ECLI:CZ:US:2012:4.US.235.12.1
sp. zn. IV. ÚS 235/12
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného (soudce zpravodaj) - ze dne 8. října 2012 sp. zn. IV. ÚS 235/12 ve věci ústavní stížnosti NÁCHODSKÉ STAVEBNÍ A OBSLUŽNÍ SPOLEČNOSTI, s. r. o., se sídlem Kamenice 113, 547 01 Náchod, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 8. 2011 č. j. 9 Co 476/2011-43, kterým byl zamítnut stěžovatelčin návrh na nařízení exekuce, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníka řízení a 1. J. K. a 2. Exekutorského úřadu v Semilech, soudního exekutora Mgr. Jana Jindry, se sídlem Antonína Dvořáka 326, 511 01 Turnov, jako vedlejších účastníků řízení.
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 8. 2011 č. j. 9 Co 476/2011-43 se ruší, neboť jím bylo porušeno základní právo stěžovatelky na soudní ochranu zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení obecného soudu ve své exekuční věci z důvodu porušení jejího práva na spravedlivý proces zaručeného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
2. Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 53 EXE 419/2011, z něhož zjistil následující.
3. Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 23. 8. 2011 č. j. 9 Co 476/2011-43 změnil usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 4. 2011 č. j. 53 EXE 419/2011-25, jímž byla k uspokojení pohledávky stěžovatelky nařízena exekuce na majetek povinného J. K. podle pravomocného a vykonatelného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 5. 2009 č. j. 33 Cm 74/2002-242 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 2010 č. j. 9 Cmo 130/2010-284 tak, že stěžovatelčin návrh na nařízení exekuce na majetek povinného zamítl (výrok I). Stěžovatelce uložil povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce (výrok II) a povinnému náklady řízení před soudy obou stupňů (výrok III). Vysvětlil, že vrchní soud neměl vyhlašovat své rozhodnutí, neboť v době od vyhlášení rozsudku krajského soudu do vyhlášení rozsudku vrchního soudu byl na majetek povinného prohlášen konkurs a toto řízení bylo na základě ustanovení §263 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ex lege přerušeno; okresní soud tedy nařídil exekuci na základě rozhodnutí, které nebylo řádným exekučním titulem, neboť nemělo být vydáno.
III.
4. Stěžovatelka namítá, že krajský soud nesprávně vyhodnotil rozsah, v jakém je oprávněn zkoumat potvrzení o vykonatelnosti exekučního titulu. Právní věda i praxe za základní východisko pro určení formální vykonatelnosti exekučního titulu považují jeho doručení v souladu s procesními pravidly; krajský soud však z těchto mezí přezkumu vybočil a mezi předpoklady formální vykonatelnosti zařadil i bezvadnost soudního procesu, která dle rozhodnutí Nejvyššího soudu 2 Cdon 434/96 je důvodem pro vydání kasačního rozhodnutí Nejvyšším soudem, ale neumožňuje pohlížet na takové rozhodnutí jako na nevydané; to by muselo mít odraz v jiném než zrušovacím rozhodnutí. Stěžovatelka je zbavena možnosti svou pohledávku vymoci, a tedy soudní ochrany, neboť nemůže žádat, aby vrchní soud rozhodl znovu, a to tentokráte při zachování všech procesních pravidel, poněvadž vrchní soud je vyhlášeným rozhodnutím vázán; stejně tak stěžovatelka pro překážku věci rozhodnuté nemůže podat žalobu novou. V úvahu nepřichází ani žaloba pro zmatečnost, neboť důvodem pro její podání je toliko absence materiální vykonatelnosti exekučního titulu. Stěžovatelka rovněž nesouhlasí s rozhodnutím krajského soudu o náhradě nákladů řízení, jež bylo na základě mechanické aplikace práva odůvodněno procesním neúspěchem stěžovatelky, aniž by byla zohledněna skutečnost, že stěžovatelka zahájila exekuční řízení v dobré víře ve správnost rozhodnutí soudů obou stupňů a vyznačené doložky právní moci a vykonatelnosti. Rozhodnutí o nákladech řízení tak dle jejího názoru odporuje nálezům Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 899/11 ze dne 14. 12. 2011 (N 210/63 SbNU 441) a III. ÚS 456/97 ze dne 2. 4. 1998 (N 43/10 SbNU 289). Dodává, že vznik nákladů exekuce nijak nezavinila a o případném zavinění lze uvažovat výlučně na straně povinného, který, ač byl při jednání vrchního soudu přítomen v zastoupení svým právním zástupcem, soud na překážku spočívající v prohlášení konkursu na svůj majetek neupozornil.
IV.
5. Ústavní soud si vyžádal vyjádření od účastníka řízení a vedlejších účastníků.
6. Krajský soud v Ústí nad Labem ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na závěry obsažené v napadeném usnesení s tím, že má za to, že ústavní stížnost není důvodná. S ohledem na argumenty obsažené v ústavní stížnosti, které relativizují správnost závěrů napadeného usnesení, ponechal rozhodnutí o ústavní stížnosti zcela na Ústavním soudu.
7. Stěžovatelka v replice k vyjádření Krajského soudu v Ústí nad Labem uvedla, že soud pouze odkázal na své závěry obsažené v napadeném usnesení, pročež takové vyjádření považuje za nedostatečné, neboť z něho není nijak zřejmé, jak soud nahlíží na stěžovatelčinu argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti; z tohoto důvodu stěžovatelka setrvala na své ústavní stížnosti.
8. Vedlejší účastník J. K. a soudní exekutor Mgr. Jan Jindra, Exekutorský úřad v Semilech, se k ústavní stížnosti nevyjádřili.
V.
9. Za souhlasu účastníků řízení bylo od ústního jednání upuštěno podle ustanovení §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
VI.
10. Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek projednatelnosti ústavní stížnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou ústavní stížnost předložila včas k podání ústavní stížnosti oprávněná a řádně zastoupená stěžovatelka; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je důvodná.
11. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud staven do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé. Z uvedeného pak vyplývá, že Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti výkladu a použití jednoduchého práva; přesto tak může učinit, avšak jen tehdy, jestliže současně shledá porušení některé z ústavních kautel. Jak Ústavní soud opakovaně judikoval, základní práva a svobody působí jako regulativní ideje, na něž obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva; současně tyto ideje determinují výklad právních norem. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000 (N 33/17 SbNU 235) a nález sp. zn. I. ÚS 1052/10 ze dne 29. 9. 2010 (N 206/58 SbNU 857), bod 11].
12. Vycházeje z výše vymezeného rozsahu své přezkumné pravomoci, se Ústavní soud zabýval otázkou, zda krajský soud vyložil příslušná ustanovení insolvenčního zákona s ohledem na všechny relevantní okolnosti projednávané věci tak, aby stěžovatelce neupřel právo na soudní ochranu.
13. Stěžovatelce nelze přisvědčit v názoru, že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat exekuční titul i z hlediska, které uplatnil krajský soud v napadeném usnesení. Exekuční soud je naopak povinen exekuční titul přezkoumat i v tomto rozsahu a zamítnout návrh na nařízení exekuce na základě exekučního titulu, resp. rozhodnutí, jímž odvolací soud vyhovující rozsudek ve věci samé potvrdil v době, kdy odvolací řízení ve věci samé bylo ze zákona prohlášením konkursu přerušeno, a to proto, že takové rozhodnutí nemohlo mít - a nemělo - právní účinky, a není zde tudíž vykonatelný exekuční titul (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 647/2005 ze dne 21. 6. 2007, dostupné na http://www.nsoud.cz/). Závěr o nevykonatelnosti rozhodnutí vydaného po přerušení řízení podporuje i komentářová literatura, dle které "... došlo-li v době, kdy bylo řízení přerušeno, již k vydání rozhodnutí (zejména proto, že se nevědělo o prohlášení konkursu na majetek dlužníka), takto (nesprávně) vydané rozhodnutí se účastníkům již nedoručuje (rozhodující orgán si je ponechá ve spise a účastníkům je rozešle až po odpadnutí překážky přerušení řízení); došlo-li však přesto (opět nesprávně) i k jeho doručení, rozhodnutí nemůže nabýt právní moci ani vykonatelnosti a ... s takto nesprávně vydaným a doručeným rozhodnutím nelze spojovat žádné právní účinky" (srov. Zelenka, J. a kol. Insolvenční zákon. Praha: Linde, 2007, str. 395; též Maršíková, J. a kol. Insolvenční zákon. Praha: Leges, 2011, str. 264). Opačný názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2004 sp. zn. 20 Cdo 568/2003 zakazující exekučnímu soudu při přezkumu exekučního titulu přihlížet k přerušení řízení v důsledku prohlášení konkursu byl překonán výše citovaným usnesením Nejvyššího soudu.
14. Jestliže byl postup krajského soudu v otázce rozsahu přezkumu exekučního titulu shledán náležitým, totéž neplatí pro jeho právní závěr ústící v zamítnutí návrhu na nařízení exekuce na majetek povinného, jenž se opíral o zjištění, že na majetek povinného J. K. byl prohlášen konkurs, avšak již nijak nepromítl soudu známou skutečnost, že usnesením Krajského soudu ze dne 18. 7. 2011 sp. zn. KSUL 69 INS 7465/2009-B-25, které nabylo právní moci dne 5. 8. 2011, byl konkurs na majetek povinného zrušen dle ustanovení §308 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon).
15. Zrušením konkursu zanikají účinky prohlášení konkursu (srov. ustanovení §312 odst. 1 insolvenčního zákona), čímž odpadá i překážka bránící pokračování soudních, správních a jiných řízení o právech a povinnostech, které se týkají majetkové podstaty nebo které mají být uspokojeny z majetkové podstaty, jejichž účastníkem je dlužník (srov. ustanovení §263 odst. 1 insolvenčního zákona). Tato překážka odpadá jak v řízení ve věci samé, tj. v odvolacím řízení před vrchním soudem, tak i v řízení exekučním. Rozhodnutí obecných soudů chybně vydaná po přerušení řízení proto dodatečně nabývají právních účinků, dochází k jejich určité "konvalidaci". Taková rozhodnutí tedy nejsou nulitní a není třeba je nahrazovat novými rozhodnutími vydanými znovu v téže věci. Tento závěr lze dovodit i z výše citované komentářové judikatury, podle které soud, jenž nesprávně vydal rozhodnutí po přerušení řízení v důsledku prohlášení konkursu, ale ještě jej nezaslal účastníkům, toto rozhodnutí po odpadnutí překážky účastníkům doručí. Obdobně pak není důvodu, aby již zaslané rozhodnutí, které v důsledku přerušení řízení nenabylo právní moci, po odpadnutí překážky tento právní účinek nezískalo.
16. Jak bylo uvedeno výše, dne 23. 8. 2011, kdy Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodoval o odvolání povinného proti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem, jímž byla na jeho majetek nařízena exekuce, byl již konkurs na majetek povinného pravomocně zrušen, a to dnem 5. 8. 2011. V době rozhodování odvolacího tak již neexistovala překážka v podobě prohlášení konkursu, jež by bránila vedení exekuce, a neexistoval tak podklad pro zamítnutí návrhu na nařízení exekuce z tohoto důvodu. Tím, že krajský soud nepřiznal žádnou relevanci skutečnosti, že konkurs byl zrušen, neomezeně do budoucna petrifikoval účinky prohlášení konkursu a - jak stěžovatelka správně namítá - zabránil jí nejen v možnosti domoci se přiznání jejího nároku v nalézacím řízení, ale i posléze přiznané právo vymoci v řízení exekučním. Zahájení konkursního řízení totiž nemá za následek naprostou anulaci dosud proběhlých soudních a jiných řízení, ale jejich pouhé přerušení po dobu trvání konkursu.
17. Lze tedy shrnout, že Krajský soud v Ústí nad Labem tím, že náležitě nepromítl právní důsledky zrušení konkursu ve svém rozhodování o odvolání proti nařízení exekuce na majetek povinného, porušil stěžovatelčino právo na soudní ochranu dle článku 36 odst. 1 Listiny.
18. Při opětném rozhodování o odvolání povinného, jež bude následovat po zrušení napadeného usnesení Ústavním soudem, bude Krajský soud v Ústí nad Labem vycházet z výše vyloženého právního názoru Ústavního soudu, dle kterého překážka vedení exekuce na majetek povinného v podobě prohlášení konkursu již odpadla, a není tedy důvodem pro zamítnutí návrhu na nařízení exekuce.
19. Vzhledem k tomu, že napadené usnesení bylo zrušeno a Krajský soud v Ústí nad Labem bude též znovu rozhodovat o náhradě nákladů řízení, je nadbytečné, aby se Ústavní soud zabýval námitkami stěžovatelky směřujícími k této otázce.
20. Z výše vyložených důvodů shledal Ústavní soud podanou ústavní stížnost důvodnou a napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil podle ustanovení §82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.