ECLI:CZ:US:2011:3.US.1206.11.1
sp. zn. III. ÚS 1206/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 24. listopadu 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti C. I. V., právně zastoupené Mgr. Michalem Bieleckým, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 791/41, proti postupu Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ve věci sp. zn. 2 ZT 78/2011, za účasti Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, jako účastníka řízení a za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem, vycházejícím z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala ochrany proti postupu Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ve věci jejího vazebního trestního stíhání.
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a z vyžádaného spisového materiálu, bylo usnesením Policie ČR OŘ Praha 1 ze dne 9. 3. 2011 č. j. ORI-2694-22/Tč-2011-001173-1 proti stěžovatelce zahájeno trestní stíhání pro skutek právně kvalifikovaný jako zločin krádeže dle §205 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku a přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dle citovaného usnesení měla stěžovatelka (zkráceně řečeno) dopustit společně s další osobou dne 7. 3. 2011 kolem 14:30 hodin v Pařížské ulici v Praze 1, tím, že v prodejně Gucci odcizila poškozenému R. B. příruční tašku s finanční hotovostí a platebními kartami a tím mu způsobila škodu ve výši nejméně 640.000,- Kč. Dne 8. 3. 2011 v 17:30 hod. byla stěžovatelka v centru Prahy příslušníky Policie ČR zadržena ve smyslu §76 odst. 1 tr. řádu.
Po sdělení obvinění pro výše uvedené trestné činy byla stěžovatelka usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 3. 2011 sp. zn. 43 Nt 12/2011 vzata do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a) tr. řádu. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka na místě stížnost, kterou ve lhůtě 3 dnů řádně odůvodnila a posléze ji doplnila ještě podáním ze dne 11. 4. 2011.
Stěžovatelka v projednávaném návrhu poukazuje na to, že ke dni 22. 4. 2011 nebylo o uvedené stížnosti směřující proti usnesení obvodního soudu o vzetí stěžovatelky do vazby Městským soudem v Praze dosud rozhodnuto. Stěžovatelka současně dne 11. 4. 2011 podala Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 1 žádost o propuštění z vazby na svobodu s odkazem na ust. §73 odst. 3 tr. řádu. K dotazům ohledně stavu řízení obvodní státní zastupitelství obhájci stěžovatelky ve dnech 18. 4. až 21. 4. 2011 opakovaně sdělilo, že uvedené žádosti nelze vyhovět, neboť dosud nebylo Městským soudem v Praze rozhodnuto o stížnosti stěžovatelky o vzetí do vazby.
V projednávané ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že v její trestní věci dochází v důsledku nesprávného postupu státního zastupitelství k prodlení se zastavením trestního stíhání a s propuštěním stěžovatelky z vazby, neboť státní zastupitelství podmiňuje propuštění stěžovatelky z vazby zpracováním nadbytečných znaleckých posudků a přehlíží skutečnost, že v mezidobí byli zadrženi pravděpodobní pachatelé krádeže. Státní zástupkyně v rozporu s ust. §72 odst. 3 tr. řádu nerozhodla v zákonné lhůtě o žádosti stěžovatelky o propuštění z vazby ani nepředala tuto žádost v zákonné lhůtě dle §73b odst. 3 tr. řádu soudu. Kromě toho stěžovatelka vyjádřila nesouhlas s postupem policejního orgánu, který v rámci tzv. podání vysvětlení měl provést fakticky kompletní výslech a "pseudorekognici" pomocí fotografií se svědkyní V. - ve stadiu před zahájením trestního stíhání a tedy bez přítomnosti obhájce stěžovatelky. Stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud vyslovil, že výše uvedeným postupem orgánů činných v trestním řízení došlo k porušení jejích základních práv garantovaných článkem 8 odst. 1 a odst. 5, článkem 36 odst. 1, článkem 37 odst. 3 a článkem 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelka dále navrhla, aby Ústavní soud přikázal Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 1 neprodleně rozhodnout o její žádosti o propuštění z vazby ze dne 11. 4. 2011. Pro případ, že žádosti nevyhoví, má být státnímu zastupitelství nálezem Ústavního soudu nařízeno žádost stěžovatelky bezodkladně postoupit Obvodnímu soudu pro Prahu 1. Ústavní soud má zároveň přikázat Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby v případě postoupení žádosti o propuštění stěžovatelky z vazby o této žádosti rozhodl, bez ohledu na to, že Městským soudem v Praze dosud nebylo rozhodnuto o stížnosti proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 o vzetí stěžovatelky do vazby.
II.
Stěžovatelka dále navrhovala, aby Ústavní soud vydal předběžné opatření, kterým "uloží Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 1 okamžitě rozhodnout o propuštění stěžovatelky z vazby, nebo alespoň okamžitě postoupit žádost o propuštění z vazby soudu, a tomuto soudu uloží, aby o žádosti o propuštění z vazby rozhodnul bez ohledu na to, že dosud nebylo rozhodnuto o stížnosti stěžovatelky proti usnesení o vzetí do vazby".
S ohledem na návrh stěžovatelky na vydání předběžného opatření Ústavní soud telefonickým dotazem u Městského soudu v Praze učinil dotaz na stav řízení o stížnosti stěžovatelky proti rozhodnutí o vzetí do vazby. Ze zprávy Městského soudu v Praze a z listin zaslaných telefaxem vyplynulo, že stěžovatelka byla na základě příkazu předsedkyně senátu uvedeného soudu ze dne 28. 4. 2011 propuštěna z vazby na svobodu; rozhodnutí obvodního soudu, jímž byla stěžovatelka vzata do vazby, bylo zrušeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2011 sp. zn. 44 To 208/2011.
III.
Ústavní soud si dle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření účastníků řízení. Tato vyjádření byla stručná a pouze rekapitulovala dosavadní (stěžovatelkou kritizovaný) postup řízení s tím, že dle názoru účastníků k žádnému procesnímu pochybení nedošlo. Za této situace považoval Ústavní soud za nadbytečné zasílat vyjádření stěžovatelce k replice. Ústavní soud si pro posouzení projednávaného návrhu dále vyžádal kopie všech vazebních podání a vazebních rozhodnutí ve věci stěžovatelky a spis vedený u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 43 Nt 12/2011.
IV.
Ústavní soud přezkoumal postup orgánů činných ve věci vazby stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje Ústavní soud o ústavních stížnostech proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje subsidiaritu ústavní stížnosti coby krajního prostředku k ochraně práva a z ní vyplývající princip minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Přezkum existence vazebních důvodů a ochrana práv vazebně stíhaných osob náleží primárně do pravomoci obecných soudů (viz článek 8 odst. 5 Listiny). Do této pravomoci se Ústavní soud cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec, anebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním nesouladu s kautelami vyplývajícími z ústavního pořádku (srov. např. již nález ve věci sp. zn. III. ÚS 18/96, nejnověji viz např. závěry vyjádřené v usnesení sp. zn. IV. ÚS 3426/10 či sp. zn. IV. ÚS 3446/10; všechna rozhodnutí jsou dostupná v on-line databázi rozhodnutí NALUS).
Teprve v případě selhání této primární soudní kontroly může ve věci kasačním, přikazovacím či zakazovacím nálezem zasáhnout Ústavní soud (srov. článek 4, článek 83 Ústavy). Takový nález je nadbytečný tam, kde byl zásah do základního práva stěžovatele odstraněn výrokem obecného soudu na základě řádného opravného prostředku (srov. také §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle nějž je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje).
V projednávané věci považuje Ústavní soud za rozhodující, že stěžovatelka se záhy po podání ústavní stížnosti účinně domohla odstranění zásahu do své osobní svobody v rámci soustavy obecných soudů, neboť byla na základě příkazu předsedkyně senátu odvolacího soudu z vazby propuštěna na svobodu. V průběhu řízení o ústavní stížnosti tak odpadl důvod k zakazovacímu či přikazovacímu výroku, neboť v době rozhodování Ústavního soudu ústavní stížností napadený zásah orgánů veřejné moci již netrvá.
Ústavní soud si je vědom toho, že ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2008 sp. zn. Pl. ÚS-st 25/08 bylo vysloveno, že ochrana základního práva na osobní svobodu, které je zakotveno v článku 8 Listiny, vyžaduje, aby nezákonné rozhodnutí o vazbě bylo výrokem Ústavního soudu zrušeno i v těch případech, kdy již vazba v době rozhodování Ústavního soudu netrvá. V nyní posuzované věci však takový zásah Ústavního soudu není potřebný, protože rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 o vzetí stěžovatelky do vazby bylo již zrušeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2011 sp. zn. 44 To 208/2011; ostatně ani stěžovatelka v petitu ústavní stížnosti zrušení usnesení obvodního soudu nenavrhovala.
Výsledek řízení o ústavní stížnosti se za dané situace nijak nedotýká případných nároků stěžovatelky na náhradu škody za nařízenou vazbu podle §9 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, v platném znění.
Teprve v další rovině je třeba zkoumat, zda je namístě konstatování existence protiústavního zásahu, k němuž došlo v minulosti, a který již netrvá, tzv. akademickým výrokem. I v tomto ohledu však Ústavní soud dospěl k závěrům negativním.
Dle názoru Ústavního soudu vycházel Obvodní soud pro Prahu 1 ve svém usnesení ze dne 10. 3. 2011 sp. zn. 43 Nt 12/2011 ze skutkových zjištění a úvah, které měl v té době k dispozici, a které byly pro uvalení vazby podle §68 odst. 1, §67 písm. a) tr. řádu postačující. Citované vazební rozhodnutí je po stránce skutkové velmi podrobně odůvodněno, ať se již jedná o důkazní hodnotu záznamů, resp. fotografií z kamerového systému či způsobu, jakým byla stěžovatelka jako podezřelá policií vytipována, sledována a zadržena (když se na Karlově mostě natlačovala na turisty a poté se obdobně chovala na Staroměstském náměstí před orlojem, skutečnost, že se v jejích osobních věcech nacházely součásti oblečení, která má sobě na kamerových záznamech pachatelka trestného činu). Důvod vazby útěkové dle §67 písm. a) tr. řádu byl u stěžovatelky obvodním soudem shledán mimo jiné i proto, že nebylo v okamžiku rozhodování o vazbě možné dostatečně ověřit údaje, které stěžovatelka o sobě u výslechu uvedla, včetně adresy jejího trvalého bydliště v Rumunsku. Skutečnost, že Městský soud v Praze ve světle pozdějšího vývoje vyšetřování (doplnění znaleckého posudku z oboru forenzní antropologie, zadržení dalších podezřelých osob), dospěl k odlišným závěrům o důvodnosti trestního stíhání stěžovatelky, nemůže sama o sobě založit protiústavnost vazebního rozhodnutí soudu prvého stupně.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře připomíná, že procesní rozhodnutí vydávaná v přípravném řízení, nemusí být vždy opřena o zcela věrohodné důkazy, nýbrž, že postačuje dosáhnout pravděpodobného poznání relevantních skutečností. Tato podmínka byla v tomto případě splněna.
Pro zachování základních práv stěžovatelky jsou obdobně irelevantní i výtky ústavní stížnosti směřující proti postupu státní zástupkyně, jež dle názoru stěžovatelky vyžadovala provedení nadbytečných důkazů, ač mělo být prakticky od samého počátku patrno, že stěžovatelka se výše popsaného trestného činu nedopustila a tudíž i její vazební stíhání je nedůvodné. Ústavní soud neshledal, že by postup státního zastupitelství nesl znaky libovůle, případně byl v rozporu se zásadou in dubio pro reo (in dubio pro libertate). K propuštění obviněného z vazby s odkazem na §72 odst. 2, resp. 73b odst. 3 tr. řádu nemůže dojít bez skutkového základu, resp. navzdory skutkovým zjištěním, pro něž se zajištění osoby obviněného vazbou jeví jako nezbytné a jiným opatřením nenahraditelné. Orgánům činným v trestním řízení nelze ze strany Ústavního soudu vytýkat postup, který trestní řád těmto orgánům k objasnění věci výslovně ukládá (viz zásadu vyhledávací a volného hodnocení důkazů dle §2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu), aniž by Ústavní soud zároveň konstatoval extrémní rozpor mezi skutkovými a právními závěry těchto orgánů. Za předčasnou je třeba pokládat námitku vztahující se k podání vysvětlení svědkyní V., neboť ze spisového materiálu nevyplývá, že by soud prvého stupně považoval úřední záznam o tomto úkonu za důkaz použitelný v trestním řízení a významný pro rozhodnutí o vazbě stěžovatelky.
Z hlediska eventuálního porušení základních práv má relevanci toliko námitka směřující proti postupu státního zastupitelství, které otálelo s rozhodnutím o žádosti stěžovatelky o propuštění z vazby ze dne 11. 4. 2011. Státní zástupkyně, aniž by uvedenou žádost ve lhůtě dle ust. §73b odst. 3 tr. řádu postoupila soudu prvého stupně, vyčkávala rozhodnutí odvolacího soudu o stížnosti proti rozhodnutí o vzetí stěžovatelky do vazby. Tento postup je třeba označit za nesprávný, neboť trestní řád žádnou překážku rozhodnutí o uvedené žádosti nepřipouští. Nedodržení výslovného požadavku trestního řádu na postoupení žádosti vazebně stíhané osoby soudu by mohlo znamenat závažné porušení práva na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny i zásah do práv garantovaných článkem 8 odst. 1, odst. 5 Listiny, a to zejména v případě, kdy by od předchozího rozhodování soudu o vazbě došlo k podstatné změně okolností. V projednávané věci však lze s přihlédnutím ke všem okolnostem postup státní zástupkyně hodnotit pouze jako porušení jednoduchého práva, které materiálně nevedlo k zásahu do základních práv stěžovatelky. Soudní kontrola důvodnosti vazby byla v tomto případě zachována v rámci probíhajícího řízení o stížnosti proti rozhodnutí o vzetí do vazby před Městským soudem v Praze.
Ústavní soud vzal při hodnocení věci v úvahu, že jak státní zastupitelství, tak soudy obou stupňů, vyčkávaly jako zásadního důkazu zpracování doplňku ke znaleckému posudku z antropologie. Ve zpracování tohoto posudku došlo z osobních důvodů na straně znalkyně k několikadennímu zdržení. Za situace, kdy byl odvolacímu soudu postoupen spisový materiál (viz předkládací zprávu na č. l. 48 spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 43 Nt 12/2011), se jevilo jako smysluplné, aby po předložení doplňku ke znaleckému posudku o vazbě stěžovatelky rozhodl neprodleně právě tento nadřízený soud, jak se posléze i stalo.
S ohledem na zásadu sebeomezení a minimalizace svých zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla, aby bylo rozhodnuto ve smyslu §83 zákona o Ústavním soudu tak, že náklady jejího právního zastoupení zaplatí stát. Pro takové rozhodnutí však nebyly splněny zákonné podmínky, neboť ústavní stížnost byla odmítnuta; ostatně stěžovatelka nijak nedoložila, že by její osobní a majetkové poměry takový nárok odůvodňovaly.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu