ECLI:CZ:US:2012:3.US.2847.12.1
sp. zn. III. ÚS 2847/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L. V., zastoupené Mgr. Ivanou Mikulicovou, advokátkou se sídlem v Kroměříži, Riegrovo nám. 193, proti usnesení Okresního soudu v Kroměříži ze dne 10. 1. 2012 č. j. 11 Nc 569/2011-60, a usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 19. 4. 2012 č. j. 60 Co 75/2012-100, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v její občanskoprávní věci, neboť míní, že jím byla dotčena její práva zakotvená čl. 36 odst. 1, 2 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Okresní soud v Kroměříži napadeným usnesením nepřiznal stěžovatelce osvobození od soudních poplatků a k ochraně jejích zájmů jí neustanovil zástupce, neboť dospěl k závěru, že její příjmy důvod pro osvobození od poplatku ve výši 2 000 Kč nezakládají (§138 odst. 1, §30 odst. 1 o. s. ř.).
Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně též napadeným usnesením změnil rozhodnutí okresního soudu tak, že stěžovatelce přiznal osvobození od soudních poplatků v rozsahu jedné poloviny a ustanovil jí pro řízení zástupce. V odůvodnění uvedl, že na základě osvědčené změny příjmové situace stěžovatelky, vyhodnocení předmětu řízení, výše soudního poplatku i potenciálních budoucích nákladů řízení shledal předpoklady pro osvobození od soudních poplatků v rozsahu jedné poloviny, jakož i naplnění podmínek pro ustanovení zástupce. Oproti okresnímu soudu má za to, že v její věci není možno konstatovat zřejmou bezúspěšnost uplatňování práva.
V ústavní stížnosti stěžovatelka soudům vytýká, že ne zcela dostatečně zkoumaly její celkové majetkové a sociální poměry a pominuly (zcela či zčásti) doložené skutečnosti ohledně jejích aktuálních příjmů a výdajů. Uvádí, že její veškeré příjmy v souhrnu směřují toliko k uspokojení dluhů, neboť bývalý manžel dlouhodobě neplní vyživovací povinnost k nezletilé dceři, stejně jako své smluvní závazky; "obživu" její i dvou nezletilých dětí, jakož i provoz domácnosti pak zajišťuje její druh. Osvobození od soudního poplatku jen ve výši jedné poloviny (i ve vztahu k očekávaným nákladům řízení) tudíž považuje za nepřiměřené současným i budoucím majetkovým poměrům. Oponuje též úsudku (soudu prvního stupně) o zřejmém bezúspěšném uplatňování nebo bránění práva.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu"].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Nic z uvedených podmínek pro zásah Ústavního soudu v této věci však nesvědčí.
Se zřetelem k ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. se připomíná, že k rozhodování o návrzích na osvobození od soudních poplatků se Ústavní soud konstantně vyjadřuje zdrženlivě, a vychází především z toho, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro takové osvobození, spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů (srov. sp. zn. IV. ÚS 271/2000). Případy, kdy naopak ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek (kupříkladu osvobození od soudního poplatku právnických osob, anebo situací kdy Ústavní soud dovodil, že šlo "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti" (viz sp. zn. IV. ÚS 289/03).
Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolává primárně porušení čl. 36 odst. 1 Listiny (resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy), jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu. Z čl. 36 odst. 1 Listiny přitom neplyne garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatelka za správné (spravedlivé) pokládá.
Je zřejmé, že právo na spravedlivý proces jí nebylo upřeno potud, že se jí dostalo adekvátního postavení účastníka řízení a oba soudy svá rozhodnutí srozumitelně odůvodnily. Odvolací soud se pak přiměřeným způsobem vyjádřil jak k obecným podmínkám, za nichž lze osvobození od soudních poplatků přiznat, tak k jejich průmětu do konkrétních majetkových poměrů stěžovatelky; totéž učinil i ve vztahu k důvodům, jež jej vedly ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně, jakož i k určení rozsahu přiznaného osvobození.
Ani soudy zvolenou interpretaci podústavního práva nelze hodnotit jako výraz flagrantního ignorování příslušné kogentní normy či zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů ustáleného právního výkladu, což jediné by mohlo mít v rámci ústavněprávního přezkumu význam.
Stěžovatelka svojí ústavní stížností toliko polemizuje s obecnými soudy na úrovni jimi užitého práva a relevantně neuvádí, proč by měl do tohoto sporu zasáhnout Ústavní soud; zjevně podléhá představě, že je nadán speciální pravomocí pro přezkum rozhodnutí obecných soudů o návrzích na osvobození od soudních poplatků, když jiné (třetí) instance již není.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu