ECLI:CZ:US:2011:1.US.227.11.1
sp. zn. I. ÚS 227/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelky Markop FL, s. r. o., se sídlem Komenského 536/28, 350 02 Cheb, zastoupené JUDr. Petrem Orctem, advokátem, se sídlem Na Vyhlídce 53, 360 21 Karlovy Vary, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 23 Cdo 3077/2008, a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 25 Co 58/2007, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti stěžovatelka napadla v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí obecných soudů a navrhla jejich zrušení pro rozpor se svými ústavně zaručenými právy, zejm. právem na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve dvou rovinách.
Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 16. října 2006, č. j. 14 C 66/2003-286, bylo rozhodnuto, že žalovaná stěžovatelka je povinna bezplatně odstranit vady díla - rodinného domu s garáží a terénními úpravami, konkrétně vyjmenované ve výroku I. nebo uhradit žalobci slevu z ceny díla ve výši 244.740,- Kč, dále v části týkající se požadavku na odstranění vad díla, vyjmenovaných ve výroku II. nebo zaplacení slevy z ceny ve výši 1,483.410,- Kč a v části týkající se požadavku žalobce na náhradu škody ve výši 750.467,50 Kč, žalobu zamítl a ve výroku III. uložil žalované uhradit žalobci 52.100,- Kč jako náhradu škody. Ve výrocích IV. a V rozhodl soud o nákladech řízení.
Krajský soud v Plzni ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 25 Co 58/2007, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a II., pokud jím bylo rozhodnuto o bezplatném odstranění vad díla a o slevě z ceny díla, změnil tak, že a) žalovaný je povinen odstranit vady díla jejich bezplatnou opravou, a to u vyjmenovaných vad díla nebo zaplatit žalobci slevu z ceny díla ve výši 314.840,- Kč a b) v části týkající se požadavku na bezplatné odstranění vad díla u 4 vyjmenovaných vad č. 27, 30, 32 a 36 žalobu zamítl a dále zamítl ve zbytku požadovanou slevu z ceny díla ve výši 1,413.310,- Kč (výrok I.). Ve výroku II. odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím byl zamítnut požadavek žalobce na náhradu škody ve výši 750.467,50 Kč, jakož i výrok III., pokud jím byl žalovaný zavázán uhradit žalobci na náhradu škody 52.100,- Kč, stejně tak v závislých výrocích o nákladech řízení, tj. ve výrocích IV. a V., zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Obecné soudy vyšly po skutkové stránce především ze znaleckého posudku a ve větší části vytýkaných vad byl požadavek žalobce na bezplatné odstranění vad shledán důvodným včetně slev z ceny díla podle §439 odst. 1 obchodního zákoníku. Požadavek žalobce na náhradu škody podle §373 obch. zák. posoudil soud jako jen zčásti důvodný. Odvolací soud se ztotožnil se závěry o odpovědnosti zhotovitele za reklamované vady, kromě vad pod čísly 14, 27, 32, 30 a 36. Závěr ve věci vady č. 14 nebyl správný, protože charakter této vady vylučuje, jak potvrdil i "dovyslechnutý" znalec před odvolacím soudem, že by se v době přejímky jednalo o vadu zřejmou (nefunkčnost byla způsobena při nedostatečném ošetření kovových prvků postupnou korozí). Vady č. 27 a 32 mají původ ve vadné projektové dokumentaci, jak potvrdil i znalec a zhotovitel tyto vady nemohl zjistit a proto ani neodpovídá podle §561 obch. zák. U vady č. 30 znalec před odvolacím soudem uvedl, že šlo o vadu zřejmou při předání díla, která tudíž nebyla včas reklamována. U vady č. 36 odvolací soud zjistil, že žalobce, jak sám potvrdil - uváděl jako místo výskytu plísní strojovnu bazénu, avšak nedopatřením, neboť místem výskytu byla jen chodba a strojovna topení, přičemž i podle závěru znalce bylo dodáno odvlhčovaní zařízení, které měl žalobce jako uživatel udržovat v provozu, aby vzniku plísní zabránil. Odpovědnost zhotovitele za vadu č. 36 proto není dána. Pokud jde o požadavek žalobce na slevu z ceny díla jako eventuální petit, odvolací soud se po slyšení znalce ztotožnil se soudem prvního stupně, avšak jen s tím, že u vady č. 9 je nutno slevu zvýšit o 75.600,- Kč, u vady č. 14 doplnit slevu o 9.000,- Kč a naopak u vad č. 27 a 30 neoprávněné slevy 12.500,- Kč a 2.000,- Kč stornovat, takže částka určená soudem prvního stupně ve výši 244.740,- Kč byla modifikována na částku 314.840,- Kč.
Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 23 Cdo 3077/2008, rozhodl tak, že dovolání stěžovatelky, směřující proti výroku I. písm. a), s výjimkou vad č. 14, 22, 23, 29 a 31 a slevy z ceny ve výši 70.100,- Kč a směřující proti výroku I. písm. b) rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. března 2008, č. j. 25 Co 58/2007-348, se odmítá. Výrokem II. rozhodl tak, že dovolání proti výroku I. písm. a) v části týkající se vady č. 14, 22, 23, 29 a 31 a slevy z ceny díla ve výši 70.100,- Kč rozsudku odvolacího soudu, se zamítá. Ve výroku III. rozhodl o nákladech dovolacího řízení.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že v řízení nebyly dodrženy zásady spravedlivého procesu, rovnost účastníků řízení, zásada volného hodnocení důkazů, zásada dvojinstančnosti řízení a požadavek na řádné odůvodnění.
Ve věci byly provedeny důkazy mj. posudkem odborníka na statiku, vypracovaný na objednávku žalobce, znaleckým posudkem znalce z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady, jakožto soudem ustanoveným znalcem, a stanoviskem znalce z oboru stavebnictví se specializací na statiku pozemních staveb, vypracovaný z podnětu stěžovatelky.
Stěžovatelka namítá, že soudy vycházely především z prvních dvou posudků, které hodnotily jako objektivní a věcné, a naopak ignorovaly závěry třetího posudku, jež považovaly za neobjektivní a osamocené. Stěžovatelka v tom spatřuje bezdůvodnou diferenciaci důkazní síly všech posudků a zároveň základ pro nerovné postavení účastníků řízení. Stěžovatelka dále zpochybňuje osobu znalce ustanoveného soudem a jeho odbornost ve vztahu k některým jemu předloženým otázkám. Obecné soudy se podle jejího názoru bezvýhradně ztotožnily se závěry znalce, aniž by k tomu připojily své vlastní hodnotící úvahy.
Porušení zásady dvojinstančnosti řízení stěžovatelka spatřuje stěžovatelka v tom, že odvolací soud prováděl v řízení dokazování výslechem znalce k závěrům jím vypracovaného znaleckého posudku. Tento postup však považuje za rozporný s §205a o. s. ř. a §213 odst. 4 o. s. ř.
Celkově hodnotí stěžovatelka napadená rozhodnutí jako nepřezkoumatelná a nepřesvědčivá.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací Ústavní soud je staven do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
Ústavní soud tedy není povolán přezkoumávat, zda obecné soudy z provedených důkazů vyvodily správná či nesprávná skutková zjištění a následně i správnost z nich vyvozených právních závěrů - s výjimkou případů, což ale projednávaná věc není, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit ústavně zaručená práva či svobody [srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997 ve věci III. ÚS 31/97, Sb. n. u., sv. 8, str. 149 (161); nález ze dne 29. 8. 2006 ve věci I. ÚS 398/04, Sb. n. u., sv. 42, str. 257 (261)]. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [nález ze dne 1. 2. 1994 ve věci III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (45-46)].
Otázka závěrů obecných soudů, která tvoří těžiště námitek stěžovatelky, nedosahuje ústavní úrovně. Ve věci soudy zvažovaly znalecké posudky, resp. odborná stanoviska, přičemž základní skutková zjištění učinily ze znaleckého posudku Ing. Č., kterého odvolací soud dle §213 odst. 2 o. s. ř. "dovyslechl." Z uvedeného plyne, že závěry soudů nebyly učiněny svévolně, resp. že by z citovaných posudků vůbec neplynuly. V těchto intencích proto odvolací soud i dílčí závěry soudu prvního stupně korigoval. Vzhledem k rozsahu dokazování a toliko dílčímu charakteru učiněných závěrů, které z něj byly učiněny, nelze hovořit o porušení §213 odst. 4 o. s. ř. Pokud jde o dvojinstančnost civilního řízení, Ústavní soud připomíná, že z ústavněprávního hlediska není soudní řízení povinně dvoustupňové, s výjimkou věcí trestních, u kterých tento požadavek vyplývá z čl. 2 protokolu č. 7 k Úmluvě. Jinak řečeno, Listina ani článek 6 odst. 1 Úmluvy nezavazují stát ke zřizování odvolacích či dovolacích soudů v civilních věcech. Pokud však takové soudy zřídí, musí řízení před nimi poskytovat záruky spravedlivého procesu; zejména musí navrhovatelům zajistit účinné právo na přístup k soudům. Způsob, jakým se hlava pátá Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, budou aplikovat na soudy odvolací nebo kasační, bude záviset na zvláštní povaze daného řízení; proto musí být přihlédnuto k řízení jako celku a k úloze odvolacího nebo kasačního soudu v něm. V nyní předložené věci odvolací soud z mezi §213 o. s. ř. zjevně nevybočil.
Závěry obecných soudů lze považovat za dostatečně vyjádřené v odůvodněních. Nutno podotknout, že otázka přiměřenosti odůvodnění závisí na charakteru projednávané věci. Pochybnosti stěžovatelky o tom, zda jsou dostatečně zdůvodněny a konkretizovány jednotlivé stavební či obdobné úpravy, které má učinit, nelze hodnotit toliko s ohledem na úsporné formulace obsažené ve výroku, nýbrž i s ohledem na obecnější závěry obsažené v odůvodněních, na formulaci petitu, jemuž bylo vyhověno i závěry a předmět posouzení znalců ve věci. Od Ústavního soudu nelze požadovat, aby se k těmto margináliím (kde přesně učinit úpravu kanalizace, jakou příčinu má vyvrácený plot, zda nátěr podlahy v garáži byl součástí závazku stěžovatelky, zda bylo žalobci předáno madlo či zda má odstranění vad díla obsahovat i tmelení silikonem či nikoliv) vyjadřoval, když podstata sporu byla obecnými soudy jednoznačně podchycena. Jakkoliv odůvodnění v těchto zvláštních bodech mohlo být konkrétnější, nemůže mít tato otázka klíčový význam pro hodnocení napadených rozhodnutí z ústavněprávního hlediska. Ústavní soud se zaměřuje na zjištění, zda soudní řízení bylo (či nikoli) "spravedlivé jako celek", v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu. Ne vždy existence určitého procesního nedostatku "musí vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nedosahuje-li, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny" (srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu sp.zn. IV. ÚS 583/99, IV. ÚS 259/2000, III. ÚS 639/02, III. ÚS 474/04 a IV. ÚS 679/05).
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Výrok o zjevné neopodstatněnosti se týká ústavní stížnosti v části napadající rozsudek Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni v rozsahu, v němž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, tedy ve výroku I. Pokud se týká výroku II., kterým byla část prvostupňového rozsudku zrušena a věc byla vrácena nalézacímu soudu k dalšímu rozhodnutí, a obdobně nákladových výroků, nutno konstatovat, že ústavní stížnost je v tomto rozsahu nepřípustná, neboť řízení dále probíhá a stěžovatelka tak dosud nevyčerpala procesní prostředky, která má k ochraně práva k dispozici.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl dílem jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) a dílem jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2011
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu