ECLI:CZ:US:2012:1.US.3608.11.1
sp. zn. I. ÚS 3608/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele P. C., zastoupeného Mgr. Jakubem Lichnovským, advokátem, se sídlem AK Jáchymova 2, Praha 1, směřující proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 2. února 2011 sp. zn. 10 C 186/2010 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. července 2011 sp. zn. 24 Co 61/2011, spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným elektronicky (doplněným ve lhůtě) a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení výše označených rozhodnutí, kterými mu soud k ochraně jeho zájmů neustanovil zástupce z řad advokátů.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že obecné soudy porušily jeho právo na soudní ochranu a právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a rovněž bylo porušeno stěžovatelovo právo na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny.
Stěžovatel v obšírné ústavní stížnosti - stručně řečeno - brojil proti postupu obecných soudů v jeho věci, kdy se domáhal jako předseda politické strany v době předvolební kampaně obnovení přístupu na internet. Stěžovatel podal žalobu proti společnosti T- Mobile Czech Republic a.s. o obnovení přístupu na internet, uveřejnění omluvy a zaplacení částky 10.000.000,- Kč. Stěžovatel se cítí být poškozen v důsledku toho, že mu nebyl ustanoven k ochraně jeho zájmů advokát, který by hájil jeho zájmy. Stěžovatel namítal, že napadená rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná z důvodu absence řádného odůvodnění, postrádají srozumitelnou a věcnou úvahu a není zřejmé, jak dospěl k závěru, že se nejedná o věc právně složitou. Stěžovatel tvrdil, že v řízení byla zásadně porušena procesní pravidla, jeho úkony byly hodnoceny soudem nesprávně a nedostalo se mu řádného poučení, jak má vady podání odstranit, atd.
Stěžovatel argumentoval judikaturou Ústavního soudu, ESLP a Nejvyššího správního soudu a navrhl, aby rozhodnutí byla zrušena spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí,
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje čl. 83 Ústavy tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu sporu, tak i pro hodnocení otázek procesních. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 1 Ústavy.
Ústavní soud se v minulosti již ve více případech zabýval důvodností nároků na osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce pro řízení. Zásadně zastává stanovisko, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro takové osvobození (§30 o. s. ř.), spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů (viz sp. zn. IV. ÚS 271/2000, U 28/19 SbNU 275). Současně však v řadě rozhodnutí připouští, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy může mít za následek porušení základních práv a svobod, a to tam, kde jde o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (sp. zn. IV. ÚS 289/03, N 125/34 SbNU 281). Takovéto dotčení ve vazbě na rozhodnutí soudu ve věci osvobození od soudních poplatků by byla způsobilá založit toliko svévolná aplikace ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. spočívající buď v absenci jakéhokoli odůvodnění anebo obsahující odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti (nález sp. zn. IV. ÚS 2856/08 ze dne 9. února 2009). Právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny vyžaduje, aby důvody, které vedly soud k rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků, byly v odůvodnění rozhodnutí vyjádřeny dostatečně a srozumitelně (nález sp. zn. I. ÚS 218/09 ze dne 15. října 2009). Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Z odůvodnění napadeného usnesení soudu vyplývá, že soud prvního stupně v řízení o žalobě podle páté části o. s. ř. správně vycházel z ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř., z kterého vyplývá, že na návrh předseda senátu může přiznat účastníkovi zcela nebo zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Dále vycházel z ustanovení §30 odst. 1 o. s. ř. věta první, z kterého vyplývá, že účastníkovi, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků, předseda senátu ustanoví na jeho žádost zástupce, jestliže je to třeba k ochraně jeho zájmů.
Stěžovatel podáním u Městského soudu v Praze podal včas odvolání proti usnesení ze dne 2. února 2011 (10 C 186/2010-23). Stěžovatel ve svém odvolání neuváděl žádné jiné okolnosti, pro které by bylo možné rozhodnout jinak a stěžovateli přiznat osvobození od soudních poplatků a ustanovit zástupce. Stěžovatel namítal, že soudkyně JUDr. Marie Filippiová je podjatá a zvýhodňuje žalobce. Spor posoudila jako jednoduchý, kde stěžovatel nepotřeboval advokáta, a tím mu znemožnila uplatnit jeho práva. Odvolací soud usnesením ze dne 29. července 2011 (24 Co 61/2011-47), ve výroku I. rozhodl, že soudkyně JUDr. Marie Filippiová není vyloučena z projednávání a rozhodování věci a výrokem II. potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné.
Ústavní soud nepřisvědčil tvrzení stěžovatele uvedeném v stížnostním návrhu, ve kterém namítal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces i práva na právní pomoc, resp. dalších souvisejících ústavně zaručených práv, přičemž pochybení obecných soudů spatřoval především v jejich procesním postupu.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nejsou naplněny objektivní podmínky pro ustanovení advokáta (§138 o. s. ř.), neboť soud bude posuzovat věc stěžovatele na základě správního spisu a ustanovení o. s. ř. Věc stěžovatele není právně ani skutkově složitá, proto byl návrh o ustanovení zástupce z řad advokátů zamítnut, když k vyhovění žádosti je třeba (§30 odst. 1, 2 o. s. ř.), aby byly splněny kumulativně předpoklady dle §138 o. s. ř.
Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, přihlédl k důvodům odvolání a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Odvolací soud vyšel v prvé řadě z toho, že se nejedná o řízení, v němž je povinné zastoupení advokátem. Odvolací soud zdůraznil, že předmětem soudního řízení není rozhodnutí správního orgánu ve věci samé, ale pouze rozhodnutí o nákladech správního řízení. Je věcí názoru soudu, aby posoudil, zda projednávaná věc je složitá a je nezbytné zastoupení advokátem.
Ústavní soud konstatuje, že tyto úvahy odvolacího soudu (a z nich plynoucí závěry) jsou dostatečně konkrétní, logické a přesvědčivé a nikoliv v poslední řadě reflektují do značné míry i rozhodovací činnost Ústavního soudu v dané oblasti. Proto lze argumentaci stěžovatele považovat za pouhou polemiku, která sama o sobě není postačující k posunutí věci do ústavněprávní roviny.
Ve světle výše řečeného Ústavní soud neshledává porušení vytýkaných ústavně zaručených práv stěžovatele. Obecné soudy v posuzované věci postupovaly výlučně v rámci daném jim příslušnými procesními předpisy a současně i v mezích ústavnosti. Stěžovateli nebylo jakkoliv bráněno, aby svá práva před soudem hájil, řádný přístup k soudu mu byl zajištěn.
Stěžovatel spíše, než že by byl zkrácen v právu na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny, toliko vyjadřuje svou nespokojenost s konečným výsledkem sporu; takový nesouhlas však sám o sobě porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces nezakládá.
Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou, a to podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Pro tento výsledek své procesní činnosti se již přirozeně Ústavní soud samostatně nezabýval návrhem stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí (k tomuto postupu srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 209/94, u 2/3 SbNU 313).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2012
Vojen Güttler
předseda senátu