ECLI:CZ:US:2012:3.US.3712.12.1
sp. zn. III. ÚS 3712/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. října 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného JUDr. Janem Zůbkem, advokátem AK se sídlem Mezibranská 1579/4, 110 00 Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. března 2012 č. j. 35 Cm 140/2011-315 a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. června 2012 č. j. 2 Cmo 159/2012-329, za účasti 1) Městského soudu v Praze a 2) Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 25. září 2012, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. března 2012 č. j. 35 Cm 140/2011-315 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. června 2012 č. j. 2 Cmo 159/2012-329, a to pro porušení čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2, čl. 10, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Stěžovatel dále v ústavní stížnosti navrhl, aby Ústavní soud uložil účastníkům a vedlejšímu účastníku R. D. povinnost společně a nerozdílně nahradit stěžovateli náklady řízení před Ústavním soudem.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 28. června 2012 č. j. 2 Cmo 159/2012-329 bylo změněno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. března 2012 č. j. 35 Cm 140/2011-315 tak, že žalobci se přiznává částečné osvobození od soudních poplatků, a to jen z návrhu na zahájení řízení ve výši 90 %.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí s rozhodnutím obecných soudů, které mu nepřiznaly osvobození od soudních poplatků v celém rozsahu. Argumentaci odvolacího soudu, že 10 % soudního poplatku ze žaloby je stěžovatel schopen zaplatit sám, považuje stěžovatel za absurdní, neodpovídající zjištěním, která soudy samy v řízení učinily. Stěžovatel poukazuje na to, že výše soudního poplatku vyplývá z příslušných právních předpisů a je počítána z výše žalovaných nároků. Žalované nároky sice byly vysoké, ale v žádném případě nebyly nepodložené, o čemž svědčí i to, že Obvodní soud pro Prahu 2 v usnesení ze dne 9. května 2006 č. j. 18 C 213/2004-74 uzavřel, že stěžovatel splňuje předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, a na základě toho stěžovateli ustanovil advokáta na náklady státu.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí se závěrem obecných soudů, které mu nepřiznaly osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu.
K otázce důvodnosti nároků na osvobození od soudních poplatků se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje tak, že odpovídající procesní nároky či povinnosti zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o osvobození od soudních poplatků, i když se jeho výsledek může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Zásadně stojí na stanovisku, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro takové osvobození, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. srpna 2000 sp. zn. IV. ÚS 271/2000, dostupné na http://nalus.usoud.cz/ stejně jako další rozhodnutí zde citovaná). Pouze tehdy, jestliže by nesprávná aplikace zákonných ustanovení obecnými soudy měla za následek porušení některého z ústavně zaručených práv či svobod, například v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, byl by Ústavní soud povolán k ochraně práv stěžovatele zasáhnout.
Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek, nebo případů, v nichž šlo "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti" (srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. března 2000 sp. zn. III. ÚS 269/99, nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 247/07 a usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 171/06).
Obecné soudy v posuzované věci aplikovaly ustanovení §138 odst. 1 občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. srpna 2011 (dále jen "o. s. ř."), podle jehož dikce může předseda senátu na návrh přiznat účastníkovi zcela nebo zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva.
Citované ustanovení, jehož cílem je zajistit účastníku přístup k soudu a s ním spjatou ochranu jeho práv i v případě nepříznivé materiální a sociální situace, však účastníku nepřiznává nárok na osvobození od soudních poplatků, přiznává mu pouze právo o něj požádat. Zhodnocení oprávněnosti žádosti a tedy naplnění uvedených předpokladů je na obecných soudech, kterým je tak ponechán prostor k uvážení, zda osvobození v konkrétním případě přiznat.
V souzené věci se Vrchní soud v Praze ztotožnil se závěrem Městského soudu v Praze, že je namístě přiznat žalobci částečné osvobození od soudních poplatků, na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud dospěl k závěru, že lépe vystihuje omezení přiznání osvobození jen z návrhu na zahájení řízení ve výši 90 %, nikoli ve výši 50 % v nalézacím řízení. Vrchní soud v Praze dovodil, že 10 % soudního poplatku ze žaloby je schopen žalobce zaplatit. Tento rozsah osvobození zákon ani judikatura nevylučují, naopak připouštějí. Podle odvolacího soudu není dán žádný výjimečný důvod pro přiznání osvobození v celém rozsahu. Je na žalobci, který nepracuje a požaduje v soudním řízení zaplacení tak vysoké částky, aby se snažil opatřit si prostředky na zaplacení i ostatních nákladů s řízením spojených.
Z odůvodnění rozhodnutí Vrchního soudu v Praze vyplývá, že tento soud se žádostí stěžovatele o osvobození od soudních poplatků podrobně zabýval a své rozhodnutí s přihlédnutím k charakteru sporu a výši soudního poplatku náležitě odůvodnil. Vrchní soud v Praze v napadeném rozhodnutí uvedl základní důvody, z nichž vycházel a v jeho rozhodování nelze spatřovat svévoli či nerespektování obecných principů soudního uvážení, ani extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním a právními závěry ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Způsob posouzení naplnění předpokladů pro osvobození od soudních poplatků se Ústavnímu soudu jeví jako spravedlivý, dané situaci přiměřený. Zhodnocení věci vrchním soudem nevybočuje dle názoru Ústavního soudu z ústavněprávních limitů. Za těchto okolností Ústavnímu soudu nepřísluší jeho rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
Rozhodnutí soudu o nepřiznání osvobození (či částečném osvobození) od soudního poplatku neznamená odepření možnosti uplatnění hmotněprávního nároku v občanském soudním řízení a nejde proto o porušení práva na spravedlivý proces. K tomu by došlo pouze za situace, pokud by postup obecných soudů byl svévolný, či jejich závěry by byly v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními, resp. mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. Nic takového v dané věci dovodit nelze.
Namítá-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že v jiném řízení soud konstatoval, že stěžovatel splňuje předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, pak tato skutečnost je pro posouzení této věci irelevantní, neboť to, že obdobnou věc posoudí jiný soudce odlišně, nelze bez dalšího považovat za protiústavní.
Ústavní soud ověřil, že vrchní soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolné, ale toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislého soudu.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Stěžovatel v ústavní stížnosti dále navrhl, aby Ústavní soud uložil účastníkům a vedlejšímu účastníku povinnost společně a nerozdílně nahradit stěžovateli náklady řízení před Ústavním soudem.
Podle ust. §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. V dané věci neshledal Ústavní soud důvod pro jejich přiznání, neboť takto postupuje jen ve výjimečných případech, přičemž v tomto konkrétním případě s ohledem na výsledky řízení existence takových výjimečných okolností shledána nebyla.
Ústavní soud ústavní stížnost a návrh s ní spojený mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu