ECLI:CZ:US:2012:2.US.1.12.2
sp. zn. II. ÚS 1/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele T. H., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem Karolíny Světlé 14, 110 00 Praha 1, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 10. 2011, č. j. 30 Cdo 1313/2010-188, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2009, č. j. 29 Co 11/2009-143, za účasti Nejvyššího soudu České republiky a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavních práv, konkrétně měly soudy porušit čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V řízení před obecnými soudy byl veden spor vyvolaný stěžovatelem proti vedlejšímu účastníkovi o zaplacení zadostiučinění ve výši 100.000 Kč za průtahy v řízení o zaplacení částky 2.199,10 Kč, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 10 C 148/97. Ačkoliv se jednalo o celkem nepatrnou částku, řízení v této věci trvalo devět let a šest měsíců. Ještě před podáním žaloby uplatnil stěžovatel nárok na zadostiučinění u vedlejšího účastníka, který v rámci tohoto mimosoudního řízení přiznal stěžovateli odškodnění ve výši 19.000 Kč. Důvody, které jej k poskytnutí takového plnění vedly, podrobně vyložil ve Stanovisku ze dne 10. 2. 2007.
Řízení před Obvodním soudem pro Prahu 5 bylo ukončeno rozsudkem ze dne 26. 9. 2008, č. j. 34 C 244/2007-118, kterým bylo rozhodnuto tak, že vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovateli částku 81.000 Kč a ve zbytku byla žaloba zamítnuta. Proti tomuto rozsudku podal vedlejší účastník odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že žalobu o zaplacení částky 81.000 Kč zamítl. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu. Ten rozsudkem ze dne 18. 10. 2011, č. j. 30 Cdo 1313/2010-188, dovolání zamítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vytýká odvolacímu soudu, že změnil rozsudek soudu prvního stupně, aniž zopakoval nebo sám provedl důkazy, čímž porušil ustanovení §213 odst. 2 občanského soudního řádu. Nejvyššímu soudu pak vytýká zejména tu skutečnost, že z tohoto chybného postupu odvolacího soudu nevyvodil žádné závěry. Podle stěžovatele dovolací soud nevěnoval jeho věci náležitou pozornost. Tento závěr odvozoval z odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve kterém je uvedeno, že "pokud byla předmětem posuzovaného řízení částka 2.199,10 Kč a dále již jen 39,50 Kč, šlo o řízení se zanedbatelným významem pro dovolatele", ačkoliv tento závěr neodpovídá realitě, neboť řízení od začátku do konce bylo vedeno o celou částku 2.199,10 Kč. Stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle cituje judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu na podporu svého závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo překvapivé a že obě napadená rozhodnutí se zcela odchýlila od již ustálené rozhodovací praxe v otázce rozhodování o výši majetkové satisfakce za průtahy v řízení.
Ústavní soud si vyžádal k posouzení předmětu ústavní stížnosti spis Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 34 C 244/2007, a seznámil se s jeho obsahem.
Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v §43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69). Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru a v ústavní stížnosti přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy již vypořádaly, čímž staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Ústavní soud se již v minulosti několikrát vyjádřil k otázce výkonu veřejné moci v souvislosti s deliktní odpovědností státu za způsobenou materiální a nemateriální škodu. Tato odpovědnost je v zákoně konstruována jako odpovědnost objektivní, které se nelze zprostit a která předpokládá současné (kumulativní) splnění tří předpokladů: nesprávný úřední postup, vznik škody a příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Nelze tedy přehlédnout, že deliktní odpovědnost státu vůči jednotlivci vzniká jako důsledek nesprávného úředního postupu, tedy takového, který lze označit za vadné či nedbalé nebo neodpovědné uplatňování veřejné moci (viz. např. nález sp. zn. II. ÚS 99/07). V těchto intencích obecné soudy postupovaly a v tomto směru jim proto nelze ničeho vytknout.
Listina účastníkovi řízení garantuje právo na projednání věci bez zbytečných průtahů (viz čl. 38 odst. 2). Z této formulace vyplývá, že při zjišťování odpovědnosti za průtahy v řízení se nelze omezit jen na samotnou délku řízení, ale je třeba se zabývat i důvody, které délku řízení způsobily. Je tomu tak proto, že v každém řízení je třeba respektovat i ostatní základní práva účastníků řízení, zejména právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého soudu. Projednání věci bez zbytečných průtahů proto nemůže vést k popření ostatních základních práv, která musí být v řízení respektována. Postupují-li orgány státu plynule a délka řízení je ovlivněna nutností respektovat základní práva všech jeho účastníků, nejde ze strany státu o nesprávný úřední postup, a to ani v případě, kdy délka řízení je nepřiměřená. Ústavní soud ve svém plenárním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 14/10 uvedl: "Rychlost řízení může být uvažována až v rámci konkrétního - spravedlivého - procesu. Proces - byť by byl garantován jako "rychlý" - by neměl rozumného smyslu, pokud by nebyl spravedlivý, negarantoval spravedlivý výsledek, tedy (mj.) pokud by v něm neměl každý možnost domáhat se ochrany svého práva (jde o pojmovou součást procesu). Základní právo dle čl. 36 odst. 1 Listiny každého na ochranu svého práva, realizovatelné v řízení, z povahy věci předchází rychlosti tohoto řízení, je jeho obligatorním východiskem. Jinak by se proces, a v něm i jeho rychlost, prakticky stávala samoúčelem."
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Uvedené podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodnutí soudů obecných v případě posuzované ústavní stížnosti splněny nejsou. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v projednávané věci dostály požadavku celkové transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, neboť rozhodnutí ve věci jednajících soudů splňují požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí ustanovením §157 občanského soudního řádu, a z ústavněprávního hlediska jim proto podle Ústavního soudu nelze nic vytknout. Je pravda, že odůvodnění odvolacího soudu je stručné, jak stěžovatel namítá, nicméně je výstižné a právní názor, o nějž se měnící rozhodnutí opírá, je i tak dostatečně zřejmý. Odůvodnění rozhodnutí o dovolání se s jednotlivými námitkami vypořádává již dosti podrobně. Stěžovatel v ústavní stížnosti jen pokračuje v zahájené polemice s přijatými závěry a dožaduje se přezkumu Ústavním soudem v postavení další (čtvrté) soudní instance, jíž však svým ústavním vymezením není.
Výtka stěžovatele na adresu odvolacího soudu, týkající se porušení ustanovení §213 odst. 2 občanského soudního řádu, není opodstatněná. Odvolací soud totiž rozhodoval na základě stejného skutkového stavu, ze kterého vyšel soud prvního stupně, pouze takto zjištěný skutkový stav jinak právně posoudil. S ohledem na stav řízení, ve kterém otázka jiného právního posouzení byla nastolena vedlejším účastníkem, nemohlo být rozhodnutí odvolacího soudu pro stěžovatele překvapivé. Ústavněprávní relevanci nemůže Ústavní soud přiznat ani námitce stěžovatele týkající se výše částky, která byla po celou dobu předmětem sporu, ve kterém došlo k průtahům. Podstata argumentace dovolacího soudu se váže k okolnosti, že řízení bylo vedeno o nepatrnou částku a z tohoto hlediska nemá zásadní význam, zda šlo po celou dobu řízení o částku 2.199,10 Kč nebo v pozdějším stadiu o částku 39,50 Kč.
Vzhledem k tomu, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu