ECLI:CZ:US:2011:3.US.366.11.1
sp. zn. III. ÚS 366/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 16. února 2011 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, o ústavní stížnosti L. K., zastoupené JUDr. Pavlou Kochtovou, advokátkou se sídlem ve Vimperku, 1. máje 144, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 5 Co 2037/2010 ze dne 19. 11. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 1 Ústavy ČR, v záhlaví označený rozsudek ve výroku o nákladech řízení a domáhá se jeho zrušení.
Jak patrno z obsahu ústavní stížnosti a obsahu označeného rozhodnutí, bylo napadeným rozhodnutím odvolacího soudu v řízení, v němž měla stěžovatelka postavení žalované, o zrušení výživného částečně vyhověno odvolání stěžovatelky (zletilé dcery žalobce) proti rozsudku Okresního soudu v Prachaticích sp. zn. 8 C 251/2009 ze dne 25. 5. 2010 a stanoveno, že původně otci stěžovatelky určené výživné usnesením Okresního soudu v Prachaticích sp. zn. 8 C 166/2005 ze dne 23. 8. 2005 se počínaje 1. 10. 2007 do 31. 12. 2007 snižuje na částku 3.000,- Kč měsíčně, počínaje 1. 1. 2009 do 30. 6. 2009 na částku 2.000,- Kč měsíčně, od 1. 7. 2009 se žalobci výživné zrušuje a ve zbývajícím rozsahu, jímž se žalobce domáhal zrušení výživného nad rámec zamítavého rozsudku soudu I. stupně, byla žaloba zamítnuta. Odvolací soud pak podle §224 odst. 1 a 2 o. s. ř. rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, přičemž tento svůj výrok odůvodnil ustanovením §150 o. s. ř., neboť dospěl k závěru, že v daném případě jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné, pro které v převážné části úspěšné stěžovatelce náklady řízení nepřiznal. Tyto, jak uvedl, spatřoval v tom, že pokud by stěžovatelka studovala vysokou školu obvyklých 5 let, měla by již na podzim roku 2007 studium skončeno a vyživovací povinnost žalobce k ní by zanikla a dále v tom, že "nejen žalobce, ale i žalovaná neprojevila dostatečnou snahu o navázání kontaktu se žalobcem v době po rozvodu jejích rodičů, a zejména se žalobci nevěnovala, jak jako dospělá dcera měla v době jeho vážného úrazu a následné léčby, byť se o něj starala jeho družka."
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku o nákladech řízení směřuje ústavní stížnost stěžovatelky, která v ní poukazem na v řízení provedené důkazy - výpověď její matky a sestry i samotného žalobce - zpochybňuje uvedený závěr odvolacího soudu o aplikaci ustanovení §150 o. s. ř., v němž spatřuje porušení práva na spravedlivý proces.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní soud především připomíná svou judikaturu (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 426/03, III ÚS 259/02 a další), v níž dal najevo, že posouzení podmínek aplikace ustanovení §150 o. s. ř. v konkrétní věci je především záležitostí obecných soudů, na nichž je, aby uvážily, zda s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem daného případu tohoto svého diskrečního práva v otázce nákladů řízení využijí či nikoliv a kde ústavní přezkum takového rozhodnutí a zásah Ústavního soudu přichází v úvahu jen výjimečně v případech extrémního vykročení ze zákonných pravidel. Takový stav však v posuzované věci zjištěn nebyl. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je dostatečně zřejmé, z jakých důvodů odvolací soud ustanovení §150 o. s. ř. aplikoval, přitom současně třeba připomenout, že Ústavní soud, který je orgánem ochrany ústavnosti, není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není obecným soudům nadřízen a do jeho pravomoci také nespadá "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy provedené, a to ani tehdy, kdyby se sám s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 23/93 a řada dalších ). Ke kasaci rozhodnutí obecných soudů jeho nálezem pro porušení práva na soudní ochranu zpravidla dochází v takových případech, kdy právní závěry obecných soudů jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, resp. z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývá (např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 a řada dalších) a kdy jde o aplikační postup, který je v rozporu s ústavním zákazem libovůle (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 170/99). Takový stav však, jak již uvedeno, Ústavní soud v dané věci nezjistil.
Ústavní soud tak uzavírá, že nepovažuje závěry odvolacího soudu v otázce nákladů řízení za ústavně nekonformní, porušující principy spravedlnosti a jeho rozhodnutí také nelze hodnotit jako rozhodnutí svévolné či vykazující prvky libovůle. Sám fakt, že stěžovatelka se závěrem odvolacího soudu nesouhlasí, ještě nečiní z věci záležitost ústavněprávního charakteru. Ústavní soud tedy v daném případě porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky shora označených neshledal, a proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. února 2011
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu