ECLI:CZ:US:2012:3.US.3897.12.1
sp. zn. III. ÚS 3897/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudkyně Vlasty Formánkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. J., zastoupené JUDr. Vladimírem Turkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Korunní 127, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 8. 2012 č. j. 54 Co 241, 242/2012-307, a usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 10. 2007 č. j. 43 C 431/2003-184, ze dne 20. 12. 2011 č. j. 43 C 431/2003- 289 a ze dne 21. 9. 2012 č. j. 43 C 431/2003-310, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v její občanskoprávní věci, neboť míní, že jimi byla její práva "minimálně" v rozsahu čl. 1 a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") porušena.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 10. 2007 č. j. 43 C 431/2003-184, byla stěžovatelce podle §53 o. s. ř. uložena pořádková pokuta ve výši 5 000 Kč.
Usnesením ze dne 20. 12. 2011 č. j. 43 C 431/2003- 289, Obvodní soud pro Prahu 4 nepřiznal stěžovatelce "další osvobození od zaplacení soudního poplatku z odvolání, nad rámec již přiznaného osvobození ze dvou třetin, usnesením zdejšího soudu č. j. 43 C 431/2003-250".
Usnesením ze dne 6. 8. 2012 č. j. 54 Co 241, 242/2012-307, Městský soud v Praze tato usnesení potvrdil. V odůvodnění konstatoval, že pořádková pokuta byla stěžovatelce uložena důvodně, a to pro její nevhodné chování při jednání soudu, pro něž byla již dříve opakovaně napomínána; též uvedl, že důvody pro její uložení stěžovatelka v odvolání ani nezpochybňovala. K napadenému usnesení o odmítnutí "dalšího" osvobození od soudního poplatku dovodil, že rozhodné poměry stěžovatelky byly opakovaně podrobně zkoumány "nakonec s přiznaným osvobozením v rozsahu 2/3", a zatímco v minulosti šlo o "některé důvody významnější", od poslední žádosti (ze srpna 2010) jde o důvody, jež pro další osvobození dostatečně významné nejsou; opakující se žádosti stěžovatelky o přiznání plného osvobození přitom podle soudu "již vskutku nabyly obstrukční povahy".
Též ústavní stížností napadeným usnesením dne 21. 9. 2012 č. j. 43 C 431/2003-310, vyzval Obvodní soud pro Prahu 4 stěžovatelku k zaplacení soudního poplatku za odvolání ve výši 12 800 Kč (jedna třetina soudního poplatku).
V ústavní stížnosti stěžovatelka odvolacímu soudu vytýká, že v části rozhodnutí, týkající se uložení pořádkové pokuty, uvedl "nepravdivé údaje", neboť "od počátku ... upozorňuje na nesprávné a nerovnoprávné postupy obecných soudů", což je "pravý důvod uložení pořádkové pokuty". Co do o osvobození od soudních poplatků obecné soudy podle stěžovatelky "nereflektují na fakta předkládaná ... již od r. 2001" a ač odvolací soud "občas zrušil nějaké rozhodnutí 1. stupně, nyní se k rozhodnutí ... přikládá a používá stejné argumenty". Též rozhodnutí z 21. 9. 2012 (kterým byla vyzvána k zaplacení soudního poplatku) lze podle ní "okomentovat stejně", neboť "nereflektuje na fakta" a směřuje k její "finanční likvidaci".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu"].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Nic z uvedených podmínek pro zásah Ústavního soudu v této věci však nesvědčí.
Z obsahu ústavní stížnosti je zjevné, že se stěžovatelka dovolává primárně porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu. Z čl. 36 odst. 1 Listiny přitom neplyne garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatelka za správné (spravedlivé) pokládá.
Právo na spravedlivý proces však stěžovatelce nebylo upřeno potud, že se jí dostalo adekvátního postavení účastníka řízení a oba soudy svá rozhodnutí srozumitelně odůvodnily. Přiměřeným způsobem se vyjádřily jak k obecným podmínkám, za nichž lze osvobození od soudních poplatků přiznat, tak k jejich průmětu do konkrétních majetkových poměrů stěžovatelky, a totéž učinily i ve vztahu k důvodům, pro které byla stěžovatelce uložena pořádková pokuta.
Se zřetelem k ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. se navíc již jen připomíná, že k rozhodování o návrzích na osvobození od soudních poplatků se Ústavní soud vyjadřuje zdrženlivě, a vychází především z toho, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro takové osvobození, spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů (srov. sp. zn. IV. ÚS 271/2000). Případy, kdy naopak ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek (kupříkladu osvobození od soudního poplatku právnických osob, anebo situací kdy Ústavní soud dovodil, že šlo "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti" (viz sp. zn. IV. ÚS 289/03).
Soudy zvolenou interpretaci podústavního práva v ústavní stížnosti napadených rozhodnutích však jako výraz flagrantního ignorování příslušné kogentní normy či zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardně aplikovaného právního výkladu hodnotit nelze.
Stěžovatelka ústavní stížností toliko polemizuje s obecnými soudy na úrovni jimi užitého práva a relevantně neuvádí, proč by měl do tohoto sporu zasáhnout Ústavní soud. Zjevně podléhá představě, že Ústavní soud je nadán speciální pravomocí pro přezkum rozhodnutí obecných soudů, když jiné instance již není.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu