ECLI:CZ:US:2011:1.US.1941.11.1
sp. zn. I. ÚS 1941/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. B., zastoupeného Mgr. Martinem Chrásteckým, advokátem se sídlem Zlín, U Sokolovny 121, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 26. 4. 2011, čj. 6 To 166/2011 - 37, dále proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 6 To 117/2011, a usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 24. 1. 2011, sp. zn. 0 Nt 478/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti P. B. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označeného usnesení Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 26. 4. 2011, čj. 6 To 166/2011 - 37 (dále též "odvolací soud") a usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 24. 1. 2011, sp. zn. 0 Nt 478/2010 (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). K tomu mělo dojít tím, že mu nebylo přiznáno právo na bezplatnou obhajobu, byť předložil čestné prohlášení o své nemajetnosti, dluzích a vyživovací povinnosti. Navíc, odvolací soud v rozporu s vyšetřovací zásadou konstatoval, že stěžovatel kromě čestného prohlášení nepředložil žádné doklady svědčící o neschopnosti hradit si náklady obhajoby. Podle stěžovatele má být součástí projednávání žádosti o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu hodnocení stávající majetkové situace a zjišťování, zda obviněný disponuje nějakým majetkem či finančními prostředky.
Po prostudování obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel napadl dvě rozhodnutí, která, byť jde v obou případech o rozhodování o návrhu stěžovatele na bezplatnou obhajobu, spolu časově nesouvisí a vzájemně na sebe nenavazují.
Stěžovatel tvrdil, že usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 24. 1. 2011, sp. zn. 0 Nt 478/2010, a na ně údajně navazujícím usnesením Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 26. 4. 2011, čj. 6 To 166/2011 - 37, došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na bezplatnou obhajobu. Z narativní části zmíněného usnesení krajského soudu však Ústavní soud zjistil, že toto usnesení je rozhodnutím o stížnosti stěžovatele proti usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 17. 3. 2011, čj. 0 Nt 362/2011 - 17, a nikoli o stížnosti stěžovatele proti usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 24. 1. 2011, sp. zn. 0 Nt 478/2010, které stěžovatel rovněž napadl ústavní stížností.
Z důvodu tohoto rozporu Ústavní soud dotazem u soudu prvního stupně zjistil, že na usnesení soudu prvního stupně ze dne 24. 1. 2011, sp. zn. 0 Nt 478/2010, navazuje usnesení odvolacího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 6 To 117/2011, které bylo doručeno obhájci stěžovatele a stěžovateli dne 11. 4. 2011, resp. 13. 4. 2011. Oproti tomu ústavní stížností napadenému usnesení odvolacího soudu ze dne 26. 4. 2011, čj. 6 To 166/2011 - 37 (které bylo doručeno obhájci stěžovatele a stěžovateli dne 3. 5. 2011, resp. 10. 5. 2011), od něhož stěžovatel odvozuje i lhůtu k podání ústavní stížnosti, předcházelo usnesení soudu prvního stupně ze dne 17. 3. 2011, čj. 0 Nt 362/2011 - 17.
S ohledem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a vlastní konstantní judikaturu Ústavní soud přistoupil k přezkoumání všech čtyř rozhodnutí, jako dvou samostatných řízení o žádosti stěžovatele na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu, aniž by vyzýval právního zástupce k napravení zmíněného pochybení. Poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti návrhem podaným po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ve zbývající části návrhem zjevně neopodstatněným.
Podle §72 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněn podat každý, kdo tvrdí, že pravomocným rozhodnutím orgánu veřejné moci bylo zasaženo do jeho základních práv a svobod, za splnění několika zákonných podmínek. Zejména se jedná o ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, podle kterého lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Jedná se o lhůtu kogentní. Její nedodržení nemůže Ústavní soud prominout ani prodloužit [§72 odst. 1 písm. a), odst. 3 zákona o Ústavním soudu].
Jak již bylo shora uvedeno, rozhodnutí odvolacího soudu o stížnosti stěžovatele proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 24. 1. 2011, sp. zn. 0 Nt 478/2010, bylo obhájci stěžovatele doručeno dne 11. 4. 2011 a stěžovateli dne 13. 4. 2011. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti označeným rozhodnutím obecných soudů počala běžet dne 14. 4. 2011. Jelikož ústavní stížnost byla odeslána prostřednictvím datové schránky dne 4. 7. 2011 (viz protokol), jedná se v této části, směřující proti usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 24. 1. 2011, sp. zn. 0 Nt 478/2010, a navazujícího usnesení Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 6 To 117/2011, o návrh podaný po šedesátidenní zákonné lhůtě [§72 odst. 3 ve spojení s §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
V té části ústavní stížnosti, navrhující zrušení usnesení odvolacího soudu ze dne 26. 4. 2011, čj. 6 To 166/2011 - 37, byla ústavní stížnost podána včas.
Jedním z nejdůležitějších základních práv osob, proti nimž se trestní řízení vede, je právě právo na obhajobu (čl. 40 odst. 3 Listiny), jehož součástí je i právo na obhajobu bezplatnou. Ponechává přitom ale zákonodárci prostor k tomu, aby zákonem určil podmínky, za nichž právní pomoc bude poskytnuta obviněnému bezplatně. Zákonodárce upravil podmínky pro poskytnutí bezplatné právní pomoci v §33 odst. 2 trestního řádu (dále jen "TrŘ"). "Osvědčil-li obviněný, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, rozhodne předseda senátu a v přípravném řízení soudce, že má nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu (...)".
Stěžovatel v projednávané ústavní stížnosti zpochybnil závěry obecných soudů, které neshledaly důvodným jeho nárok na bezplatnou obhajobu. Ústavní soud v podobných případech v minulosti uplatňoval svou přezkumnou pravomoc velmi restriktivně (srov. např. usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 343/02 či sp. zn. II. ÚS 495/02, sp. zn. II. ÚS 916/09, sp. zn. III. ÚS 603/10, dostupná v on-line databázi rozhodnutí NALUS). Zdůraznil, že posouzení, zda jsou v konkrétním případě dány důvody přiznání nároku podle §33 odst. 2 TrŘ, náleží obecným soudům. Ústavní soud může posoudit jen to, zda obecné soudy interpretovaly a následně aplikovaly příslušná ustanovení trestního řádu ústavně konformním způsobem.
V projednávané věci Ústavní soud nezjistil, že by napadená rozhodnutí představovala vybočení z ústavního rámce. Při posuzování otázky, zda obviněný splňuje podmínky nároku na bezplatnou obhajobu nebo obhajobu za sníženou odměnu, není rozhodující jen momentální finanční situace obviněného, ale jeho celkové ekonomické a osobní poměry (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 3 Tz 46/98). Nárok na bezplatnou obhajobu může být odůvodněn zejména v případě, kdy odsouzený nemá prostředky na zaplacení obhajoby z vážných důvodů nikoliv přechodné povahy (viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 8. 2004, sp. zn. 7 To 99/2004). Z tohoto hlediska je významnou skutečností, že stěžovatel není ani ve vazbě ani ve výkonu trestu, ale na svobodě. Odvolací soud rovněž poukázal na skutečnost, že stěžovatel žije ve společné domácnosti s přítelkyní, do protokolu o výslechu uvedl měsíční výdělky ve výši 20.000,- Kč, přičemž ke své žádosti či následné stížnosti nepřipojil kromě čestného prohlášení žádné doklady o tom, že došlo ke změně jeho majetkové a osobní situace, že nemá možnost dosahovat předpokládaného výdělku a nedoložil ani žádný doklad o jím tvrzených pohledávkách třetích osob.
Podle zjištění Ústavního soudu napadená rozhodnutí nevykazují prvky libovůle. Obecné soudy existenci podmínek bezplatné obhajoby zkoumaly dostatečně a svůj závěr logicky vysvětlily. Jen pro úplnost se jeví jako vhodné doplnit, že soud nemá povinnost z vlastní iniciativy vyhledávat další podklady pro své rozhodnutí. Předložit dostatek důkazů o své nemajetnosti je v případě návrhu ze strany obviněného jeho povinností [srov. §33 odst. 2 TrŘ "osvědčil-li obviněný, že nemá dostatek prostředků (...)"].
Odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 22/10 není zcela přiléhavý. Ačkoli řešil otázku práva na bezplatnou obhajobu, jednalo se o návrh osoby zdravotně postižené a po skončení trestního řízení, což není případ stěžovatele.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl podle §43 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zčásti jako návrh podaný po lhůtě stanovené k jeho podání zákonem a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu