ECLI:CZ:US:2012:2.US.129.12.1
sp. zn. II. ÚS 129/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele J. C., zastoupeného JUDr. Adamem Batunou, advokátem se sídlem Praha 1, Panská 6, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 10. 2011 č. j. 11 Cmo 153/2011- 402 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2011 č. j. 32 Cm 14/2003 - 312, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora označených usnesení obecných soudů pro tvrzené porušení jeho ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel požádal dne 9. 3. 2011 o přiznání osvobození od soudního poplatku za odvolání, jež předtím podal proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2011 č. j. 32 Cm 14/2003 - 202, kterým bylo rozhodnuto, že žaloba s návrhem, že žalovaný je povinen zaplatit stěžovateli částku ve výši 6.500.000.000,- Kč s příslušenstvím se zamítá. Soud prvního stupně napadeným usnesením stěžovateli osvobození nepřiznal a jeho rozhodnutí potvrdil v záhlaví citovaným usnesením odvolací soud.
Stěžovatel odůvodňuje ústavní stížnost tvrzením, že rozhodnutí soudu prvního stupně postrádá dostatečné odůvodnění. Zpochybňuje argumentaci v něm obsaženou a s odkazem na nález Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 121/11 namítá, že v důsledku tohoto pochybení soud vybočil z rámce vymezeného principy spravedlnosti. Vzhledem k tomu, že mu nebyla dána možnost dovést spor do úspěšného konce, neboť mu bylo upřeno právo zúčastnit se jednání tím, že k němu nebyl předvolán, nemohl totiž neúspěch v řízení očekávat. Městskému soudu dále vytýká, že nebyl vyzván k tomu, aby prokázal, že na úhradu soudního poplatku nemá finanční prostředky. Soud tudíž nemohl ani uvážit, zda přiznání osvobození odůvodňují majetkové poměry stěžovatele. Ani odvolací soud své rozhodnutí dostatečně neodůvodnil a nezabýval se jeho námitkami obsaženými v odvolání. Svůj nesouhlas s důvody, o něž soud druhého stupně opřel své usnesení, a sice že jako dosavadní účastník řízení již nemá zájem na vymáhání pohledávky, stěžovatel vysvětluje tím, že pokud by Vrchní soud nevyhověl jeho návrhu na postup dle §107a odst. 1 o. s. ř. a ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, byl by stěžovatel povinen uhradit žalovanému náklady řízení. Za nesprávné též považuje konstatování odvolacího soudu, že nereagoval na výzvu k odstranění vad odvolání proti rozsudku ve věci samé.
Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzením obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud tedy neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí, neboť to přísluší obecným soudům. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Přitom je nutno mít na zřeteli, že ne každé pochybení ze strany obecných soudů musí mít automaticky za následek porušení ústavně zaručených práv. Podle názoru Ústavního soudu je vždy třeba vážit případná pochybení obecných soudů a dávat je do kontextu soudního řízení jako celku a teprve v tomto celkovém kontextu případně z nich dovozovat zásah do základních práv (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 132/04 ze dne 15. 6. 2004).
Ve své judikatuře vztahující se k rozhodnutím o osvobození od placení soudních poplatků (např. sp. zn. III. ÚS 788/2009) se Ústavní soud opakovaně vyjádřil tak, že zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o osvobození od soudních poplatků, i když se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Ústavní soud současně vychází z toho, že rozhodnutí o splnění zákonem stanovených podmínek pro takové osvobození, spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů (srov. sp. zn. IV. ÚS 271/2000); případy, kdy Ústavní soud naopak ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek (kupříkladu osvobození od soudního poplatku právnických osob - srov. sp. zn. I. ÚS 13/98, II. ÚS 13/98, IV. ÚS 13/98) nebo v nichž šlo "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti" (viz sp. zn. IV. ÚS 289/03). Takovéto dotčení ve vazbě na rozhodnutí soudu ve věci osvobození od soudních poplatků by byla způsobilá založit toliko svévolná aplikace ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř., spočívající buď v absenci jakéhokoli odůvodnění, anebo obsahující odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti (viz sp. zn. IV. ÚS 121/11).
Taková situace však v projednávaném případě nenastala. Osvobození od soudních poplatků dle ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. lze účastníku řízení přiznat za kumulativního splnění dvou předpokladů, a to že takové opatření odůvodňují poměry účastníka, a nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Citované ustanovení, jehož cílem sice je zajistit účastníku přístup k soudu a s ním spjatou ochranu jeho právům i v případě nepříznivé materiální a sociální situace, však účastníku nepřiznává nárok na osvobození od soudních poplatků, přiznává mu pouze právo o něj požádat. Obecnému soudu pak ponechává prostor k uvážení, zda osvobození v konkrétním případě přizná. Přitom soud zkoumá právě naplnění uvedených předpokladů a jen v tomto rozsahu může hodnotit oprávněnost žádosti. Rozhodnutí, zda jsou tyto podmínky naplněny, však zásadně není otázkou v rovině ústavnosti (srov. sp. zn. II. ÚS 1595/09).
V projednávané věci soud prvního stupně dospěl k závěru, že v daném případě nebyly naplněny předpoklady ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř., neboť stěžovatel svévolně a zřejmě bezúspěšně uplatňuje právo, a osvobození od soudního poplatku za odvolání mu nepřiznal. Svůj závěr odůvodnil tím, že stěžovatel dobrovolně uzavřel s původním žalobcem smlouvu o postoupení předmětné pohledávky a svým souhlasem se vstupem do řízení na místo žalobce přijal stav řízení se všemi důsledky z něho plynoucími, včetně možného neúspěchu v řízení, který mohl s ohledem na dosavadní vývoj tohoto i obdobných dříve skončených sporů očekávat. Odvolací soud pak při posuzování splnění uvedené podmínky vzal v potaz i tu významnou skutečnou, kterou stěžovatel sám v řízení tvrdil a dokládal předloženými listinami, že v době podání odvolání a žádosti o osvobození od soudních poplatků již stěžovatel nebyl vlastníkem uplatněné pohledávky, neboť ji krátce poté, co mu byla postoupena, postoupil jinému subjektu, v důsledku čehož nemůže mít zájem na jejím vymáhání, neboť k tomu nemá ani aktivní věcnou legitimaci.
Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy při svém rozhodování v dané věci vybočily z ústavněprávních limitů, neboť má za to, že odůvodnění napadených usnesení jsou srozumitelná, ve svém souhrnu nepostrádají logiku a vycházejí i z tvrzení stěžovatele. Způsob posouzení žádosti stěžovatele o osvobození od soudního poplatku se proto jeví jako dané situaci přiměřený. K námitce stěžovatele, že odvolací soud se vůbec nezabýval jeho argumenty obsaženými v odvolání, i k poukazu na dle jeho tvrzení chybné konstatování odvolacího soudu obsažené v napadeném usnesení, že nereagoval na výzvu k odstranění vad odvolání proti rozsudku ve věci samé, Ústavní soud uvádí, že se nejednalo o skutečnosti, které by bylo možno považovat za významné pro posouzení žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků za situace, kdy rozhodnutí je odůvodněno závěrem, že v daném případě nejsou splněny předpoklady ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř., vzhledem k tomu že se jedná o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, neboť právo k předmětné pohledávce stěžovateli již nesvědčí. Nejedná se tedy o takové nedostatky, které by mohly odůvodnit zásah Ústavního soudu.
Lze tedy uzavřít, že Ústavní soud nedospěl v projednávané věci k závěru o protiústavnosti napadených rozhodnutí. V daném případě se jedná o právní závěry ústavně nezávislých soudů, do jejichž rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatel namítá, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2012
Stanislav Balík
předseda senátu