ECLI:CZ:US:2011:4.US.1384.11.1
sp. zn. IV. ÚS 1384/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 31. května 2011 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, o ústavní stížnosti společnosti ARGEMON INVEST, s. r. o. se sídlem v Českých Budějovicích, Dr. Stejskala 113/2, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Drtinou Ph.D., advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. č. 30a, proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 14 Co 415/2010 ze dne 3. 2. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení základních práv zaručovaných čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v záhlaví označené rozhodnutí odvolacího soudu.
Jak patrno z obsahu ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí, bylo usnesením Okresního soudu v Břeclavi sp. zn. 5 EC 274/2009 ze dne 29. 4. 2010 zastaveno řízení o žalobě stěžovatele o zaplacení částky 1.022,- Kč s přísl., směřující proti dlužníku původně Dopravního podniku města Brna, jehož pohledávku představující nezaplacené jízdné a přirážku k němu za žalovaným dlužníkem stěžovatel jako postupník převzal. Po zahájení řízení dlužník žalovanou částku zaplatil a stěžovatel proto vzal svoji žalobu zpět. Soud I. stupně následně řízení zastavil, stěžovateli vrátil soudní poplatek a žalovanému s odkazem na ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř. stanovil povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení v částce 8.280,- Kč. K odvolání žalovaného směřujícímu toliko do výroku o nákladech řízení pak odvolací soud v záhlaví označeným usnesením změnil napadený výrok rozhodnutí soudu I. stupně tak, že žalovaného zavázal k náhradě nákladů řízení stěžovateli pouze ve výši 4.140,- Kč. Při svém rozhodování aplikoval ustanovení §150 o. s. ř., přitom v odůvodnění svého usnesení rozvedl okolnosti, které považoval za důvody zvláštního zřetele hodné pro částečné (v rozsahu jedné poloviny) zproštění povinnosti žalovaného hradit žalobci náhradu nákladů řízení.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel poukazem na okolnosti daného případu a s odkazem na judikaturu Ústavního soudu, z níž cituje, obsáhle zpochybňuje uvedený závěr odvolacího soudu o aplikaci ustanovení §150 o. s. ř., v němž spatřuje porušení shora označených práv.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní soud především připomíná svou judikaturu (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 426/03, III. ÚS 259/02 a další), v níž dal najevo, že posouzení podmínek aplikace ustanovení §150 o. s. ř. v konkrétní věci je především záležitostí obecných soudů, na nichž je, aby uvážily, zda s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem daného případu tohoto svého diskrečního práva v otázce nákladů řízení využijí či nikoliv a kde ústavní přezkum takového rozhodnutí a zásah Ústavního soudu přichází v úvahu jen výjimečně v případech extrémního vykročení ze zákonných pravidel. Takový stav však v posuzované věci zjištěn nebyl. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je dostatečně zřejmé, z jakých důvodů odvolací soud ustanovení §150 o. s. ř. aplikoval, přitom současně třeba připomenout, že Ústavní soud, který je orgánem ochrany ústavnosti, není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není obecným soudům nadřízen a do jeho pravomoci také nespadá "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy provedené, a to ani tehdy, kdyby se sám s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 23/93 a řada dalších). Ke kasaci rozhodnutí obecných soudů jeho nálezem pro porušení práva na soudní ochranu zpravidla dochází v takových případech, kdy právní závěry obecných soudů jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, resp. z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývá (např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 a řada dalších) a kdy jde o aplikační postup, který je v rozporu s ústavním zákazem libovůle (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 170/99). Takový stav však, jak již uvedeno, Ústavní soud v dané věci nezjistil.
Ústavní soud tak uzavírá, že nepovažuje závěry odvolacího soudu v otázce nákladů řízení za porušující principy spravedlnosti a jeho rozhodnutí také nelze hodnotit jako rozhodnutí svévolné či vykazující prvky libovůle. Sám fakt, že stěžovatel se závěrem odvolacího soudu nesouhlasí, ještě nečiní z věci záležitost ústavněprávního charakteru. Ústavní soud tedy v daném případě porušení ústavně zaručených práv stěžovatele shora označených neshledal, a proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2011
Miloslav Výborný
předseda senátu Ústavního soudu