státního zástupce o vazbě (nálezy sp. zn. Pl. ÚS 45/04, I. ÚS 14/05, I. ÚS 39/05, II. ÚS 713/04, II. ÚS 405/05, IV. ÚS 423/04, IV. ÚS 394/05 a další). Nicméně i zde z pohledu z povahy věci plynoucího odlišení Ústavní soud ve své rozhodovací praxi konstatoval: "V případech rozhodování soudu o stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce o dalším trvání vazby by bylo od osobního slyšení obviněného možno upustit jen tehdy, pokud by obviněný sám takovýto výslech expressis verbis odmítl nebo pokud by takovému výslechu bránila objektivně nepřekonatelná překážka či pokud by k rozhodování soudu docházelo bezprostředně poté, co byl obviněný k otázce vazby soudem vyslechnut např. v souvislosti s řízením o stížnosti proti jinému vazebnímu rozhodnutí (typicky o zamítnutí žádosti o propuštění na svobodu dle §72 odst. 3 tr. řádu). Za zcela výjimečných okolností si lze představit, že nedostatek osobního slyšení by mohl být konvalidován tím, že by se ve velmi krátké době (několika dnů) po vydání rozhodnutí uskutečnilo osobní slyšení obviněného soudem, při němž obviněný měl možnost uplatnit své námitky, a ty byly shledány neopodstatněnými." (nález sp. zn. III. ÚS 2198/09).
Dle judikatury Ústavního soudu potom osobní slyšení není nezbytné při rozhodování soudu (ve dvou instancích) tehdy, pokud obviněný (obžalovaný) nevznesl kvalifikovaný požadavek na osobní slyšení před soudem, tj. požadavek obsahující uvedení skutečností majících pro předmětné rozhodnutí soudu význam a jež by nebylo lze objasnit jinak, než osobním slyšením, tedy pokud nevznesl požadavek na osobní slyšení, které by takto případně mohlo do věci vnést nové skutečnosti, pro rozhodování soudu o vazbě relevantní. Soud, který nevyhoví požadavku na osobní slyšení v těchto případech, musí v odůvodnění svého rozhodnutí uvést, jaké důvody ho k odepření slyšení vedly (srov. v podrobnostech nálezy sp. zn. IV. ÚS 353/04, I. ÚS 1812/08; dále kupř. usnesení sp. zn. III. ÚS 684/04, I. ÚS 615/04, II. ÚS 649/04, I. ÚS 1196/09 a další).
Ústavní soud rovněž konstatoval, že osobní slyšení nemusí být konáno jako samostatný úkon trestního řízení. Při tomto závěru vyšel z toho, že "Účelem slyšení je především zajištění toho, aby soud byl bezprostředně seznámen s argumenty a námitkami obviněného. Jeho slyšení má zejména význam materiální, samotná formální podoba úkonu, v jehož rámci soud obviněného vyslechne, je podružná. Nelze proto považovat za porušení práva na osobní slyšení, pokud obviněný, respektive obžalovaný, měl možnost předložit svoji argumentaci k důvodům vazby například v rámci nedlouho předtím konaného hlavního líčení, veřejného zasedání o odvolání, či v rámci jiného rozhodování o vazbě." (usnesení sp. zn. I. ÚS 1196/09, obdobně předtím kupř. i usnesení sp. zn. II. ÚS 728/06, I. ÚS 3097/07).
Procesní situace stěžovatele kontradikci vůči uvedeným kautelám nezakládá.
Z obsahu odůvodnění stěžovatelem napadeného usnesení se nepodává, že by v rámci své žádosti o osobní slyšení vznesl kvalifikovaný požadavek ve smyslu judikaturou Ústavního soudu vymezeném a stížnostní soud náležitě (i s poukazem na obsah nálezu sp. zn. I. ÚS 1812/08) odůvodnil, proč nepovažuje osobní slyšení stěžovatele v rámci svého rozhodování za nezbytné.
Konalo-li se potom hlavní líčení v meritu věci, jak uvádí stěžovatel dne 10. září 2009, měl efektivní možnost podáním (aktuální) žádosti o propuštění z vazby na svobodu (§72 odst. 3 tr. řádu ) dosáhnout i svého osobního slyšení k důvodům vazby jako procesní strana v údobí, které se nevymyká relevantním akceptovatelným časovým souvislostem se stěžovaným rozhodováním spjatým (srov. v tomto ohledu rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Husák proti České republice) .
V důsledku toho, že i v ostatním Ústavní soud shledal odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů ústavně souladným, byla ústavní stížnost pod aspektem uvedených okolností posouzena jako zjevně neopodstatněná a mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ní posléze rozhodnuto, jak ve výroku usnesení obsaženo [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2010
Miloslav Výborný
předseda senátu Ústavního soudu