ECLI:CZ:US:2011:3.US.1274.11.1
sp. zn. III. ÚS 1274/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti V. A., zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 21, (adresa pro doručování Praha 1, Václavské náměstí 21), proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 6 Tdo 21/2011, rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 42 To 130/2010, a rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 15. 2. 2010, sp. zn. 13 T 102/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k zásahu do ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy").
Z ústavní stížnosti a jejích příloh, se podává, že shora uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě, byl k odvolání stěžovatele podle §258 odst. 1 písm. d), f) tr. řádu zrušen ústavní stížností napadený (odsuzující) rozsudek Okresního soudu v Jihlavě, a odvolací soud nově podle §259 odst. 3 písm. a) tr. řádu rozhodl tak, že trestní stíhání stěžovatele pro jeden skutek, v němž byl spatřován trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zákona bylo podle §257 odst. 1 písm. c) tr. řádu z důvodu uvedeného podle §11 písm. f) tr. řádu zastavil, a dále uznal stěžovatele vinným trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zákona, trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zákona a trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zákona, a odsouzen podle §235 odst. 1 tr. zákona za použití §35 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zákona a §59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců (o nároku poškozených bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. řádu a §229 odst. 1 tr. řádu).
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud rovněž napadeným usnesením podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (jako zjevně neopodstatněné) odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel "primárně" namítá, že obecné soudy "nesprávně právně posoudily otázku (ne)souhlasu poškozené s trestním stíháním dle §163 trestního řádu".
Dovolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že vztah poškozené ke stěžovateli nebyl v dosahu §100 odst. 2 a §163 tr. řádu, a tudíž absence jejího souhlasu s trestním stíháním postrádá procesněprávní relevanci.
Odvolací soud dospěl k obdobnému výsledku řízení na základě úvahy, že mezi oběma osobami sice existoval poměr předvídaný uvedenými právními normami, nicméně poškozená byla v době spáchání inkriminovaných skutků nezletilá, v důsledku čehož jsou její vlastní procesní úkony bez významu a zákonná zástupkyně (matka) souhlas s trestním stíháním poskytla.
Podle stěžovatele jsou oba tyto právní názory nesprávné.
Stěžovatel tvrdí, že Nejvyšší soud nedocenil věk obou osob, kdy partnerský vztah takových jedinců jen zřídkakdy vykazuje i "ekonomický" aspekt, tj. "sdružování finančních prostředků", poněvadž vlastními prostředky "třeba ani nedisponují", a přesto "jejich vzájemný vztah ... je mnohem intenzivnější než u jiných forem mezilidských vztahů".
Dovolací soud měl podle stěžovatele odhlédnout od části ustanovení §100 odst. 2 tr. řádu, které odkazuje na "jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném, jejichž újmu by právem pociťoval jako újmu vlastní", neboť se nejednalo o "vztah manželský nebo vztah druha a družky a je nutno na ně nahlížet jinými definičními znaky".
Hlediska uplatněná odvolacím soudem, dovozuje stěžovatel, neobstojí proto, že zákonná zástupkyně stěžovatelky nebyla řádně poučena, jaká jsou "její práva a povinnosti", resp. podstata nesouhlasu s trestním stíháním jí "ani nebyla vysvětlena". I kdyby sama poškozená nebyla oprávněna k projevu nesouhlasu s trestním stíháním, bylo podle stěžovatele zcela nezbytné znát stanovisko zákonného zástupce.
Obecné soudy dovodily "přiměřenou rozumovou a volní vyspělost" poškozené co do její svědecké výpovědi, která představovala "stěžejní důkaz", zatímco v případě nesouhlasu s trestním stíháním její vůli - tvrdí stěžovatel - přehlížely.
Obecné soudy měly zohlednit "střet zájmů mezi dítětem a jeho zákonným zástupcem" (poškozená uplatnila vůči svým rodičům u Městského úřadu v Telči stížnost týkající se "neplnění rodičovských práv a povinností"), jakož i existenci přestupku, kterého se dopustil otec poškozené, když jej napadl.
Konečně stěžovatel míní, že obecné soudy nerespektovaly zásadu in dubio pro reo.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek (ve výsledku) pokládat za spravedlivé.
Vzhledem k obsahu námitek inkorporovaných do ústavní stížnosti jde především o to, zda užitým výkladem a aplikací trestněprávních norem upravujících institut souhlasu poškozeného s trestním stíháním (§163 ve spojení s §100 odst. 2 tr. řádu), nebyly v dané věci založeny nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nebyl soudy uplatněn výklad, jež je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení z těch interpretačních standardů, jež jsou v doktríně a v soudní praxi respektovány, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli (srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2000, sp. zn. III. ÚS 269/99, N 33/17 SbNU 235).
Je namístě především předznačit, že otázka "neadekvátního" poučení zákonné zástupkyně poškozené není z hlediska ústavněprávního přezkumu relevantní, neboť výsledek řízení před obecnými soudy byl dosažitelný též na jiném právním základě, tj. argumentací soudu prvního stupně a soudu dovolacího.
Stěžovatelovou stěžejní námitkou, směřující proti napadeným rozhodnutím, je tudíž tvrzení, že jeho vztah vůči poškozené měly soudy podřadit ustanovení §100 odst. 2 a potažmo §163 tr. řádu.
Stěžovatel sice oponuje, že dovolací soud měl se zřetelem k okolnosti, že se nejednalo "o vztah druha a družky", jakož i k věku jeho účastníků, "nahlížet" na předmětnou situaci "jinými definičními znaky", nikterak však nezpochybňuje, že spor je veden o výklad pojmu "vztah obdobný vztahu druha a družky".
Výklad rozhodných podmínek závěru, že stěžovatel a poškozená byli v rozhodném čase osobami ve "vztahu obdobném vztahu druha a družky" (§100 odst. 2 tr. řádu), zůstává z povahy věci založen v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého pojmu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. I. ÚS 528/99, N 126/23 SbNU 217). Toto soudní uvážení je omezeno dalším textem ustanovení §100 odst. 2 tr. řádu., které demonstrativně stanoví kategorie osob ve specifickém procesním postavení.
Interpretace právní normy předjímající "vztah obdobný vztahu druha a družky" zde vystihuje požadavek stanovit - a to jen demonstrativním výčtem konkrétních znaků nebo určením neuzavřené množiny obecných hledisek - kritéria, s jejichž pomocí se lze k normativně užitému pojmu přiblížit. Z takto identifikovaného pojmu vycházející právní posouzení věci pak lze - z povahy věci - mít za nesprávné, je-li možné učinit spolehlivý závěr, že určená kritéria definovaný pojem ve skutečnosti nepředjímají (jsou mu irelevantní nebo dokonce s ním obsahově či účelem nesouladná) anebo jsou-li ve svém souhrnu neúplná (jiná, rovněž relevantní, byla opomenuta). Vzhledem k výše ohlášeným zásadám ústavněprávního přezkumu na poli tzv. spravedlivého procesu pak nutně dále platí, že důvodem k zásahu Ústavního soudu je až stav, kdy na tomto základě učiněná výkladová verze je výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu); teprve tehdy lze mít zpravidla za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému tím, že podaný právní výklad představuje nepřípustnou libovůli (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2006, sp. zn. III. ÚS 31/06). Není naopak samo o sobě rozhodné, že význam hledisek, jež pro dovozenou interpretaci obecný soud pokládal za určující, může být hodnocen též odlišně.
Tak tomu v dané věci není; neplatí, že podaný výklad ustanovení §163 tr. řádu ve spojení s §100 odst. 2 téhož předpisu nemůže - posuzováno z těchto hledisek - obstát.
Je tomu tak proto, že dovolací soud se v ústavní stížností napadeném usnesení předmětnou interpretační otázkou podrobně zabýval a předestřená (obšírná) argumentace, stěží může být výstižnější. Ústavnímu soudu postačí na ni bezezbytku odkázat.
Lze již jen připomenout, že podle komentářové literatury je třeba existenci kvalifikovaného poměru "jiných osob" i důvodnost pociťované újmy opřít o objektivní skutečnosti; zpravidla nebude postačovat pouhé jejich prohlášení. Uvedený poměr příbuzenský, rodinný nebo obdobný musí existovat v době, kdy by mělo dojít k výslechu takového svědka, bez ohledu na to, zda existoval i předtím, tedy v době, kdy došlo k události, o níž má svědek vypovídat. (Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, str. 885.) Stojí za zaznamenání, že stěžovatel v ústavní stížnosti svými tvrzeními obrací pozornost k časovému úseku před spácháním inkriminovaných skutků, přičemž k rozhodnému období (určenému výslechy poškozené) nic relevantního neuvádí.
S nálezem ze dne 10. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 2523/10, kde se Ústavní soud detailně - též z komparativních hledisek - výkladem otázky souhlasu poškozeného s trestním stíháním zabýval (a to se zřetelem k přiměřené konciliaci veřejného zájmu na ochraně společnosti a zájmu na ochraně oběti před sekundární viktimizací a poškozením jejích legitimních práv), nejsou dovozené závěry jakkoliv v kolizi; v dané věci totiž žádný kvalifikovaný vztah obviněného a poškozené neexistoval, jak obecné soudy - i z pohledu podústavního správně - dovodily.
Jiné výhrady stěžovatel nevznesl, resp. jsou bez významu (otázka rozumové a volní vyspělosti, údajných rodinných problémů poškozené, resp. tvrzeného přestupku jejího otce).
Je namístě tudíž shrnout, že není opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, a Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2011
Jiří Mucha
předseda senátu