ECLI:CZ:US:2011:4.US.364.11.1
sp. zn. IV. ÚS 364/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. K., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Bauerem, advokátem se sídlem Brno, Kotlářská 34, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. listopadu 2010 č. j. 30 Cdo 1639/2010-122, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena 7. února 2011, se stěžovatel domáhal podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na řádný zákonný proces zaručené čl. 90 věta první Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a právo na spravedlivé soudní řízení zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z předložené ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 6. května 2009 č. j. 24 C 73/2008-51 uložil stěžovateli zaplatit každému ze čtyř žalobců částku 50 000,- Kč jako náhradu nemajetkové újmy podle ustanovení §13 odst. 2 občanského zákoníku. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 25. listopadu 2009 č. j. 1 Co 185/2009-81 rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Proti vydaným rozsudkům podal stěžovatel dovolání, jehož přípustnost opíral o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž jako dovolací důvod uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolací soud usnesením napadeným ústavní stížností dovolání odmítl jako nepřípustné, neboť podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. ve znění novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb., není dovolání podle §237 odst. 1 o. s. ř. přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000,- Kč a v obchodních věcech 100 000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Z důvodu, že ve věci bylo rozhodnuto (ve věci nikoliv obchodní) o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50 000,- Kč o nároku každého z žalobců, Nejvyšší soud podané dovolání odmítl jako nepřípustné, aniž se mohl zabývat důvody tohoto dovolání.
Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve obsáhle popsal průběh řízení před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím a poté vyjádřil nesouhlas s důvody, pro které bylo podané dovolání odmítnuto. Stěžovatel má za to, že ve výsledku bylo ve věci rozhodováno o peněžitém plnění ve výši 200 000,- Kč, neboť mu byla uložena povinnost zaplatit každému z žalobců částku 50 000,- Kč. Postup Nejvyššího soudu je dle jeho názoru naprostým popřením kogentního ustanovení §237 odst. 2 o. s. ř. a v konečných důsledcích představuje flagrantní porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu. Dále stěžovatel na svoji obranu uvedl, že se při podání dovolání řídil poučením vrchního soudu o možnosti podat tento mimořádný opravný prostředek - že proti němu není dovolání přípustní, ledaže po podání dovolání dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé pro právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Z uvedeného poučení stěžovatel dovozuje, že i vrchní soud zastává na posuzování tzv. bagatelních věci shodný právní názor se stěžovatelem.
Ústavní soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a po zvážení všech okolností případu konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí byla náležitě a srozumitelně odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudu.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika s rozhodnutím Nejvyššího soudu, kterým bylo stěžovatelem podané dovolání odmítnuto pro nepřípustnost.
Ústavní soud podotýká, že se s právní otázkou, nastolenou v ústavní stížnosti, již zabýval. V usnesení ze dne 13. března 2003 sp. zn. I. ÚS 516/01 (dostupné on line in http://nalus.usoud.cz a in ASPI), kterým byla odmítnuta ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2001 sp. zn. 33 Cdo 2789/2000, v souvislosti s aplikací původního ustanovení §238 odst. 2 písm. a). o. s. ř. [nyní podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.] uvedl: "Závěry dovolacího soudu, který nárok každé ze stěžovatelek posuzoval samostatně, tj. ve výši nižší než 20.000,- Kč, jsou v souladu s ustálenou judikaturou, podle níž "přípustnost dovolání z hlediska ustanovení §238 odst. 2 písm. a) a §239 odst. 3 o. s. ř. proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nárocích více samostatných účastníků, je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým účastníkům a jejich nárokům samostatně bez ohledu na to, zda součet těchto nároků převyšuje částku 20 000 Kč (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. září 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99, in: Soudná judikatura 2000, 5: 182). Shodně uvádí i uznávaná literatura (srov. též Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář. 5. vydání. Praha: C.H. Beck, 2001, 2001, str. 988). Tato judikatura a literatura je podle přesvědčení Ústavního soudu i z ústavně právního hlediska akceptovatelná."
Ze stejného důvodu odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 1. června 2006 sp. zn. II. ÚS 216/06 (dostupné on line in http://nalus.usoud.cz) ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2006 č. j. 32 Odo 1543/2005-152. V předmětné věci Nejvyšší soud vyšel z toho, že se jedná o dva samostatné nároky, byť oba jednotlivé nároky byly uvedeny pod jedním výrokem, a proto musel aplikovat právě §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
V usnesení ze dne 26. března 2009 sp. zn. III. ÚS 2097/08 (dostupné on line in http://nalus.usoud.cz) pak Ústavní soud v souvislosti s posuzováním přípustnosti dovolání ve věci uplatněné náhrady škody dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zdůraznil, že: "Omezení přípustnosti dovolání peněžitou částkou dle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. řádu platí obecně, tedy nejen pro věci týkající se náhrady škody dle zákona č. 82/1998 Sb."
Výše uvedené závěry v plné míře dopadají i na nyní projednávanou věc, neboť není rozhodující, že o nároku každého ze žalobců vůči stěžovateli bylo rozhodnuto jedním rozhodnutím. Ústavnímu soudu proto nezbývá než konstatovat, že závěr dovolacího soudu v posuzované věci, dle něhož není dovolání v projednávané věci přípustné, nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska plně akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. proti rozhodnutí odvolacího soudu o více samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Pro úplnost lze dodat, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a z tohoto hlediska je třeba k němu přistupovat.
K námitce stěžovatele, který z poučení uvedeném v rozsudku vrchního soudu dovozuje přípustnost dovolání v dané věci, lze uvést, že dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu důsledkem chybějícího, neúplného nebo nesprávného poučení soudu o opravných prostředcích (dovolání) může být zachování lhůty k podání opravného prostředku, nikoli přípustnost jinak nepřípustného opravného prostředku (srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2003 sp. zn. 29 Odo 931/2003, ze dne 14. května 2002 sp. zn. 29 Odo 809/2001, ze dne 30. dubna 2002 sp. zn. 29 Odo 709/2001 a ze dne 5. září 2000 sp. zn. 29 Cdo 1015/99 (dostupné on line in www.nsoud.cz a in ASPI a usnesení Ústavního soudu ze dne 2. března 2011 sp. zn. IV. ÚS 1506/10 in http://nalus.usoud.cz).
Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které ve věci Nejvyšší soud učinil, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci Nejvyšším soudem jsou výrazem jeho nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení namítaných základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 30. května 2011
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu