ECLI:CZ:US:2011:2.US.2220.11.1
sp. zn. II. ÚS 2220/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti Night Flight, s. r. o., se sídlem Neštěmická 796/4A, 400 07 Ústí nad Labem, zastoupené JUDr. Davidem Mášou, advokátem se sídlem Křemencova 1/185, 110 00 Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 69 Co 137/2011 - 58 ze dne 9. 5. 2011, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8, č. j. 9 C 116/2010 - 34 ze dne 28. 1. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla podána řádně a včas (§§34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž měla být porušena řada jejích základních práv, a sice "právo na přístup k soudu, právo na soudní ochranu, právo na spravedlivé řízení, právo na předvídatelné rozhodnutí, v důsledku toho pak i právo na ochranu majetku". Tato práva jsou dle stěžovatelky zakotvena především v Listině základních práv a svobod a plynou i ze základních právních principů právního státu.
Stěžovatelka je přesvědčena, že postupem obecných soudů došlo k porušení ústavně garantovaných práv následkem zamítnutí její žádosti o osvobození od soudních poplatků ze strany obecných soudů, čímž krom jiného došlo k diskriminaci z důvodu majetku, neboť stěžovatelka "nemá jak se domoci svého práva", a to prý jen proto, že nemá dostatek majetku. Tím je dle ní porušeno "základní lidské pravidlo, že každý je oprávněn domáhat se práva u nezávislého a nestranného soudu" s tím, že "podle stěžovatele toto právo náleží i tomu, kdo je nemajetný".
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí, jakož i příslušný spisový materiál, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z odůvodnění ústavní stížnosti, napadených usnesení i obsahu spisu, vedeného pod sp. zn. 9 C 116/2010, Ústavní soud zjistil, že soud prvního stupně nepřiznal stěžovatelce osvobození od soudních poplatků proto, že neshledal podmínky pro vyhovění její žádosti z důvodu nedostatečného způsobu doložení jejích majetkových poměrů. Soud nejprve zdůraznil, že je povinností toho, kdo o osvobození od povinnosti platit soudní poplatky žádá, aby věrohodným způsobem prokázal své poměry, které jsou pro posouzení důvodnosti takové žádosti rozhodné, k čemuž dle něj v případě stěžovatelky nedošlo. Soud vyšel z vyplněného a jemu zaslaného potvrzení o majetkových poměrech, z jehož obsahu vyvodil, že se v něm nepodává celkový obraz finančních poměrů stěžovatelky. K tomu považoval tvrzení, že stěžovatelka podniká v oboru hostinství a že z této činnosti má nulové příjmy, za značně nevěrohodné. Především pak soud poukázal na to, že stěžovatelka nedoložila nic, co by byť částečně nasvědčovalo absenci jakéhokoli dalšího aktiva v jejím majetku, přičemž uvedl příkladmý výčet dokumentů (daňová přiznání, potvrzení katastrálního úřadu o stavu nemovitostí, potvrzení banky o stavu na účtech stěžovatelky aj.), jimiž tyto skutečnosti mohly být doloženy. Na závěr pak doplnil, že i kdyby stěžovatelka byla tvrdila a prokázala nepříznivou finanční situaci, nebylo by to "dle konstantní judikatury důvodem pro přiznání osvobození od soudních poplatků (9 Cmo 630/99 - Vrchní soud v Praze), neboť nevýhody podnikatelského rizika nelze přenášet na stát formou osvobození od povinnosti platit soudní poplatky".
Usnesení soudu I. stupně napadla stěžovatelka včasným odvoláním v celém rozsahu, poukazujíc na to, že jí soud neumožnil uplatnit její procesní práva, neboť ji nepoučil o nutnosti doplnit návrh na osvobození od soudních poplatků, a tím jí neposkytl poučení o povinnosti tvrzení, což dle mínění stěžovatelky (v pozici odvolatelky) naplnilo odvolací důvod stanovený v §205 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Stěžovatelka dále namítla, že zamítnutím návrhu soud prvého stupně "de facto odepřel žalobci přístup k právu, což je v rozporu s čl. 36 Listiny základních práv a svobod". Stěžovatelka ve svém odvolání dále uvedla, že čestné prohlášení společnosti pokládala za dostatečný důkaz. Pakliže soudu prvního stupně jeho předložení nepostačovalo, měl ji tento vyzvat, aby svůj návrh patřičně doplnila. Skutečnost, že tak soud neučinil, označila stěžovatelka za její poškození a krácení na svých procesních právech. Stran odkazu soudu prvního stupně na judikaturu Vrchního soudu v Praze stěžovatelka poznamenala, že sice souhlasí s tím, aby se podnikatelské riziko nepřenášelo na stát, ale nikoli s tím, že osvobození od soudního poplatku je přenášením podnikatelského rizika na stát, protože dle jejího přesvědčení nelze za podnikatelské riziko považovat porušování práva, kdy žalovaný "nesplnil svou zákonnou a právní povinnost zaplatit žalobci žalovanou částku". Stěžovatelka zároveň uvedla, že kdyby byl žalovaný svou povinnost zaplatit splnil, měl by žalobce na zaplacení soudního poplatku a současně by nemusil žalobu vůbec podávat. V závěru svého odvolání stěžovatelka odkázala na stať D. Ondrejové s názvem "Dva různé metry aneb diskriminace podnikatelů ve věci osvobození od soudního poplatku?", publikovaný v Bulletinu advokacie 5/2008, v němž autorka vyzdvihuje diskriminaci podnikatelů oproti fyzickým osobám - nepodnikatelům, u nichž nikdo nezkoumá důvod, ze kterého se ocitl ve finanční tísni, kvůli níž o osvobození od soudního poplatku žádá.
Městský soud v Praze se s výše uvedenými závěry prvostupňového soudu ztotožnil a jeho usnesení potvrdil, sděliv, že své osobní, výdělkové a majetkové poměry stěžovatelka nedoložila ani v odvolacím řízení, přestože tak učinit mohla, neboť předmětem odvolacího přezkumu nebylo meritorní rozhodnutí. Odvolací soud zdůraznil, že soud sice má povinnost poučovat účastníky o jejich procesních právech a povinnostech, "nicméně nelze přehlédnout, že žalobci se takového poučení dostalo již v rámci odůvodnění napadeného usnesení ... a dokonce i demonstrativním výčtem listinných důkazů, kterými lze jeho tvrzení (o absenci významnějších aktiv v jeho majetku) prokázat". Odvolací soud následně uzavřel, že žalobce je v řízení zastoupen advokátem, z čehož prý lze důvodně předpokládat, že si tyto právní služby, a to i s ohledem na požadovanou výši plnění, "vyžadují průběžně určité finanční prostředky". Ze všech těchto důvodů shledal odvolání nedůvodným, a proto usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 potvrdil.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu brojí stěžovatelka stížností, v níž polemizuje s citovanými závěry obecných soudů a opakuje své argumenty, jimiž brojila proti rozhodnutí soudu I. stupně v odvolacím řízení. Tvrdí, že soudy měly jasné tvrzení a možné důkazy o tom, že stěžovatel nemá žádný majetek. Oba soudy prý nevzaly tyto důkazy v potaz, "neměly přitom žádný důkaz opaku - že by stěžovatel měl nějaký majetek - a přesto žádost o prominutí soudního poplatku zamítly". Navíc žádný ze soudů prý ani nedal své zamítavé rozhodnutí vědět dopředu, a neumožnil tak stěžovatelce doplnit další potřebné důkazy a tvrzení. Na základě toho, co stěžovatelka tvrdila a prokazovala, "legitimně a přirozeně" očekávala, že bude od soudního poplatku osvobozena. Dle jejího přesvědčení zde nebylo nic, co by bylo nasvědčovalo tomu, že soud prvního nebo druhého stupně její žádost odmítne. Stěžovatelka tak v důsledku tohoto postupu "zcela nepatřičně nesla riziko volné úvahy obou soudů", třebaže jim nic nebránilo, aby ji byly vyzvaly k předložení dalších důkazů. V neposlední řadě stěžovatelka uvádí, že negativní skutečnosti, to jest v tomto případě neexistenci jakéhokoli významnějšího majetku, který by bylo lze použít k uhrazení soudního poplatku nebo jeho části, není možno osvědčit, resp. prokázat v úplnosti. Závěry obecných soudů v tomto ohledu podrobuje kritice v tom, že dovedly-li by se jejich úvahy ad absurdum, "mohly oba soudy po stěžovateli chtít, aby předložil třeba i výpisy z katastrů nemovitostí či obdobných evidencí všech států, tedy nejen ČR, protože nemovitý majetek by samozřejmě mohl stěžovatel mít i v jiném státě než jen v ČR". Stejně tak by dle stěžovatelky bylo možné požadovat potvrzení od všech bank světa, že u nich nemá uloženy významnější finanční prostředky. Všechny tyto skutečnosti tedy vedou ke stavu, který navozuje protiústavnost v podobě porušení výše citovaných základních práv.
