ECLI:CZ:US:2011:1.US.2235.11.1
sp. zn. I. ÚS 2235/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Ing. J. Č. a 2) H. B., obou zastoupených Mgr. Ditou Křápkovou, advokátkou se sídlem Brno, Obilní trh 4, proti rozsudku Městského soudu v Praze 22. 3. 2011, čj. 30 Co 93/2011 - 112, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 11. 2010, čj. 13 C 105/2007 - 99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelé navrhli zrušení shora uvedených rozhodnutí, kterými měla být porušena jejich základní práva zakotvená v čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 3, čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"), dále v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k ní a konečně v čl. 89 odst. 2 Ústavy.
Stěžovatelé mají za to, že ode dne následujícího po zamítnutí jejich žádosti o náhradu za nemovitost podle §13 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o mimosoudních rehabilitacích"), byla žalovaná Česká republika - Ministerstvo financí v prodlení s plněním peněžitého závazku a tak měli právo, podle §517 odst. 2 občanského zákoníku, požadovat úroky z prodlení. Žalovaná svůj závazek splnila 16. října 2006, proto výzvou ze dne 25. října 2006 uplatnili nárok na úroky za tři roky zpětně, tj. od 1. listopadu 2003 do 15. října 2006, jelikož očekávali uplatnění námitky promlčení za období předcházející. Žalovaná, s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 4291/2009, uplatnila námitku promlčení s tím, že povinnost platit úroky z prodlení nevzniká samostatně za každý den trvání prodlení, ale jednorázově v den, kterým se ocitla v prodlení. Pokud obecné soudy aplikovaly závěry obsažené ve shora citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu, připustily tím jeho retrospektivní dopad, zásadně měnící zažitou právní praxi a zasahující do principu předvídatelnosti soudních rozhodnutí. Uplatnění námitky promlčení považují v daném případě v rozporu s dobrými mravy.
II.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé se žádostí ze dne 23. září 1991, zamítnutou dopisem Ministerstva financí čj. 225/71445/1996, ze dne 26. února 1997, domáhali náhrady za majetkovou podstatu firmy "Strojní závod tesařský, O. a J. Č.". K jejich žalobě bylo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 3. 2006, čj. 12 C 131/98 - 437, potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 8. 2006, čj. 29 Co 197/2006 - 454, žalované uloženo zaplatit každému z nich částku 181.945,75 Kč.
Jejich výzvu k zaplacení úroků z prodlení ze dne 25. 10. 2006 žalovaná zamítla. Obvodní soud pro Prahu 1 jí poté platebním rozkazem čj. 39 Ro 1282/2006 - 11, ze dne 8. 3. 2007, uložil povinnost zaplatit každému z nich částku 113.055,50 Kč. K jejímu odporu týž soud rozsudkem ze dne 7. 2. 2008, čj. 13 C 105/2007 - 27, potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2008, čj. 30 Co 287/2008 - 49, žalobu stěžovatelů zamítl. Ústavní soud následně nálezem ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. II. ÚS 2979/08, oba rozsudky zrušil. Z důvodu námitky promlčení byla žaloba rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu ze dne 8. 11. 2010, čj. 13 C 105/2007 - 99, potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2011, čj. 30 Co 93/2011 - 112, zamítnuta.
III.
Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů, do níž je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Poté, co přezkoumal stěžovateli napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelé jejím prostřednictvím brojí proti tomu, že obecné soudy "zcela v rozporu se soudní praxí akcentující povahu úroků z prodlení jako opětující se dávky" akceptovaly námitku promlčení žalované a nepřiznaly jim právo na úroky z prodlení.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu přitom plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace "jednoduchého" práva, jsou zásadně záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není "superrevizní" instancí v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá jeho ingerence v úvahu, jestliže obecné soudy vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či svévole, např. ve formě nerespektování kogentní normy či přepjatého formalismu (sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98). Žádnou takovou skutečnost, opodstatňující jeho kasační zásah, však Ústavní soud ve věci stěžovatelů neshledal.
Jejich polemika se závěry obecných soudů spočívá v rozdílném názoru na řešení otázky, od kterého okamžiku má osoba oprávněná k přiznání finanční náhrady podle zákona o mimosoudních rehabilitacích nárok na přiznání úroků z prodlení, respektive kdy se tento nárok promlčuje. Ústavní soud předesílá, že podobnou otázku řešil v nálezu sp. zn. I. ÚS 515/06, ze dne 5. 3. 2009, respektive v dřívějším nálezu vydaném ve věci stěžovatelů sp. zn. II. ÚS 2979/08, ze dne 20. 10. 2009, v nichž shledal odpovědnost Ministerstva financí za případné důsledky spojené s odmítnutím poskytnout tuto finanční náhradu a následně vyvolaným soudním řízením se závěrem, že jako každý jiný účastník soudního sporu musí počítat i s tím, že pokud soud následně nárok přizná, vystavuje se riziku povinnosti zaplatit úroky z prodlení. Tím se nepřímo vyjádřil i k vlastnímu počátku běhu promlčecí doby.
Ve stěžovateli sporovaném rozsudku ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 31 Cdo 4291/2009, pak Nejvyšší soud, poté co shledal, že v otázce počátku prodlení s poskytnutím finanční náhrady podle zákona o mimosoudních rehabilitacích vykazuje jeho judikatura vzájemné rozpory, postoupil věc velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia, podle §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Následně uzavřel, že podáním žádosti podle §13 zákona o mimosoudních rehabilitacích vzniká mezi osobou oprávněnou a ústředním orgánem státní správy právní vztah sui generis, jehož obsahem je právo oprávněné osoby na poskytnutí finanční náhrady, jemuž odpovídá povinnost státního orgánu ji poskytnout. Nejvyšší soud se zde přihlásil k argumentaci obsažené v jeho dřívějším rozsudku sp. zn. 28 Cdo 2647/2008, ze dne 25. 8. 2009, podle kterého prodlení s placením finanční náhrady vzniká uplynutím lhůty, kterou příslušnému ústřednímu orgánu státní správy stanovil zákon. Jejím uplynutím se dostal do prodlení podle §517 odst. 1 občanského zákoníku.
Ústavní soud proto přezkoumal, zda výklad obecných soudů, se kterým stěžovatelé nesouhlasí, nevybočuje z principů zakotvených v hlavě páté Listiny, tedy zda nejde o interpretaci svévolnou. Takové pochybení ovšem nezjistil. Odvolací soud dovodil, že soud prvního stupně nesprávně považoval za počátek běhu promlčecí doby den 27. 2. 1997, tj. den následující po zamítnutí žádosti stěžovatelů. Rozhodl, že tímto dnem byl 26. březen 1992, neboť ode dne obdržení žádosti (25. září 1991) běžela státnímu orgánu zákonná šestiměsíční lhůta k poskytnutí finanční náhrady, jejímž uplynutím, tj. dnem 26. 3. 1992, u něj nastalo prodlení. Pokud byl nárok stěžovatelů na úhradu úroků z prodlení u soudu uplatněn až 4. 12. 2006, stalo se tak po uplynutí promlčecí doby. Závěr, že s ohledem na promlčení práva, kterého se u soudu prvního stupně žalovaná dovolala, jim nelze právo na úroky z prodlení přiznat, je proto správný a nelze jej považovat za výsledek interpretace svévolné, která by jedině mohla vést ke zrušení napadených rozhodnutí. Jak bylo již shora uvedeno, byla v jejich věci rozhodující jejich první žádost ze dne 23. 9. 1991, zamítnutá dopisem Ministerstva financí ze dne 26. 2. 1997, čj. 225/71445/1996, od jejíhož podání běžela půlroční lhůta k vyřízení a následně tříletá promlčecí lhůta, nikoliv okamžik podání žaloby.
V posuzovaném případě přitom není relevantní, zda jde o úroky z promlčeného či nepromlčeného hlavního závazkového vztahu. V soudní praxi nejsou žádné pochybnosti o tom, že úroky z prodlení mají povahu opětujících se dávek, které lze věřiteli přiznat soudním rozhodnutím, i když se stanou splatnými teprve v budoucnu. Znamená to, že pro povinnost dlužníka platit úroky z prodlení jsou rozhodující jen okolnosti, které nastaly v době, kdy došlo k prodlení se splněním závazku z hlavního závazkového právního vztahu. Okolnost, zda "každým dalším dnem dlužník porušuje svoji povinnost plnit řádně a včas hlavní peněžitý závazkový právní vztah", tedy není - jak stěžovatelé mylně dovozují - významná. Jeho povinnost platit úroky z prodlení v budoucnu zanikne, dojde-li k zániku závazku. Nevzniká tak samostatně za každý den trvání prodlení, ale jednorázově v den, kterým se ocitl v prodlení se splněním tohoto závazku. Tímto dnem počíná běžet promlčecí doba, jejímž uplynutím se právo promlčí "jako celek" (srov. usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 21 Cdo 3173/2005, ze dne 31. 8. 2006).
Pokud stěžovatelé namítají rozpor námitky promlčení práva na úroky z prodlení s dobrými mravy, který však ničím neodůvodňují a neučinili tak ani v odvolacím řízení, lze dodat, že Ústavní soud v minulosti vztah dobrých mravů s námitkou promlčení posuzoval, přičemž dovodil, že ustanovení §3 občanského zákoníku, podle něhož výkon práv nesmí být v rozporu s dobrými mravy, platí i pro výkon práva vznést námitku promlčení (např. nálezy sp. zn. II. ÚS 309/95, ze dne 15. 1. 1997 (N 6/7 SbNU 45), či sp. zn. II. ÚS 3168/09, ze dne 5. 8. 2010). Samotné vznesení námitky promlčení však zásadně dobrým mravům neodporuje, pokud pro to stěžovatelé neuvedli žádné závažné okolnosti, které jim bránily ve včasném uplatnění nároku na úroky z prodlení ať již v řízení o finanční náhradě, či samostatně.
Ústavní soud tak dospěl k závěru, že obecné soudy interpretovaly příslušné normy ústavně přijatelným způsobem a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Sama skutečnost, že závěr o promlčení nároku stěžovatelů opřely o právní názor, s nímž stěžovatelé nesouhlasí, nezakládá porušení shora uvedených práv, jichž se dovolávají.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost stěžovatelů, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu