ECLI:CZ:US:2012:1.US.3177.11.1
sp. zn. I. ÚS 3177/11
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů - ze dne 9. května 2012 sp. zn. I. ÚS 3177/11 ve věci ústavní stížnosti hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské nám. 2, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2011 č. j. 28 Cdo 3586/2010-220, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2010 č. j. 36 Co 44/2009-190 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 9. 10. 2008 č. j. 13 C 38/2006-152, vydaným ve sporu týkajícím se restituce tzv. historického majetku obcí v řízení o stěžovatelově žalobě na určení vlastnického práva k budově, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8 jako účastníků řízení a Fabric, s. r. o., se sídlem Povltavská 106/2, Praha 8, a Ing. L. F. a J. F. jako vedlejších účastníků řízení.
I. Řízení o ústavní stížnosti proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 9. 10. 2008 č. j. 13 C 38/2006-152 se zastavuje.
II. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2011 č. j. 28 Cdo 3586/2010-220 a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2010 č. j. 36 Co 44/2009-190 bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2011 č. j. 28 Cdo 3586/2010-220 bylo porušeno i základní právo na zákonného soudce garantované čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
III. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2011 č. j. 28 Cdo 3586/2010-220 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2010 č. j. 36 Co 44/2009-190 se ruší.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel napadl v záhlaví uvedený rozsudek Nejvyššího soudu, rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") a navrhoval jejich zrušení. V úvodu návrhu (bod I) popsal dosavadní průběh sporu před obecnými soudy, a to charakteristikou závěrů napadených rozhodnutí. Konkrétně uvedl, že obvodní soud zamítl žalobu vůči vedlejšímu účastníkovi č. 1, ale žalobě vůči vedlejším účastníkům č. 2 a 3 vyhověl, městský soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, Nejvyšší soud dovolání stěžovatele též zamítl.
2. Podle stěžovatele (bod II) obecné soudy svým postupem a rozhodnutím porušily jeho základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména v čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36, 37 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), byla porušena rovnost práv účastníků řízení před soudem, kterou zaručuje čl. 96 Ústavy, tj. právo na spravedlivý proces, a čl. 95 odst. 1 Ústavy, dle něhož je soudce vázán při rozhodování zákonem, a došlo k porušení čl. 11 Listiny, podle něhož má každý právo vlastnit majetek.
3. Stěžovatel namítá, že mu rozhodování Nejvyššího soudu působí značné problémy, kdy je nucen řešit řadu obdobných sporů, a upozornil na změnu právního názoru Nejvyššího soudu k historickému majetku obcí (bod III).
4. V další části (bod IV) se stěžovatel zabýval konstrukcí §2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, zejména posouzením tzv. historického majetku obcí, jako podmínky pro restituci nemovitostí dle uvedeného ustanovení. Zejména zdůraznil, že pro restituci je důležitá skutečnost, že obec byla vlastníkem pozemku ke dni 31. 12. 1949, a nikoliv, zda její vlastnictví trvalo jen jeden den a zda byly naplněny všechny atributy vlastnického práva či nikoliv. Poukázal na skutečnost, že současná rozhodovací praxe neodpovídá judikatuře Nejvyššího soudu cca před rokem 2006, kdy byl výklad v podstatě opačný, neboť se naopak dle něj (dokonce stejného senátu) i v případě stejného rozhodnutí o odevzdání konfiskovaného nemovitého majetku obci o historický majetek jednalo. Konkrétně připomenul usnesení sp. zn. 28 Cdo 1739/2005, usnesení sp. zn. 28 Cdo 157/2006, usnesení sp. zn. 28 Cdo 244/2003, která se týkala nemovitostí ve stejném areálu, čímž nastal paradoxní stav, kdy v jednom areálu jsou některé nemovitosti ve vlastnictví stěžovatele jako historický majetek podle §2 zákona č. 172/1991 Sb., což soudy deklarovaly ve svých rozhodnutích vydaných zhruba v období před rokem 2006, a v později vydaných rozhodnutích naopak soudy deklarují, že vlastníkem nemovitostí není. Tvrdí, že jde o ničím neodůvodněnou změnu rozhodování, která narušuje právní jistotu, upozorňuje, že Nejvyšší soud ve svých nových rozhodnutích začal rozhodovat jinak, aniž by věc byla předložena k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního kolegia. Dále dodal, že současná judikatura Nejvyššího soudu nerespektuje rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 423/97 ze dne 21. 10. 1998 (N 127/12 SbNU 221) ohledně okamžiku nabytí konfiskovaného majetku a upozornil i na nález sp. zn. IV. ÚS 147/96 ze dne 7. 4. 1997 (N 38/7 SbNU 265) týkající se přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí ex lege. Je mu známo i usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1574/09 (všechna usnesení jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), z něhož ovšem nevyplývá, že by se Ústavní soud ztotožnil se závěry Nejvyššího soudu.
5. Podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 2. 4. 2012 vzal stěžovatel zpět ústavní stížnost proti rozsudku obvodního soudu s odůvodněním, že tímto rozsudkem mu bylo ve vztahu ke stěžovatelům č. 2 a 3 zcela vyhověno, ústavní stížnost proti němu tak byla podána nedopatřením. Dále poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 255/11 (N 14/64 SbNU 143), kterým mu bylo vyhověno v naprosto shodném případě.
6. Relevantní znění příslušných článků Ústavy a Listiny upravujících základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Ustanovení čl. 95 Ústavy:
1) Soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou.
2) Dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu.
Ustanovení čl. 96 odst. 1 Ústavy:
Všichni účastníci řízení mají před soudem rovná práva.
Ustanovení čl. 11 Listiny:
1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice.
3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.
4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.
Ustanovení čl. 36 Listiny:
1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.
Ustanovení čl. 37 Listiny:
1) Každý má právo odepřít výpověď, jestliže by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké.
2) Každý má právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení.
3) Všichni účastníci jsou si v řízení rovni.
4) Kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka.
Ustanovení čl. 38 Listiny:
1) Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.
2) Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.
7. Podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení.
8. Nejvyšší soud nejprve rekapituloval stěžovatelovy námitky, uvedl, že nadále setrvává na svém výkladu, který je interně opakovaně užíván, a doplnil, že se s výkladem relevantních ustanovení nepřímo ztotožnil i Ústavní soud např. v usnesení ve věci sp. zn. I. ÚS 1574/09. Konstatoval, že v posuzované věci jde, mimo jiné, o zohlednění zájmu na tom, aby současný právní stav nebyl - po desetiletích - zpochybňován a aby nevznikala nejistota z hlediska vlastnictví, eventuálně z hlediska platnosti po sobě jdoucích majetkových převodů. Zdůraznil, že dobrá víra, že nabytí vlastnického práva od státu bylo realizováno v souladu se zákonem, musí být chráněna, a to i z hlediska dalších (uskutečněných) vlastnických dispozic. Princip dobré víry vlastníka v existenci svého práva musí podle jeho názoru dostat přednost, zejména když je paradoxní, že se obce po 15 a více letech domáhají svého vlastnictví, opírajíce se o původní výklad zákona č. 172/1991 Sb., aniž by využily ustanovení §8 téhož zákona. Nejvyšší soud navrhl nevyhovět ústavní stížnosti.
9. Městský soud se k ústavní stížnosti, ač řádně vyzván, nevyjádřil.
10. Obvodní soud na výzvu Ústavního soudu (podanou ještě před zpětvzetím ústavní stížnosti proti jeho rozsudku) k vyjádření reagoval pouze zasláním spisu.
11. Vedlejší účastník č. 1 poukázal na to, že v jednom z areálů, ohledně něhož byla vedena žaloba o určení vlastnického práva mezi stěžovatelem a vedlejšími účastníky č. 2 a 3, sice vedlejší účastníci spor o určení vlastnického práva prohráli, avšak věc nebyla rozhodována Nejvyšším soudem, na rozdíl od řízení vedeného mezi týmiž účastníky, v němž bylo rozhodnuto ve prospěch vedlejších účastníků (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 691/2009), tudíž považuje stěžovatelovu argumentaci za pouhou polemiku, která není pro tento případ směrodatná. Dále podotkl, že ve stěžovatelem odkazovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu se jednalo o zcela jinou skutkovou podstatu. Vedlejší účastník se zcela ztotožňuje se závěry Nejvyššího soudu prezentovanými v napadeném rozsudku, v němž je řádně a jasně objasněna aplikace §2 odst. 1 písm. c) a §2a zákona č. 172/1991 Sb., zejména závěr, že původním účelem zákonů upravujících restituce obecního majetku bylo vrátit obcím majetek, se kterým skutečně hospodařily. Připomenul i závěry z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2007 č. j. 28 Cdo 2411/2006-335. Namítá, že v posuzované věci se nejednalo o historický majetek obce, neboť stěžovatel vlastnil tento majetek jenom dne 31. 12. 1949, tudíž nelze hovořit o naplnění atributů vlastnického práva a již vůbec nelze hovořit o historickém majetku stěžovatele. Na základě uvedených skutečností navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Vedlejší účastníci č. 2 a 3 se k ústavní stížnosti vyjádřili samostatným podáním, obsahově naprosto shodným s vyjádřením vedlejšího účastníka č. 1.
12. Obdržená vyjádření zaslal Ústavní soud stěžovateli na vědomí a k případné replice. Stěžovatel této možnosti využil a na vyjádření reagoval. Předně uvedl, že vedlejším účastníkem nemůže být společnost Fabric, s. r. o, neboť žaloba byla soudem prvního stupně vůči této společnosti zamítnuta a odvolání proti tomuto výroku nebylo podáno, tudíž tato společnost nebyla účastníkem řízení v odvolacím a dovolacím řízení a nemůže být ani vedlejším účastníkem v řízení o ústavní stížnosti. Dále stěžovatel trvá na tom, že se stal vlastníkem předmětné nemovitosti na základě §2 zákona č. 172/1991 Sb., a odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 255/11, v němž se Ústavní soud ztotožnil s jeho výkladem tohoto ustanovení, stejně jako se ztotožnil s jeho názorem o důsledcích odchýlení Nejvyššího soudu od svých dřívějších rozhodnutí. Na svém návrhu na zrušení napadených ustanovení trvá.
13. Ze spisu obvodního soudu sp. zn. 13 C 38/2006 Ústavní soud zjistil, že dne 28. 2. 2006 podal stěžovatel vůči vedlejšímu účastníkovi č. 1 žalobu o určení svého vlastnického práva ke specifikované budově v k. ú. Libeň, která byla v jeho vlastnictví k 31. 12. 1949, s tvrzením, že podle §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb. přešla jakožto historický majetek do jeho vlastnictví ke dni 24. 5. 1991. Dále uvedl, že jeho nárok byl prokázán v jiném řízení, v němž se domáhal určení vlastnického práva k pozemku, na kterém předmětná budova stojí. Vedlejší účastník č. 1 se žalobou nesouhlasil, namítal vydržení vlastnického práva a připomínal postup při privatizaci areálu, do kterého předmětná budova patří. Posléze stěžovatel navrhl vstup do řízení vedlejších účastníků č. 2 a 3, tj. osob, které byly zapsány v katastru nemovitostí jako vlastníci předmětné budovy. Po provedeném dokazování obvodní soud rozsudkem ze dne 9. 10. 2008 č. j. 13 C 38/3006-152 žalobu vůči vedlejšímu účastníkovi č. 1 zamítl (výrok I), současně určil, že stěžovatel je vlastníkem předmětné budovy (výrok II), neboť dospěl k závěru, že byly splněny podmínky přechodu podle zákona č 172/1991 Sb. a že k vydržení vlastnického práva nedošlo. Vedlejší účastníci č. 2 a 3 napadli tento rozsudek odvoláním; proti jednomu z nákladových výroků se odvolal i stěžovatel. Městský soud rozsudkem ze dne 1. 4. 2010, č. j. 36 Co 44/2009-190 změnil prvostupňový rozsudek ve výroku II tak, že žalobu na určení zamítl a rozhodl o nákladech řízení. S využitím závěrů Nejvyššího soudu (rozsudek č. j. 28 Cdo 2411/2006-335) a Ústavního soudu (usnesení sp. zn. I. ÚS 1574/09) uzavřel, že k prokázání vlastnictví obce nestačí pouze vlastnictví ke dni 31. 12. 1949, když tento den obec nabyla vlastnických práv a současně vlastnictví k nemovitostem pozbývala, že takové formální pojetí vlastnictví obce trvající jen jeden den nemohlo naplnit atributy vlastnického práva, tudíž je daný stav třeba podřadit pod ustanovení §2a odst. 1 písm. a), odst. 2 zákona č. 114/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož je rozhodným datem zákonného přechodu majetku na obec den 1. 7. 2000. Protože v předmětné věci nebyla nemovitost k tomuto datu ve vlastnictví státu, bylo rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku II změněno tak, že žaloba na určení stěžovatelova vlastnického práva byla zamítnuta. Stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání přípustné pro otevřenou diformitu, které bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2011 č. j. 28 Cdo 3586/2010-220 zamítnuto. V odůvodnění zamítavého rozsudku Nejvyšší soud se přiklonil ze dvou možných variant aplikace konkrétního restitučního ustanovení zařazeného do zákona č. 172/1991 Sb. (srov. §2 a 2a doplněný zákonem č. 114/2000 Sb.) ke druhé z nich, tudíž dospěl k závěru, že ke dni 1. 7. 2000 nebyla splněna podmínka, aby nemovitosti byly ve vlastnictví České republiky. Dále akcentoval, že nelze zpochybnit privatizační převod věcí z Fondu národního majetku České republiky na společnost Grafomat, spol. s r. o., kupní smlouvou ze dne 16. 10. 1992, od níž se odvíjely další převody. Připomenul, že jeho právní názor je stabilizován, případně výjimky zdůvodněny a cítí se vázán jak v této věci (po stránce skutkové obdobným) rozsudkem sp. zn. 28 Cdo 2411/2006, tak i usneseními Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1574/09 a II. ÚS 2628/08 (nepřímo též usneseními Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3242/10 a II. ÚS 3272/10).
14. Na základě skutečností výše popsaných Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatele je opodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím byly porušeny základní právo nebo svoboda stěžovatele.
15. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a 90 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení jeho základních práv. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na zákonného soudce garantované čl. 38 odst. 1 Listiny.
16. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že meritum sporu je založeno na posouzení podmínek pro restituci tzv. historického majetku obcí podle §2 zákona č. 172/1991 Sb., příp. podle §2a téhož zákona po novelizaci provedené zákonem č. 114/2000 Sb., což je situace skutkově i právně obdobná té, v níž Ústavní soud rozhodl nálezem ze dne 17. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 255/11. Proto na tento nález odkazuje a připomíná jeho základní závěry. Nejprve je třeba uvést, že stěžovatelovy námitky se koncentrují na interpretaci a aplikaci podústavního ("jednoduchého") práva obecnými soudy. I když Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti výkladu a použití podústavního ("jednoduchého") práva, přesto tak může učinit, avšak jen tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak Ústavní soud opakovaně judikoval, základní práva a svobody působí jako regulativní ideje, na něž obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva; současně tyto ideje determinují výklad právních norem. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá "porušení základního práva a svobody" [např. nález sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000 (N 33/17 SbNU 235); nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
17. Se zřetelem k výše uvedenému Ústavní soud hodnotil, zda v postupu obecných soudů nedošlo k porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele, a dospěl k závěru, že došlo k porušení práva na soudní ochranu a také práva na zákonného soudce (viz bod 14), je tudíž žádoucí poskytnout stěžovateli ústavněprávní ochranu. K zásahu do základního práva stěžovatele došlo zjevně nesprávnou interpretací konstrukce §2 zákona č. 172/1991 Sb. ústící do závěru, že k restituci historického majetku obcí je zapotřebí též reálného výkonu vlastnických oprávnění, nikoli pouze jednodenní či dvoudenní formální existence vlastnického práva. Tento názor je v rozporu s předchozí judikaturou Ústavního soudu, zejména vyjádřenou v nálezu ze dne 21. 10. 1998 sp. zn. II. ÚS 423/97 (N 127/12 SbNU 221) právní větou: "Nabytí konfiskovaného majetku podle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, č. 28/1945 Sb., o osídlení zemědělské půdy Němců, Maďarů a jiných nepřátel státu českými, slovenskými a jinými slovanskými zemědělci, a č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, ve znění pozdějších předpisů, je veřejnoprávní povahy a rozhodovalo se o něm pravomocným rozhodnutím pověřeného Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy. Bylo to rozhodnutí přídělové. Pro nabytí vlastnického práva nebylo proto zapotřebí ani vkladu práva vlastnického do pozemkových knih (tzn. intabulací práva vlastnického neboli provedení knihovního pořádku) ani hmotného odevzdání nemovitosti.". Na tomto závěru nemůže nic změnit ani usnesení ve věci sp. zn. I. ÚS 1574/09, kterého se obecné soudy opakovaně dovolávají (viz napadené usnesení Nejvyššího soudu, str. 5 shora). K podstatě věci Ústavní soud připomíná, že subjektivní vlastnické právo má abstraktní podobu, obvykle vyjádřenou do tzv. vlastnické triády, ovšem k jeho nabytí není nutný faktický výkon všech oprávnění, postačuje nabytí vlastnického práva v podobě možnosti určitého chování oprávněného subjektu - vlastníka, tj. v možnosti realizace užitné hodnoty a hodnoty směnné. Restituce historického majetku byla v §2 zákona č. 172/1991 Sb. založena právě na "pouhém" nabytí vlastnického práva, nikoliv na jeho reálném výkonu (a contrario konstrukci přechodu vlastnického práva podle §1 téhož zákona). Obecnými soudy uvažovaná možnost přechodu podle §2a zákona č. 172/1991 Sb. je pouhým doplňkem restituce podle §2 a přechodu podle §1 (srov. výslovnou dikci §2a odst. 1: "pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle §1 nebo §2."). V tomto směru není korektní odkaz Nejvyššího soudu na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3242/10 a II. ÚS 3272/10, protože v těchto věcech nemohlo dojít k restituci obecního majetku podle zákona č. 172/1991 Sb., protože předmětné nemovitosti nebyly ke dni jeho účinnosti ve vlastnictví České republiky, ale byly ve vlastnictví ČSFR). Zcela vadný je pak odkaz Nejvyššího soudu na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2628/08, protože tímto usnesením byla odmítnuta ústavní stížnost pro předčasnost, aniž by Ústavní soud posuzoval meritum věci.
18. Stěžovateli lze dát za pravdu také v tom, že Nejvyšší soud se v rozsudku napadeném touto ústavní stížností zřetelně odchýlil od svých dřívějších rozhodnutí (viz bod 4). V takových situacích lze odkázat na dřívější závěry Ústavního soudu [srov. nález ze dne 18. 4. 2007 sp. zn. IV. ÚS 613/06 (N 68/45 SbNU 107), nález ze dne 12. 5. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2170/08 (N 117/53 SbNU 473), nález ze dne 11. 9. 2009 sp. zn. IV. ÚS 738/09 (N 201/54 SbNU 497), z jejichž odůvodnění vychází Ústavní soud i v této věci], podle nichž "Změna rozhodovací soudní praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšší soudní instance povolané i k sjednocování judikatury nižších soudů, je ovšem jevem ve své podstatě nežádoucím, neboť takovouto změnou zjevně je narušen jeden z principů demokratického právního státu, a to princip předvídatelnosti soudního rozhodování. To je prioritním důvodem, proč platná právní úprava předepisuje pro soudy nejvyšších instancí i pro Ústavní soud zvláštní a závazná pravidla přijímání rozhodnutí v situacích, kdy jimi má být jejich dosavadní judikatura překonána. Dokonce i kdyby takovéto procedury nebyly pro uvedené případy pozitivním právem zakotveny, nic by to neměnilo na povinnosti soudů přistupovat ke změně judikatury nejen opatrně a zdrženlivě (tj. výlučně v nezbytných případech opodstatňujících překročení principu předvídatelnosti), ale též s důkladným odůvodněním takového postupu; jeho součástí nezbytně by mělo být přesvědčivé vysvětlení toho, proč, vzdor očekávání respektu k dosavadní rozhodovací praxi, bylo rozhodnuto jinak. Podle ustanovení §20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích, dospěl-li senát Nejvyššího soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu, postoupí věc k rozhodnutí velkému senátu. Z dokazování provedeného Ústavním soudem nevyplynulo, že by byl dán důvod k výluce z tohoto postupu dle ustanovení §20 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích). Nastolený problém nebyl dosud velkým senátem kolegia Nejvyššího soudu řešen. Z vylíčení průběhu řízení, jež předcházelo vydání napadeného rozsudku, se tedy nepochybně podává, že před přijetím napadeného rozhodnutí mělo být v procesu před Nejvyšším soudem vedeným aplikováno ustanovení §20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích, tedy že ve věci měl rozhodující senát 28 Cdo mající jiný právní názor než v předcházejících věcech řízení přerušit a věc předložit velkému senátu kolegia. Pakliže tak neučinil a ve věci sám rozhodl, uplatnil státní moc v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny a zatížil řízení vadou nesprávně obsazeného soudu, jež v rovině ústavněprávní představuje porušení ústavního práva na zákonného soudce; příkaz, dle kterého "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci" (čl. 38 odst. 1 Listiny), vyvěrá z požadavku plnění jednoho z principů demokratického právního státu (srov. čl. 1 Ústavy); nerespektování zákona ohledně toho, v jakém složení senátu má být věc rozhodována, představuje ve svých důsledcích i porušení čl. 90 a čl. 94 odst. 1 Ústavy. Tyto závěry se plně uplatní v posuzované věci, proto na ně Ústavní soud odkazuje.
19. Ústavní soud nehodnotí, zda bylo zasaženo do základního práva stěžovatele na ochranu majetku ve smyslu čl. 11 Listiny. Tuto otázku ponechává k posouzení obecným soudům, neboť nelze vyloučit originární nabytí vlastnického práva vedlejšími účastníky, resp. některými z nich.
20. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadená rozhodnutí obecných soudů podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.