ECLI:CZ:US:2010:4.US.558.09.2
sp. zn. IV. ÚS 558/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti J & M TRANSPED, s. r. o., se sídlem v Olomouci, Bystrovany, Pavelkova 222/2, zastoupené Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Olomouci, Na Střelnici 39, P.O. BOX 2, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 1. 2009, č. j. 51 Co 632/2008-130, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na soudní ochranu, zaručeného čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), zrušení shora označeného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě.
2. Jak uvádí stěžovatelka v ústavní stížnosti, směřuje její návrh pouze proti rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 1. 2009 č. j. 51 Co 632/2008-130, jímž bylo změněno rozhodnutí nalézacího soudu v neprospěch stěžovatelky. Okresní soud v Olomouci v prvostupňovém rozhodnutí žalobu společnosti DOPRAVA ZÁRUBA M & K, s. r. o. (vedlejší účastník), o částku 9.049,10 Kč s příslušenstvím svým rozsudkem ze dne 18. 6. 2008 č. j. 22 C 256/2007-86 v plném rozsahu zamítl pro nesplnění povinnosti ze smlouvy o přepravě, neboť i když vedlejší účastník přepravu řádně provedl, nedoložil k faktuře originál dodacího listu, jak bylo požadováno ve smlouvě. K odvolání vedlejšího účastníka (žalobce) Krajský soud v Ostravě ústavní stížností napadeným rozhodnutím rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že ve smyslu žalobního návrhu uložil povinnost zaplatit předmětnou částku 9.049,- Kč spolu s příslušenstvím stěžovatelce, které uložil rovněž povinnost nahradit vedlejšímu účastníku náhradu nákladů řízení před nalézacím soudem ve výši 39.982,- Kč a před odvolacím soudem ve výši 12.024,- Kč.
3. Jak se podává z ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu, stěžovatelka se jako přepravce zavázala na základě ústně uzavřené smlouvy o přepravě věci [§610 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obch. z." nebo "obchodní zákoník")], zajistit pro objednatele (společnost Lesaffre Česko, a. s.) přepravu prostřednictvím vedlejšího účastníka (dopravce), s nímž v minulosti mnohokrát obchodně spolupracovala. S ohledem na předchozí praxi stěžovatelka při faxovém objednání přepravy věci podmínila zaplacení faktury, stejně jako v předešlých případech, předložením originálu dodacího listu, aby pak mohla následně fakturovat uskutečněnou přepravu věci konečnému objednateli přepravy. Vedlejší účastník však stěžovatelce originál dodacího listu nepředložil a stěžovatelka proto vedlejšímu účastníku vystavenou fakturu vrátila s tím, že faktura bude uhrazena po předložení originálu dodacího listu. Vedlejší účastník ale místo předložení originálu dodacího listu podal na stěžovatelku žalobu, kterou soud prvního stupně jako předčasně podanou v plném rozsahu zamítl.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyslovuje v souvislosti s napadeným rozsudkem odvolacího soudu přesvědčení, že právní posouzení obsažené v tomto rozhodnutí není logickým vyústěním a pochopením dané problematiky a odporuje smyslu samotného obchodního zákoníku. Svůj odlišný právní závěr odvolací soud opřel o tvrzení, že k uzavření ústní smlouvy o přepravě věci mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem nemohlo dojít na základě akceptace faxové objednávky, jak od počátku tvrdí stěžovatelka, neboť faxová objednávka ze dne 12. 3. 2007 byla určena již neexistující společnosti Spedice Záruba M & K, s. r. o., která zanikla výmazem z obchodního rejstříku již dne 1. 9. 2006. Přitom i vedlejší účastník jako právní nástupce takto zaniklé společnosti od počátku soudního sporu tvrdil, že faxovou objednávku obdržel, ale že s jejím obsahem, a to konkrétně s podmínkou dodání originálu dodacího listu, nesouhlasil. Na základě této úvahy pak následně odvolací soud danou věc nesprávně právně posoudil s odůvodněním, že podle ustanovení §625 odst. 2 obch. z. vzniká dopravci nárok na přepravné po provedení přepravy do místa určení, nestanoví-li smlouva za rozhodnou jinou dobu, tedy v daném případě 13. 3. 2007. Odesílatel podle názoru odvolacího soudu dodací list k přepravovanému zboží nevystavil, neboť k tomu neměl žádný důvod vzhledem k tomu, že odesílatelem a příjemcem zboží byly provozovny téže právnické osoby, a to společnosti Lesaffre Česko, a. s. Byl proto vystaven pouze tzv. převáděcí list určený ke skladové evidenci zásob téhož subjektu a nikoliv dodací list. Krajský soud pak dovodil, že vedlejší účastník splnil svou smluvní povinnost z přepravní smlouvy a stěžovatelka porušila svou smluvní povinnost, když předmětnou vyúčtovanou cenu splatnou 2. 6. 2007 nezaplatila. Stěžovatelka této argumentaci krajského soudu vytýká, že dispozitivní ustanovení §625 odst. 2 obch. z. je třeba vyložit tak, že bylo ve smlouvě dohodnuto doložení originálu dodacího listu jako podmínka fakturace. Stěžovatelka taktéž nesouhlasí se způsobem, jak krajský soud vyložil, k čemu slouží dodací list. Zdůrazňuje, že obchodní zákoník pojem "dodací list" vůbec nezná, přičemž vedlejší účastník podle názoru stěžovatelky z jejich předchozí vzájemné obchodní praxe dobře věděl, že dodacím listem se rozumí doklad o provedené přepravě. Stěžovatelka je přesvědčena, že je výlučně věcí smluvních stran, jaké označení pro doklad o přepravě zvolí, zda jej označí jako dodací list, přepravní list, převáděcí list či jinak. V daném případě bylo účelem daného dokladu prokázání přepravy věci z místa A do místa B a neřešily se jím vlastnické či jiné vztahy. Odvolací soud tak v konečném důsledku dospěl vlastně k závěru, že objednatel je vždy povinen zaplatit vystavenou fakturu za přepravu bez ohledu na odchylná ujednání smluvních stran v rámci dispozitivních ustanovení obchodního zákoníku, aniž by objednatel mohl oprávněně po přepravci nárokovat předložení dokladu prokazujícího řádné provedení objednané přepravy. Napadeným rozhodnutím odvolacího soudu tak došlo nejen ke shora stěžovatelkou tvrzenému zásahu do jejích základních práv, ale navíc bylo takto "překvapivě" rozhodnuto v dané věci až u odvolacího soudu, přičemž stěžovatelka v tomto ohledu považuje nemožnost uplatnění mimořádného opravného prostředku v obchodních věcech s plněním nepřesahujícím 50.000,- Kč za skutečnost, která je v rozporu s Ústavou a Listinou. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem stěžovatelka v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě zrušil.
II.
5. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 22 C 256/2007 a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Krajského soudu v Ostravě.
6. Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření uvádí, že má za to, že jeho postupem v předmětné věci nebyla porušena ústavní práva stěžovatelky, jejíž výtky směřují proti skutkovým zjištěním a právnímu posouzení věci. Odvolací soud je oprávněn při dodržení postupu stanoveného občanským soudním řádem učinit z provedených důkazů jiná skutková zjištění, od počátku řízení bylo provedení objednané přepravy i dohoda o ceně nesporné, otázku obsahu listiny označované setrvale jako "dodací list" žádný z účastníků předmětem sporu neučinil, výklad zkoumaného ujednání o vzniku práva na přepravné byl proveden dle ustanovení §35 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů a §266 obchodního zákoníku. V souladu s hmotněprávní úpravou (nikoli tedy rozporně) byl respektován rozdíl mezi okamžikem vzniku práva na zaplacení přepravného a jeho splatností. Právním posouzením věci nedošlo k zásahu do ústavních práv stěžovatelky a výsledek řízení v této konkrétní věci se ústavních práv jiných objednatelů přepravy nedotýká. Závěr o povinnosti objednatele zaplatit sjednanou cenu za provedenou přepravu krajský soud neshledává za překvapivý ani rozporný s ústavními principy a nepřísluší mu se vyjadřovat k právní úpravě přípustnosti mimořádného opravného prostředku.
7. Shora uvedené vyjádření Krajského soudu v Ostravě k ústavní stížnosti neobsahuje žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k němu proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovatelce na vědomí.
III.
8. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Podle čl. 83 Ústavy je jeho úkolem ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. K ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je Ústavní soud oprávněn zasáhnout zejména v případě zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (nepředvídatelná interpretační libovůle), či v případě rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka se domáhá přehodnocení závěrů odvolacího soudu o zaplacení předmětné částky za provedenou přepravu způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Staví tak Ústavní soud do role další odvolací instance, která Ústavnímu soudu nepřísluší.
10. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatuje, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Není samo o sobě významné, je-li u napadeného soudního rozhodnutí namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutí v něm vydaném) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka. Přitom platí, že v rámci ústavněprávního přezkumu není konečným způsobem rozhodné, zda v řízení před obecnými soudy uplatněné právní názory obstojí (samy o sobě, resp. v jednotlivostech) či nikoli, nýbrž podstatným je celkové vyznění sporu; to pak otevírá prostor i k založení závěru, že ústavním pořádkem chráněná práva nebyla dotčena, jestliže je objektivně k dispozici jiný než dosud užitý - ústavněprávně relevantní - argument, který je způsobilý dosažený výsledek řízení podpořit.
11. Meritum stěžovatelčiných námitek spočívá v tvrzení, že odvolací soud vyšel z nesprávného předpokladu, že k uzavření ústní smlouvy o přepravě mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem nemohlo dojít na základě akceptace faxové objednávky, přičemž v následné telefonické domluvě mezi vedlejším účastníkem a stěžovatelkou vedlejší účastník s podmínkou dodání originálu dodacího listu nesouhlasil. V důsledku promítnutí tohoto předpokladu pak odvolací soud nesprávně právně posoudil danou věc odkazem na ustanovení §625 odst. 2 obch. z. Ústavní soud k této základní stěžovatelčině argumentaci zdůrazňuje, že krajský soud v napadeném rozhodnutí jednoznačně vyslovil, že mezi účastníky došlo v souladu s ustanovením §610 obch,. z. k platnému uzavření smlouvy o přepravě ústní formou, jejíž obsah byl ale totožný s obsahem neúčinného faxového podání. Svoji argumentaci ustanovením §625 odst. 2 obch. z. pak odvolací soud váže ke skutečnosti, že vedlejší účastník zajišťoval dohodnutou přepravu mezi dvěma provozovnami téže společnosti Lesaffre Česko, a. s. (č.l. 133-134), kdy v tomto případě doklad o provedené přepravě plní jinou funkci oproti přepravě zajišťované mezi dvěma rozdílnými právnickými osobami, jak také odvolací soud podrobně rozebral v odůvodnění svého rozhodnutí. Na tuto jeho argumentaci lze pro stručnost pouze odkázat, aniž by Ústavní soud považoval za nezbytné ji znovu opakovat. Za podstatnou pak krajský soud vzal i skutečnost, že stěžovatelka vlastní provedení předmětné přepravy vedlejším účastníkem nikterak nezpochybňuje a neuvádí ani žádné výhrady k provedení této přepravy. Za situace, kdy odvolací soud uvedl, o které právní předpisy opírá své úvahy, uvedené právní předpisy interpretoval ústavně konformním způsobem a své rozhodnutí podrobně odůvodnil, nelze dovodit stěžovatelkou tvrzené porušení jejího práva na spravedlivý proces.
12. Nesouhlas stěžovatelky s právním názorem odvolacího soudu nezakládá sám o sobě důvod k ústavní stížnosti. Tvrzení uváděná v ústavní stížnosti ji neposunují do ústavně právní roviny a ke stěžovatelkou tvrzeným zásahům do jejích ústavně zaručených základních práv ústavní stížnost postrádá jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentaci. Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení jejího základního práva na soudní ochranu, pak Ústavní soud v tomto ohledu poznamenává, že k dotčení tohoto práva by došlo tehdy, pokud by jí byla upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, event. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, popř. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), sv. 1, č. 37]. Takový nedostatek však Ústavní soud v předmětném řízení neshledal a stěžovatelka ani námitku v tomto směru nevznáší. Ve vztahu k posuzované věci je Ústavní soud toho názoru, že možnost hájit svá práva zákonem odpovídajícím způsobem byla stěžovatelce poskytnuta, kdy z ústavní stížnosti ani z připojeného spisového materiálu nelze dovodit nic, co by svědčilo o opaku.
13. Stěžovatelka napadenému rozhodnutí odvolacího soudu dále vytýká jeho "překvapivost". Za rozhodnutí, pro které se v judikatuře Ústavního soudu vžilo označení "překvapivé", je považováno zpravidla rozhodnutí, kterým soud druhého stupně buďto potvrdí rozsudek soudu prvního stupně, avšak z jiného skutkového důvodu, než o který se opíralo rozhodnutí soudu prvního stupně, anebo rozhodnutí, ve kterém soud druhého stupně změní rozhodnutí soudu prvního stupně na základě vyslovení právního závěru, který nebylo možno na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně vůbec předvídat. V takových případech Ústavní soud rozhodnutí soudu druhého stupně zpravidla ruší, neboť účastníku řízení byla odňata reálná a efektivní možnost právně i skutkově argumentovat (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 257/98, Sbírka rozhodnutí, sv. 13, str. 65, sp. zn. IV. ÚS 218/95, Sbírka rozhodnutí, sv. 9, str. 381 a sp. zn. III. ÚS 139/98, Sbírka rozhodnutí, sv. 12, str. 93). Porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky zde tedy nespočívá v určité neočekávanosti rozhodnutí, nýbrž v tom, že jí nebylo umožněno vyjádřit se ke všemu, co vyšlo v řízení najevo. V projednávané věci však nejde o situaci, kdy by odvolací soud zcela nepředvídatelně zaujal odlišný právní názor na sporný případ a posuzoval jej podle jiné právní úpravy. Pouze tím, že odvolací soud ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně vyvodil jiné právní závěry, nemohlo dojít k porušení základních práv stěžovatelky. Ke stěžovatelčině námitce nemožnosti uplatnění mimořádného opravného prostředku v obchodních věcech s plněním nepřesahujícím 50.000,- Kč Ústavní soud odkazuje na důvodovou zprávu a komentář k příslušnému ustanovení zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Nyní posuzovaná věc není právě tím případem, který by této námitce stěžovatelky přisvědčoval.
14. Ke stěžovatelkou namítanému porušení čl. 90 Ústavy Ústavní soud uvádí, že toto ustanovení v podstatě garantuje obecné principy činnosti soudní moci a Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit, zda v souzené věci došlo k porušení uvedených principů, neboť se nejedná o ústavně garantované základní právo a svobodu ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy.
15. Při zvážení všech tvrzení stěžovatelky Ústavní soud s ohledem na výše uvedené neshledal v poměru k napadenému rozhodnutí obecného soudu nic, co by svědčilo pro jeho zásah a proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. července 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu