ECLI:CZ:US:2012:1.US.465.11.1
sp. zn. I. ÚS 465/11
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně - ze dne 22. března 2012 sp. zn. I. ÚS 465/11 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Š. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2010 č. j. 22 Co 333/2010-67, jímž bylo vyhověno odvolání povinného proti usnesení o nařízení exekuce a usnesení soudu prvního stupně bylo změněno tak, že stěžovatelův návrh na nařízení exekuce se zamítá a že žádný z účastníků exekučního řízení nemá právo na náhradu nákladů, a dále byla stěžovateli uložena povinnost nahradit povinnému náklady odvolacího řízení ve výši 30 618 Kč a povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi částku 7 800 Kč, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a Mgr. T. H. jako vedlejšího účastníka řízení.
Výrok
I. Výroky usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2010 č. j. 22 Co 333/2010-67, kterými bylo rozhodnuto tak, že "Oprávněný je povinen zaplatit povinnému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 30 618 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. P. P., Ph.D." a že "Oprávněný je povinen zaplatit JUDr. Marcelu Smékalovi, soudnímu exekutorovi Exekutorského úřadu Praha-východ se sídlem v Praze 1, Krakovská 24, náklady exekuce ve výši 7 800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.", bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a základní právo na ochranu vlastnictví, garantované čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Uvedené výroky usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2010 č. j. 22 Co 333/2010-67 se zrušují.
III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení shora označeného usnesení Městského soudu v Praze (dále také jen "odvolací soud"). Výrokem I tohoto rozhodnutí bylo změněno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále také jen "soud prvního stupně") ze dne 6. 1. 2009 č. j. 33 Nc 1754/2008-10 tak, že návrh stěžovatele na nařízení exekuce proti povinnému Mgr. T. H., bytem J., Praha 2, se zamítá. Odvolací soud stěžovateli rovněž uložil povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi JUDr. Marcelu Smékalovi, Exekutorský úřad Praha-východ, Krakovská 24, Praha 1, částku 7 800 Kč a zaplatit povinnému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 30 618 Kč. Stěžovatel tvrdí, že postupem obecného soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a právo na vlastnictví, garantované čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. V ústavní stížnosti je popsán průběh exekučního řízení, kterého se stěžovatel účastnil jako oprávněný.
3. Vykonatelným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 10. 2008 č. j. 18 C 244/2007-34, který nabyl právní moci dne 29. 11. 2008, byla výše uvedenému povinnému uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 626 125,52 Kč s příslušenstvím. Stěžovatel dne 22. 12. 2008 podal u Obvodního soudu pro Prahu 2 návrh na nařízení exekuce. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. 1. 2009 č. j. 33 Nc 1754/2008-10 byla exekuce nařízena a jejím provedením byl pověřen JUDr. Marcel Smékal, soudní exekutor Exekutorského úřadu Praha-východ, Krakovská 24.
4. Povinný dne 18. 2. 2010 podal proti usnesení soudu prvního stupně odvolání, v němž namítal, že nejsou splněny podmínky pro nařízení exekuce, neboť exekuční titul pro jeho nedoručení dosud nenabyl právní moci a nestal se ani vykonatelným. Ze strany povinného bylo současně podáno odvolání proti samotnému exekučnímu titulu, kdy namítal, že v nalézacím řízení nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání. Na tomto místě stěžovatel dodává, že obecný soud v nalézacím řízení doručoval povinnému písemnosti na adresu N., Praha 2, která není a v době nalézacího řízení ani nebyla místem jeho trvalého pobytu. Obecný soud měl k dispozici výpis z centrální evidence obyvatel, kde byla uvedena správná adresa povinného, a to J., Praha 2, na níž se zdržuje a přebírá i poštu. Dle tvrzení stěžovatele povinný nikdy nepožádal obecný soud, aby mu písemnosti doručoval na jinou adresu.
5. Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 10. 2010 č. j. 28 Co 388/2010-63 odvolání povinného proti exekučnímu titulu vyhověl a exekuční titul zrušil. Z tohoto důvodu bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2010 č. j. 22 Co 333/2010-67 odvolání povinného proti usnesení o nařízení exekuce vyhověno a usnesení soudu prvního stupně změněno tak, že návrh stěžovatele na nařízení exekuce se zamítá a že žádný z účastníků exekučního řízení nemá právo na náhradu nákladů. Dalšími výroky tohoto usnesení však byla stěžovateli uložena povinnost nahradit povinnému náklady odvolacího řízení ve výši 30 618 Kč a povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi JUDr. Marcelu Smékalovi částku ve výši 7 800 Kč.
6. Stěžovatel s výroky o uložení povinnosti hradit náklady odvolacího řízení a náklady exekuce nesouhlasí. Tvrdí, že odvolací soud při rozhodování nepřihlédl ke všem okolnostem, které mohly mít vliv na stanovení povinnosti hradit náklady odvolacího řízení a uložení povinnosti platit soudnímu exekutorovi náklady exekuce. Odvolací soud při rozhodování zejména aplikoval ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu a použil pravidlo úspěchu ve věci. Stěžovatel se však domnívá, že úkolem obecného soudu není jen mechanicky rozhodnout o nákladech řízení podle výsledku sporu, ale zvážit, zda tu neexistují další významné okolnosti, které mají podstatný vliv na uložení této povinnosti. K tomu dodává, že jím podaný návrh na nařízení exekuce vycházel z exekučního titulu opatřeného doložkou právní moci, přičemž není jeho zákonnou povinností zjišťovat pravdivost a správnost této doložky. V souzené věci postupoval v dobré víře a ani nemohl předpokládat, že by povinný namítal nevykonatelnost exekučního titulu.
7. S ohledem na uvedené skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil.
8. Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny základních práv a svobod, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod:
Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
II.
9. Z předloženého usnesení, ústavní stížnosti a vyžádaných spisů bylo zjištěno, že rozsudkem pro zmeškání Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 10. 2008 č. j. 18 C 244/2007-34 bylo povinnému uloženo zaplatit stěžovateli částku 626 125,52 Kč s příslušenstvím. V odůvodnění obecný soud uvedl, že v souzené věci byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání, neboť povinný se na první jednání bez omluvy nedostavil, ač byl řádně a více než 10 dnů předem předvolán. Tento rozsudek podle soudem vyznačené doložky nabyl právní moci dne 29. 11. 2008.
10. Protože ze strany povinného nedošlo k zaplacení uvedené částky, stěžovatel dne 22. 12. 2008 u Obvodního soudu pro Prahu 2 podal návrh na nařízení exekuce. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. 1. 2009 č. j. 33 Nc 1754/2008-10 byla exekuce skutečně nařízena a provedením exekuce byl pověřen JUDr. Marcel Smékal, soudní exekutor Exekutorského úřadu Praha-východ, Krakovská 24, Praha 1.
11. Povinný dne 18. 2. 2010 podal proti usnesení o nařízení exekuce odvolání. V něm zejména poukázal na skutečnost, že o nalézacím řízení před Obvodním soudem pro Prahu 2, v jehož rámci byl vydán exekuční titul, se dozvěděl až dne 9. 2. 2010, a to na základě předchozí namátkové kontroly internetového výpisu z katastru nemovitostí. Současně uvedl, že dne 17. 2. 2010 podal proti exekučnímu titulu odvolání, v němž namítal nesplnění zákonných předpokladů pro vydání rozsudku pro zmeškání. Dle jeho tvrzení exekuční titul dosud nenabyl právní moci, a proto ani není vykonatelný.
12. Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 10. 2010 č. j. 28 Co 388/2010-63 exekuční titul zrušil. Z tohoto důvodu bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2010 č. j. 22 Co 333/2010-67 odvolání povinného proti usnesení o nařízení exekuce vyhověno a usnesení soudu prvního stupně změněno tak, že návrh stěžovatele na nařízení exekuce se zamítá. O nákladech exekučního řízení před soudem prvního stupně bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu. Odvolací soud však rozhodl rovněž o nákladech odvolacího řízení a nákladech exekuce, a to tak, že stěžovatel je povinen zaplatit povinnému částku 30 618 Kč a soudnímu exekutorovi částku 7 800 Kč.
13. Odvolací soud v odůvodnění uvedl, že o nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle zásady úspěchu ve věci s odkazem na ustanovení §142 odst. 1, §224 odst. 1 a §254 odst. 1 občanského soudního řádu a §52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, (dále též jen "ex. ř."). O nákladech exekuce pak bylo rozhodnuto podle §90 a 52 exekučního řádu a §142 odst. 1 a §151 odst. 1 občanského soudního řádu.
III.
14. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil vedlejší účastník Mgr. T. H. Uvedl, že v popsané situaci neměl jinou možnost obrany, než proti usnesení o nařízení exekuce podat odvolání. Navíc dodal, že pokud by Městský soud v Praze rozhodl o zamítnutí návrhu na nařízení exekuce, aniž by mu však přiznal náklady řízení, bylo by takové rozhodnutí odvolacího soudu zásahem do jeho práva na spravedlivý proces a práva vlastnit majetek. Dle jeho tvrzení totiž každý, kdo se rozhodne bránit svá práva v soudním řízení a který legitimně očekává svůj úspěch ve věci, současně legitimně očekává, že soudní řízení nezasáhne do jeho majetkové sféry. Domnívá se, že v souzené věci neexistují žádné spravedlivé okolnosti, které by odůvodňovaly jiné rozhodnutí o nákladech řízení, resp. že zde existují okolnosti hodné zvláštního zřetele odůvodňující přiznání plné náhrady nákladů řízení právě vedlejšímu účastníku. Vedlejší účastník dále uvádí, že nelze vyhovět návrhu na zrušení celého rozhodnutí Městského soudu v Praze. V opačném případě by pak byl nastolen protiprávní stav, kdy by soudní exekutor mohl pokračovat v exekučních úkonech proti vedlejšímu účastníku jako povinnému. Pokud se argumenty stěžovatele vztahují pouze na výroky o nákladech odvolacího řízení a nákladech exekuce, měl být petit formulován jen ve vazbě na tyto výroky. V závěru vedlejší účastník vyjadřuje své přesvědčení, že stěžovatel se své ochrany mohl domáhat uplatněním nároku na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů.
15. Městský soud v Praze se k ústavní stížnosti ani přes opakovanou výzvu nevyjádřil.
16. K vyjádření vedlejšího účastníka stěžovatel podal repliku. V ní uvedl, že nadále trvá na neústavnosti rozhodnutí Městského soudu v Praze, kterým bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a právo na vlastnictví. V souzené věci byl totiž de facto sankcionován za procesní realizaci svých právních nároků, a to i v situaci, kdy postupoval v dobré víře ve správnost vyznačení doložky právní moci. Domnívá se tedy, že mu nemůže být dáno k tíži, pokud se k ochraně svých nároků rozhodl využít soudního řízení. K argumentům vedlejšího účastníka uvedl, že z hlediska spravedlnosti nepovažuje za správné, aby povinnost náhrady nákladů odvolacího řízení byla uložena pouze vedlejšímu účastníkovi. Rovněž dal za pravdu vedlejším účastníkem tvrzeným závěrům o nesprávné formulaci petitu ústavní stížnosti a navrhl zrušení nikoliv celého rozhodnutí Městského soudu v Praze, nýbrž pouze výroků týkajících se povinnosti hradit náklady odvolacího řízení a náklady exekuce.
17. Stěžovatel souhlasil s upuštěním od ústního jednání. Městský soud v Praze se k této otázce ani přes výzvu nevyjádřil, jeho souhlas se v souladu s poučením Ústavním soudem předpokládá.
IV.
18. Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti, napadeným usnesením Městského soudu v Praze a vyžádaným spisem Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
19. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. Ústavní soud, který není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu. Jeho úkolem tedy není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud ovšem takové porušení současně neznamená zásah do základního práva či svobody zaručených ústavním pořádkem. Stejné závěry lze učinit i ve vztahu k rozhodování o nákladech řízení.
20. Rozhodování o náhradě nákladů řízení je integrální součástí civilního soudního řízení, a proto se i na ně musí vztahovat požadavky plynoucí z práva na spravedlivý proces. To jednak znamená vytvoření prostoru pro účinné uplatňování námitek a argumentů účastníky řízení, jednak i povinnost soudu se nejen s těmito námitkami a argumenty, jež jsou způsobilé ovlivnit rozhodování, přesvědčivě v odůvodnění vypořádat.
21. Tato povinnost však nebyla v předchozím exekučním řízení respektována.
22. Ústavní soud se k otázkám rozhodování o nákladech exekučního řízení v případě nesprávného vyznačení potvrzení o právní moci a vykonatelnosti již několikrát vyjádřil. Ve věci sp. zn. I. ÚS 799/11 ze dne 4. 8. 2011 (N 141/62 SbNU 195) uvedl, že "v této souvislosti opětovně připomíná, že úkolem obecného soudu není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě nákladů řízení podle výsledku sporu, nýbrž zvážit, zda neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. Za situace, kdy výsledek rozhodnutí není jednoznačným promítnutím všech skutkových okolností případu, nejde o postup šetřící základní právo na spravedlivost procesu jako celku. Rozhodování o náhradě nákladů řízení nelze považovat za primárně sankční nástroj sloužící k sankcionování účastníka řízení za procesní realizaci jeho právních nároků; to platí tehdy, pokud postupuje v dobré víře ve správnost soudního rozhodnutí, které takový nárok aprobuje.". Ústavní soud rovněž odkazuje např. na nález ve věci sp. zn. III. ÚS 456/97 ze dne 2. 4. 1998 (N 43/10 SbNU 289), kde uvádí, že doložka právní moci sice není právní skutečností, která by zakládala, měnila nebo rušila právní vztahy, avšak je úředním osvědčením o právní skutečnosti, a to nabytí právní moci jí označeného rozhodnutí. Jako takové jí svědčí presumpce správnosti a strana soudního sporu není povinna zkoumat, či nahlížením do spisu ověřovat, zda takto úředně osvědčená právní skutečnost nastala. Tento právní názor odpovídá též stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 6/98 ze dne 17. 2. 1998 (ST 6/10 SbNU 254). Tato presumpce správnosti aktů státu včetně soudních rozhodnutí pak rovněž zahrnuje předpoklad, že rozhodnutí je vykonatelné. Vykonatelnost rozhodnutí je podle uvedených nálezů jedním z podstatných atributů poskytování soudní ochrany právům a právem chráněným zájmům jednotlivce tak, jak je tato ochrana garantována čl. 36 odst. 1 Listiny. Současně je však nutno přihlédnout k legitimnímu očekávání účastníka, že bude-li postupovat v souladu se zákonem a konkrétními pokyny orgánu veřejné moci, povede to v případě úspěchu ve sporu k vydání reálně vykonatelného rozhodnutí. Důvěra v soudní rozhodování a reálná vynutitelnost práva musí patřit rovněž mezi základní atributy právního státu [nález ve věci sp. zn. I. ÚS 899/11 ze dne 14. 12. 2011 (N 210/63 SbNU 441)]. Z tohoto pohledu je tedy nutno konstatovat, že obecné soudy při rozhodování o nákladech musí v prvé řadě přihlížet k účelu soudního řízení, kterým je poskytování ochrany právům. Současně jsou obecné soudy povinny mezi zvažované skutečnosti zahrnout i překážku vykonatelnosti exekučního titulu, která nebyla způsobena stěžovatelem [k tomu srov. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 799/11 (viz výše)]. Účastníku řízení totiž nelze dávat k tíži, že se rozhodl využít svých práv garantovaných ústavním pořádkem a uplatnit svůj nárok v exekučním řízení.
23. Uvedené závěry lze vztáhnout jak na rozhodování soudu prvního stupně, tak i na rozhodování soudu odvolacího. V souzené věci bylo o nákladech řízení před soudem prvního stupně správně rozhodnuto tak, že jejich náhrada se nepřiznává žádnému z účastníků, nicméně v rámci rozhodování o nákladech odvolacího řízení již k pochybení došlo. Odvolací soud pouze kuse vyslovil, že "o nákladech odvolacího řízení rozhodl podle §142 odst. 1, §224 odst. 1, §254 odst. 1 o. s. ř. a §52 odst. 1 exekučního řádu.". V tomto bodě je nutno konstatovat, že odvolací soud ve smyslu výše uvedených nálezů rozhodl pouze mechanicky, nikoliv tedy s přihlédnutím k další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů, kterou je skutečnost nezavinění nevykonatelnosti exekučního titulu ze strany stěžovatele. Ústavní soud však současně souhlasí s tvrzením stěžovatele, že za dané situace by nebyl spravedlivý ani takový závěr, dle kterého by náklady vzniklé v odvolacím řízení měly zůstat zcela na bedrech povinného, neboť ani ten nezpůsobil, že došlo k chybnému vyznačení právní moci na rozhodnutí soudu prvního stupně.
24. Další pochybení lze spatřovat ve výroku o uložení povinnosti zaplatit soudnímu exekutorovi částku 7 800 Kč. Odvolací soud uvádí, že "o nákladech exekuce bylo rozhodnuto podle ustanovení §90 ex. ř., §142 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř. za použití ustanovení §52 odst. 1 ex. ř. Náklady exekuce je povinen hradit oprávněný který neměl v řízení úspěch.". I na tomto místě je zjevná pouhá mechanická aplikace zásady úspěchu ve věci, aniž by obecný soud přihlédl k dalším významným okolnostem, které by mohly takový výrok zvrátit. V tomto bodě se jedná o zjevný nesoulad rozhodnutí s výše uvedenou judikaturou, resp. pravidlem, že se presumuje správnost doložky vykonatelnosti, a strana soudního sporu proto není povinna zkoumat či nahlížením do spisu ověřovat, zda takto úředně osvědčená právní skutečnost nastala. Stěžovateli jako oprávněnému není možné dávat k tíži, že "neuspěl v exekučním řízení", neboť zde sice nastal stav nevykonatelnosti exekučního titulu, avšak nikoliv z důvodu jeho zavinění či jiného právního pochybení. Dále v odůvodnění napadeného usnesení, co se výpočtu konečné výše náhrady placené soudnímu exekutorovi týče, obecný soud uvádí, že "v souvislosti s exekucí vznikl soudnímu exekutorovi nárok na náklady, které vyčíslil na výzvu odvolacího soudu svým přípisem, a to odměnu ve výši 3 000 Kč, paušální náhradu hotových výdajů ve výši 3 500 Kč včetně 20% DPH 1 300 Kč, celkem tedy 7 800 Kč (dle §6 odst. 1 a §13 vyhlášky č. 330/2001 Sb.)". Ústavní soud se otázce náhrady nákladů soudního exekutora v případě nepravomocného nařízení exekuce v minulosti rovněž věnoval. V nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 2218/10 ze dne 21. 4. 2011 (N 79/61 SbNU 253) uvádí, že "v posuzované věci nastala situace, kdy usnesení o nařízení exekuce, a tudíž ani rozhodnutí o pověření exekutora, vůbec nenabyla právní moci. V této souvislosti se lze důvodně ptát, o jakou exekuční činnost (o jaké konkrétní úkony) se v dané věci mělo jednat.". Ačkoliv se jedná o závěr k ustanovením §5 a 6 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů, lze jej vztáhnout i na aplikaci §13. Podle tohoto ustanovení soudnímu exekutorovi náleží v souvislosti s výkonem exekuční činnosti náhrada hotových výdajů v paušální částce 3 500 Kč. Tato náhrada zahrnuje zejména soudní a jiné poplatky, cestovní výdaje, poštovné, úhrady osobám provádějícím přepravu zásilek, telekomunikační poplatky, znalecké posudky a odborná vyjádření, překlady, opisy, fotokopie a náhrady nákladů na vložení či získání dat z centrálních informačních systémů. Nebyla-li exekuce pravomocně nařízena, resp. nebyl-li soudní exekutor pravomocně pověřen k jejímu provedení, není zřejmé, jaké náklady soudnímu exekutorovi v souvislosti s exekuční činnosti vznikly. Stejný závěr lze vyslovit i k vyčíslení odměny soudního exekutora [nález ve věci sp. zn. I. ÚS 899/11 (viz výše)].
25. Proto na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud dospěl k závěru, že výroky usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2010 č. j. 22 Co 333/2010-67, kterými bylo rozhodnuto tak, že "oprávněný je povinen zaplatit povinnému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 30 618 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. P. P., Ph.D." a že "oprávněný je povinen zaplatit JUDr. Marcelu Smékalovi, soudnímu exekutorovi Exekutorského úřadu Praha-východ se sídlem v Praze 1, Krakovská 24, náklady exekuce ve výši 7 800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení", bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a rovněž právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
26. Ač petit ústavní stížnosti zněl na zrušení napadeného usnesení v plném rozsahu, argumentace stěžovatele směřovala pouze proti výrokům o nákladech odvolacího řízení a nákladech exekuce. V ostatních výrocích Ústavní soud neshledal porušení práv garantovaných ústavním pořádkem, a proto byla ústavní stížnost ve zbývající části odmítnuta.
27. Nad rámec uvedeného Ústavní soud Městskému soudu v Praze rovněž vytýká, že výroky napadeného usnesení nejsou číslovány. Ač se jedná o nedostatek pouze formální, značně snižuje orientaci v napadeném usnesení, resp. znesnadňuje stěžovateli formulaci petitu ústavní stížnosti a Ústavnímu soudu formulaci výroku konečného nálezu.
V.
28. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnosti podle §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a výroky usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2010 č. j. 22 Co 333/2010-67, kterými bylo rozhodnuto tak, že "oprávněný je povinen zaplatit povinnému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 30 618 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. P. P., Ph.D." a že "oprávněný je povinen zaplatit JUDr. Marcelu Smékalovi, soudnímu exekutorovi Exekutorského úřadu Praha-východ se sídlem v Praze 1, Krakovská 24, náklady exekuce ve výši 7 800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení", podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Ve zbývající části byla ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta jako zjevně neopodstatněný návrh.