ECLI:CZ:US:2011:1.US.1101.10.3
sp. zn. I. ÚS 1101/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. ledna 2011 v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. T., zastoupeného JUDr. Hanou Riedlovou, advokátkou, se sídlem Jiráskova 638, Česká Lípa, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2010 sp. zn. 7 Tdo 37/2010, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 8. 2009 sp. zn. 4 To 45/2009 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 3. 2009 sp. zn. 9 T 13/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 4. 2010 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho základních práv garantovaných v čl. 2 odst. 2, čl. 36 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Usnesením ze dne 16. 6. 2010 sp. zn. I. ÚS 1101/10 přerušil Ústavní soud řízení o této ústavní stížnosti, když dne 8. 6. 2010 byla ve prospěch stěžovatele tehdejší ministryní spravedlnosti podána stížnost pro porušení zákona. Předseda senátu Nejvyššího soudu usnesením ze dne 30. 8. 2010 sp. zn. 4 Tz 40/2010 vzal ve smyslu ust. §266 odst. 6 tr. ř. na vědomí zpětvzetí stížnosti pro porušení zákona, čímž odpadl důvod přerušení řízení o ústavní stížnosti. Usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 9. 2010 sp. zn. I. ÚS 1101/10 bylo proto rozhodnuto o pokračování v řízení o ústavní stížnosti.
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 3. 2009 sp. zn. 9 T 13/2008 byl stěžovatel, spolu s M. H. a J. B., uznán vinným trestným činem krádeže podle ust. §247 odst. 1 a 4 tr. z., za což byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti roků. Trestného činu se měl stěžovatel dopustit společně s odsouzenými M. H. a J. B. tak, že se "dne 17. ledna 2008, v době kolem 09.45 hod., po předchozí vzájemné dohodě a přípravě spočívající v opatření prostředků k činu, vytipování místa, načasování, seznámení se se způsobem přepravy finanční hotovosti a ovládáním bezpečnostních prvků vozidla bezpečnostní agentury, zmocnili finanční hotovosti ve výši 74,000.000,-Kč, kterou M. H. v pozici řidiče a strážného přepravoval společně s velitelem vozu M. B. ..., z České národní banky ..., jako zaměstnanec bezpečnostní agentury Agency of Security Fenix CIT, a. s., ..., pancéřovým motorovým vozidlem ..., a to tím způsobem, že na předem dohodnutém místě na benzínové čerpací stanici ... M. H. s pancéřovým vozidlem zastavil a poté, co společně s M. B. opustili vozidlo, které M. H. neuzamkl, přijeli k tomuto vozidlu osobním motorovým vozidlem J. B. a R. T., kteří pomocí klíčů, které jim M. H. zanechal v odkládacím prostoru dveří u řidiče vozidla ..., a na základě znalosti bezpečnostních prvků vozidla, vnikli do zavazadlového prostoru vozidla a z něj odcizili finanční hotovost v celkové výši 74,000.000,-Kč, která byla uložena ve třech přepravních boxech, jež přemístili do osobního motorového vozidla, se kterým na místo činu přijeli, následně klíče od vozidla nechali M. H. opět v odkládacím prostoru dveří řidiče pancéřového vozidla a s osobním vozidlem a odcizenou finanční hotovostí uloženou v přepravních boxech z místa činu odjeli, přičemž svým jednáním způsobili odcizením přepravované finanční hotovosti České spořitelně, a. s. ..., škodu ve výši 74,000.000,-Kč a odcizením přepravních boxů České národní bance, a. s. ..., škodu v celkové výši 13.557,-Kč" (viz. skutkový výrok napadeného rozsudku krajského soudu). O odvolání stěžovatele rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 8. 2009 sp. zn. 4 To 45/2009, když při nezměněném výroku o vině uložil stěžovateli mírnější trest v trvání deseti roků. Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2010 sp. zn. 7 Tdo 37/2010, neboť bylo podáno z jiného než zákonného důvodu.
Argumentace stěžovatele vychází z toho, že orgány činnými v trestním řízení byla od počátku vytýčena jediná vyšetřovací verze, jíž plně přizpůsobily rozsah, způsob i hodnocení prováděných důkazů a v rozporu se zásadou zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností, v situaci, kdy proti sobě stály dvě protichůdné verze týkající se stíhaného skutku, opatřovaly toliko důkazy ve prospěch výpovědi M. H. (nadto opakovaně měněné), zatímco stěžovatelem uváděné skutečnosti nebyly brány na zřetel a jakýkoli důkaz svědčící v jeho prospěch byl neoprávněně opomíjen, případně jeho obsah nepřípustně dezinterpretován (výpovědi svědků J. P., Z. M., J. E., L. K. a spoluobviněného J. B.). Dle názoru stěžovatele se z důkazního hlediska v jeho případě jednalo o situaci tvrzení proti tvrzení, neboť jediným "usvědčujícím" důkazem je výpověď odsouzeného M. H., která stojí zcela osamoceně, neboť fakticky není, a to na rozdíl od výpovědi stěžovatele, podporována žádným z provedených důkazů. Stěžovatel dále napadl neprovedení některých jím navrhovaných důkazů v rámci odvolacího řízení.
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [ust. §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy svévolně neaplikovaly podústavní právo (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 321/03, Sb. n. u., sv. 33, str. 371, 374-375). Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy (k tomu srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 4/04, Sb.n.u., sv. 32, nález č. 42, str. 405, dostupný na http://nalus.usoud.cz).
Stěžovatelem předložené námitky jsou v podstatě opakováním námitek uplatněných v řízení před obecnými soudy, zejm. v řízení dovolacím a pohybují se v rovině jednoduchého práva; tímto však stěžovatel staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Navíc po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že jak krajský, tak zejména vrchní soud se s námitkami stěžovatele řádně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině, přičemž svá rozhodnutí podrobně odůvodnily, a to včetně neprovedení stěžovatelem navržených důkazů. Byť by v rámci izolovaného hodnocení důkazů bylo možno některým argumentům stěžovatele přiznat jistou relevanci, v jejich souhrnném hodnocení (ust. §2 odst. 6 tr. ř.) však již námitky stěžovatele neobstojí, když obecnými soudy provedené dokazování umožňuje učinit přesvědčivá a logicky konzistentní skutková zjištění, ze kterých lze vyvodit závěr o spáchání předmětného skutku (obdobě viz usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2010 sp. zn. I. ÚS 1091/10 ve věci spoluobviněného J. B.). Stejně tak nepřípadnou shledal Ústavní soud polemiku stěžovatele se závěry Nejvyššího soudu obsaženými v napadeném usnesení, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání, neboť i Nejvyšší soud se řádně vypořádal se všemi námitkami stěžovatele, které předestřel ve svém dovolání, a zdůvodnil, proč tyto námitky z hlediska přípustnosti dovolání neshledal právně významnými. Okolnost, že obecné soudy nepřisvědčily námitkám stěžovatele, stejně jako skutečnost, že se stěžovatel dosud neztotožňuje se závěry obecných soudů, nemohou samy o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti a v žádném případě je nelze považovat za porušení jeho základních práv (obdobně viz usnesení ze dne 2. 3. 2010 sp. zn. I. ÚS 358/10).
Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou logická, přesvědčivá, nevykazují znaky svévole a mezi skutkovými zjištěními a z nich vyplývajícími právními závěry neexistuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná. Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích tvrzené porušení základních práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Vzhledem ke způsobu rozhodnutí nebylo třeba rozhodovat o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. ledna 2011
Ivana Janů
předsedkyně senátu