ECLI:CZ:US:2012:2.US.241.12.1
sp. zn. II. ÚS 241/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 28. února 2012 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudců Pavla Holländera a Dagmar Lastovecké, ve věci navrhovatele M. V., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Ortmanem, CSc., advokátem se sídlem Husovo nám. 65/2, 268 01 Hořovice, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2011 č. j. 3 Tdo 1071/2011-85 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. května 2010 sp. zn. 9 To 5/2010, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v jeho trestní věci s tvrzením, že v řízení před nalézacím, jakož i odvolacím soudem byly nesprávně hodnoceny provedené důkazy a z provedených důkazů nelze dovodit jeho vinu, resp. z nich nevyplývá subjektivní stránka obecnými soudy posuzovaného jednání, zakládajícího trestný čin podvodu. Nadto trest jemu uložený považuje stěžovatel za nepřiměřeně přísný.
Z těchto v návrhu blíže vyložených důvodů se stěžovatel cítí být dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech, zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2, 3 Listiny základních práv a svobod. Proto se domáhal, aby Ústavní soud shora označená rozhodnutí nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Jak bylo zjištěno z obsahu odůvodnění v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, označený soud dostatečně rozvedl rozhodovací důvody, pro které odmítl dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné [265i odst. 1 písm. i) trestního řádu]. Poté, co posoudil (v ústavní stížnosti shodně opakované) skutkové námitky stěžovatele, dospěl totiž k závěru, že hodnocení důkazů ze strany obecných soudů jakýmkoliv excesem (nadto extrémním), spočívajícím v racionálně neobhajitelném úsudku o relaci mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, zatíženo není (srov. kupř. nálezy sp. zn. I. ÚS 55/04, II. ÚS 193/04, IV. ÚS 216/04, I. ÚS 670/05, II. ÚS 29/06).
Formuluje-li navrhovatel v ústavní stížnosti opětovně kritiku vůči hodnocení důkazů, uvedený závěr Nejvyššího soudu, nadto co do konkrétních důkazních relaci jmenovitě vyložených, potom již nenapadá; přitom i v řízení o ústavní stížnosti jej zatěžuje břemeno tvrzení (srov. nálezy ve věcech sp. zn. Pl. ÚS 7/03 per analogiam, IV. ÚS 188/04, IV. ÚS 430/05). Takto nezbývá než konstatovat, že odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto směru z ústavněprávního pohledu obstojí. Dosah tohoto závěru připíná se (logicky) i k totožným skutkovým výtkám směřujícím do (v záhlaví označeného) rozsudku Vrchního soudu v Praze.
Důvody, pro které došlo k naplnění subjektivní stránky trestného činu ve vztahu k oběma souzeným skutkům, v odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší soud rovněž dostatečně a přiléhavě vyložil, pročež na obsah jeho odůvodnění postačí (ve spojení se zjištěným skutkovým stavem) odkázat.
Stěžovatelem nahlíženou nepřiměřenost uloženého trestu, který nevykračuje z parametrů zákonného rámce, a jehož (současnou) svévolnost co do uložení stěžovatel ani nenamítá, Ústavnímu soudu přezkoumávat (za této situace) zjevně nepřísluší (výjimkou by bylo kupř. posuzování přiměřenosti trestu s ohledem na neprojednání věci v přiměřené lhůtě, srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 554/04, I. ÚS 603/06, I. ÚS 2859/09, I. ÚS 1305/09).
V důsledku uvedeného posoudil Ústavní soud návrh stěžovatele jako zjevně neopodstatněný. Proto bylo mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků rozhodnuto, jak ve výroku usnesení obsaženo [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2012
Jiří Nykodým
předseda senátu Ústavního soudu