Ústavní soud na prvém místě konstatuje, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti lato sensu, především ochrana práv a svobod zaručených ústavním pořádkem, zvláště pak Listinou. Jakkoli tato ústavní delimitace dozajista nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o tak řečených obecných ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva jednoduchého, to jest podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením jednoduchého práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegesí. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s vyřízením učiněné žádosti o osvobození od soudních poplatků byly dodrženy ústavní limity, zejména zda v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich. Otázkou svévole se Ústavní soud zabývá dosti podrobně ve své judikatuře a ustáleně její pojem vykládá v obecné poloze jako extrémní nesoulad právních závěrů s provedenými skutkovými a právními zjištěními (viz nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000 in fine, III. ÚS 303/04, III. ÚS 351/04, III. ÚS 501/04, III. ÚS 606/04, III. ÚS 151/06, IV. ÚS 369/06, III. ÚS 677/07 aj.). V posuzovaném případě Ústavní soud svévoli neshledal.
Na druhém místě Ústavní soud připomíná svoji judikaturu vztahující se k rozhodnutím o osvobození od placení soudních poplatků (např. sp. zn. III. ÚS 788/2009), v níž se opakovaně vyjádřil tak, že zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o osvobození od soudních poplatků, i když se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Ústavní soud současně vychází z toho, že rozhodnutí o splnění zákonem stanovených podmínek pro takové osvobození spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů (srov. sp. zn. IV. ÚS 271/2000); případy, kdy Ústavní soud naopak ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek, anebo se jednalo "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti" (viz sp. zn. IV. ÚS 289/03). Taková situace však v projednávané věci zjevně nenastala.
Obecné soudy se sice dopustily některých interpretačních pochybení, když soud prvního stupně stěžovateli vytkl, že "ke své žádosti ani netvrdil a ani neprokazoval takové skutečnosti, jimiž by vykreslil ... sociální a zdravotní poměry" (9 C 116/2010 - 16 nahoře), jelikož poměry huius generis, mírně řečeno, sotva lze rozumně prošetřit u osob právnických, čímž si ostatně soud sám protiřečí, poněvadž na úvodní straně téhož rozhodnutí podtrhl, že zdravotní stav a sociální poměry jsou brány v úvahu u fyzických osob. Tento rozpor v odůvodnění soudu však nedosahuje takové intenzity, aby zasáhl do ústavně zaručených práv a svobod. Ve zbytku však shora nastíněné důvody, které vedly obecné soudy k zamítavému postoji ve vztahu k žádosti stěžovatelky, nevykazují znaky jakéhokoli excesu, který by byl subsumovatelný pod pojem svévole, resp. libovůle tak, jak jej Ústavní soud ustáleně vykládá.
Jako obiter dictum jest poznamenat, že sama skutečnost, že obecné soudy přistupují odlišně k žadatelům podle toho, zda se jedná o fyzickou nebo právnickou osobu, resp. podnikatele a nepodnikatele, není v rozporu s principy rovnosti ve smyslu čl. 96 odst. 1 Ústavy. Tyto rozdíly mají totiž svůj původ ve výrazně odlišné právní povaze těchto účastníků. Nároky, které je třeba požadovat po fyzické osobě - nepodnikateli, musí být nutně odchylné od těch, které je třeba požadovat od fyzických osob - podnikatelů, mají-li být v potřebném rozsahu zjištěny skutečnosti rozhodné pro případné, byť i částečné, osvobození od povinnosti platit soudní poplatky. Obdobně je třeba pohlížet na právnické osoby, neboť ne všechny jsou založené za účelem podnikání, navíc právní řád činí zřetelnou distinkci mezi právnickými osobami založenými dle práva soukromého a právnickými osobami založenými dle práva veřejného. Naopak stav, kdy by obecné soudy vyžadovaly po každém účastníku řízení - žadateli o osvobození od soudních poplatků splnění stejných (identických) podmínek, resp. doložení vždy stejných okolností, by byl ústavně nekonformní, neboť by nutně musel vést k diskriminaci toho žadatele, který by jen pro své právní postavení nemohl takovým "rovným" podmínkám dostát.
Ústavní soud, jehož povinností je neztratit ze zřetele své poslání a omezit se na základní funkci, jíž je posuzování souladu právních aktů (v širokém smyslu tohoto pojmu) s ústavním pořádkem, proto konstatuje, že obecné soudy zjevně postupovaly ústavně konformním způsobem a svá rozhodnutí patřičně zdůvodnily. Ústavní soud tak stěžovatelem tvrzená porušení ústavně zaručených práv neshledal.
Ve světle řečeného Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 15. prosince 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu