ECLI:CZ:US:2011:1.US.1692.10.1
sp. zn. I. ÚS 1692/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Gűttlera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. T., zastoupeného Mgr. Pavlem Čvančarou, advokátem, se sídlem Vrázova 7, 150 00 Praha, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 3. 2009, sp. zn. 9 T 2/2005, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2009, sp. zn. 9 To 187/2009, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 179/2010, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 6. 2006, stěžovatel napadl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 25. 3. 2009, sp. zn. 9 T 2/2005 (dále jen "rozsudek"), kterým byl uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon"). Rovněž napadl usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 18. 6. 2009, sp. zn. 9 To 187/2009 (dále jen "usnesení městského soudu"), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 179/2010 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení městského soudu.
Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že za společnost Private Investors a. s. uzavřel smlouvu o postoupení pohledávky, kterou převedl pohledávku za L. K., vzniklou na základě smlouvy o půjčce, na H. B. za úplatu 120.000 Kč vyplacenou k jeho rukám v hotovosti v den podpisu smlouvy, tuto částku ale nezavedl do účetnictví společnosti Private Investors a. s., ani ji nepředal do pokladny nebo na bankovní účet společnosti a získané finanční prostředky použil pro vlastní potřeby, čímž způsobil společnosti TRANSFIN INTERNATIONAL s. r. o. škodu v celkové výši 120.000 Kč.
Svoji obsáhlou ústavní stížnost stěžovatel zaměřuje v prvé řadě proti skutkovým zjištěním obecných soudů. Upozorňuje, že v rámci prováděných závěrkových pracích v první polovině roku 2001 nebylo plno účetních případů zaúčtováno (výslech svědka Ing. V., p. L., p. K., p. P.), neboť v mezidobí došlo k ukončení činnosti společnosti Private Investors a.s. Státní kontrola proběhla živelně, když byly odvezeny z prostor Private Investors a.s. pouze šanony obsahující do té doby uspořádané a zpracované účetnictví, ale zcela nepovšimnuty zůstaly v prostorách Private Investors a.s. ty doklady a materiály, které dosud nebyly do jednotlivých šanonů uspořádány (výslech svědka P. K. a protokol o předání dokladů úpadce Private Investors a.s. Komisí pro cenné papíry správkyni konkurzní podstaty JUDr. Konvalinkové). Jak vyplývá z výpovědi svědka K., který byl státní kontrole (respektive odvozu materiálů Private Investors a.s. z jejího sídla) přítomen, plno materiálů včetně účetních dokladů zůstalo ležet na podlaze nebo zůstalo ve stolech či skříních. Následně znalkyně prozkoumávala jen a pouze uspořádané účetní doklady společnosti Private Investors a.s. (výslech a znalecký posudek Ing. C.). Znalkyně neměla možnost provést zkoumání i ostatních dokladů zpracovávaných v rámci závěrkových prací, které do té doby nebyly zařazeny do šanonů (výslech Ing. V.). Jak sama znalkyně Ing. C. ve svém znaleckém posudku č. 13/2008 (k posudku č. 26/2006) v bodě 2 uvádí, neobdržela kompletní účetnictví. Stěžovatel předal účetnímu oddělení účetní doklad způsobilý zápisu do účetních knih o tom, že pohledávka byla postoupena a že přijal hotovost ve výši 120.000 Kč, takže daná částka měla být účetním oddělením zaúčtována do pokladny a následně jako pohledávka za obviněným (viz vyjádření v rámci výslechu znalkyně Ing. C. ze dne 5. 4. 2007 a výslechu účetního a daňového poradce Ing. V. ze dne 11. 11. 2005). Stěžovatel tvrdí, že proti této pohledávce vůči němu měly být proúčtovány nákupy spotřebního zboží apod., které za uvedenou hotovost pořídil.
Stěžovatel má za to, že v rámci řízení nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu zpronevěry. Nebylo prokázáno, že by si předmětné finanční prostředky chtěl ponechat pro sebe. Jestliže by v extrémním případě v rámci závěrkových prací nedohledal žádné paragony, pak by je byl bez dalšího nucen do pokladny vrátit nebo si je ponechat pro další běžné nákupy. K naplnění trestní odpovědnosti za následek nestačí ho jen způsobit, ale je nutno ho také zavinit (III. ÚS 575/01 [veškeré nálezy Ústavního soudu viz http://www.usoud.cz]).
Orgány činné v trestním řízení neprokázaly jeho vinu zákonným způsobem, když zcela pominuly jednu z možných interpretací případu uváděnou obviněným, ignorovaly obhajobou předestřená tvrzení a předložené návrhy důkazů a nebraly v potaz tu možnost, že za finanční prostředky by se měl ve společnosti nacházet majetek, který zdánlivě nebyl pořízen. Tímto směrem zcela odmítly vést dokazování a touto možností se zabývat. Mělo být vzato v potaz, že stěžovatel hradil služby (poštovní) z prostředků, o kterých nebylo účtováno, respektive které nebyly zjištěny při provádění znaleckého zkoumání části účetnictví, které měla znalkyně k dispozici. Tyto důkazy žádal stěžovatel provést již v přípravném řízení. Soud prvého stupně důkazy svědčící ve prospěch stěžovatele (rozesílání závěrečných účtů klientům) neprovedl. Nedostatečně odůvodněným odmítnutím důkazu navrhovaného obviněným soudem prvého stupně za situace, kdy se jedná o takový důkaz, kterým může být potvrzena obhajoba obviněného a bez důvodných pochybností tak zjištěn skutkový stav v projednávané věci a najisto postaven závěr, zda obviněný svým jednáním naplnil i subjektivní stránku trestného činu, bylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces (II. ÚS 418/03).
Soud prvého stupně se také náležitě nevypořádal s nabízenou verzí, že inkriminované jednání stěžovatele bylo projevem běžného nakládání s majetkem společnosti a případně běžným a lidsky pochopitelným opomenutím. Uznávaným principem právního státu je chápání trestní represe jako prostředku ultima ratio. Z tohoto principu vyplývá, že ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládaného stupně společenské nebezpečnosti, je na místě uvažovat o trestní odpovědnosti. Ponechání si finančních prostředků společnosti nelze bez dalšího pokládat za "přisvojení si cizí věci" a za zpronevěru ve smyslu §248 trestního zákona a to ani v případě, že nebyl přesně dodržen účetní postup. Účastníci občanskoprávního (obchodněprávního) vztahu, mezi nimiž existuje spor ohledně vzájemných pohledávek a závazků, mají dostatek možností, jak vyřešit tento spor prostředky občanského práva a cestou občanského soudního řízení. Princip subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to jest především v těch případech, kdy jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní (II. ÚS 372/03). Orgány činné v trestním řízení zcela zbytečně kriminalizují jednání člověka způsobené dílčím opomenutím. Při předpokládaném normálních běhu věcí, by v rámci závěrkových prací bylo zjištěno, že není účtováno o kvitanci uvedené ve smlouvě o postoupení pohledávky a věc by byla napravena řádným proúčtováním. Dále by byly řádně proúčtovány i přijaté finanční prostředky nebo by byly dány do poklady či na účet. K tomuto závěrkové práce též slouží, aby se uplynulé časové období vyřešilo a ukončilo. Jde o proces ryze občanskoprávní, který by byl i takto vyřešen a do kterého nepatří zásah státu z pozice trestní represe. S politováním lze konstatovat, že správkyně konkurzní podstaty místo toho, aby případně podala civilněprávní žalobu, podala trestní oznámení a orgány činné v trestním řízení a priori viděly v jednání obviněného trestný čin.
Vzhledem k uvedenému má stěžovatel za to, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 8 odst. 2, čl. 37, 38, a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") jakož i čl. 14 odst. 1 a 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
Obvodní soud a městský soud toliko odkázaly na svá usnesení.
Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 1 a Nejvyšší státní zastupitelství poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužily.
Městské státní zastupitelství v Praze je přesvědčeno, že neoprávněné přisvojení částky 120.000 Kč stěžovatelem bylo řádně prokázáno objektivním znaleckým posudkem a dalšími v řízení provedenými důkazy. Proto považuje ústavní stížnost za neopodstatněnou.
Nejvyšší soud odkázal na své usnesení, zejména jeho str. 5 až 10, vyjádřil názor, že k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo, a ústavní stížnost navrhl zamítnout.
Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržená vyjádření stěžovateli k replice, neboť neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci.
III.
Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od obvodního soudu předmětný spis sp. zn. 9 T 2/2005 (dále jen "spis obvodního soudu"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srovnej čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.
Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.
Stěžovatelova obhajoba spočívající v tvrzení, že došlo toliko k tomu, že relevantní účetní doklady nebyly zpracovány a následně zahrnuty do materiálů zkoumaných znalkyní Ing. C. byla předmětem podrobného hodnocení obecných soudů (srovnej např. str. 5-7 usnesení městského soudu). Soudy logicky poukázaly např. na to, že stěžovatelova tvrzení neodpovídají ve společnosti Private Investors a. s. zavedené praxi, zjištěnému stavu zajištěných dokladů ani skutečnosti, že od okamžiku převzetí předmětné sumy stěžovatelem do zajištění účetnictví citované společnosti uplynuly téměř dva roky, čímž je vyloučeno, že by účetnictví nebylo celistvé a obviněný nestačil doložit doklady o nákupu provozního materiálu. Je na místě též konstatovat, že ve věci proběhlo, a to i k návrhům obhajoby, rozsáhlé dokazování. Skutečnost, že některé z návrhů obhajoby na jeho další doplnění byly zamítnuty pro nadbytečnost nepředstavuje důvod k závěru o porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv a svobod, kdy možno zdůraznit, že skutková tvrzení obhajoby byla v řízení prověřována.
Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Obecné soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při hodnocení důkazů řídily. Zabývaly se i obhajobou stěžovatele a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Rovněž právní závěry vyplývající ze zjištěného skutkového stavu odůvodnily dostatečným způsobem.
Pokud jde o stěžovatelovu argumentaci odkazující na použití principu ultima ratio, tato vychází pouze a jenom ze skutkového děje tvrzeného obviněným. Dle jeho verze se jednalo toliko o opomenutí. Obecně soudy naopak dospěly k závěrům, že svěřené prostředky si úmyslně ponechal pro sebe a způsobil tak jinému škodu, v čemž bezpochyby lze spatřovat čin kriminální povahy (viz též str. 9-10 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu).
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2011
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu