ECLI:CZ:US:2012:4.US.4284.12.1
sp. zn. IV. ÚS 4284/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti E. P., zastoupené JUDr. Tomášem Zejdou, advokátem se sídlem na adrese Praha 10, Murmanská 1250/5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2012 č. j. 22 Cdo 2581/2011-432, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. března 2011 č. j. 5 Co 140/2011-411 a rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 12. listopadu 2010 č. j. 9 C 24/2010-337, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 8. listopadu 2012, stěžovatelka podle ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená základní práva na spravedlivý proces a na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a z důvodu porušení čl. 8 ve spojení s čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Prachaticích sp. zn. 9 C 24/2010 (dále jen "soudní spis") Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou podanou dne 8. června 2007 domáhala ochrany sousedských práv proti žalovaným Obci Stachy a proti podnikatelům J. a J. L., spočívajících ve zdržení se po 22.00 hodině obtěžování hlukem vznikajícím v souvislosti s provozem pohostinství. O žalobě bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích (dále jen "okresní soud") ze dne 5. září 2008 č. j. 9 C 24/2010-220 tak, že návrh na uložení povinnosti zdržet se po 22. hodině obtěžování hlukem soud zamítl (výrok I.) a rovněž zamítl návrh, aby žalovaným byla uložena povinnost zdržet se po 22.00 hodině provozování pohostinství (výrok II.). K podanému odvolání Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 20. ledna 2009 č. j. 6 Co 2759/2008-251 napadený rozsudek ve výroku v odstavci II. potvrdil a ve zbývající části rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Krajský soud uložil okresnímu soudu provést důkaz znaleckým posudkem znalce se specializací na hluk v životním prostředí. Okresní soud pak znovu rozhodl rozsudkem napadeným ústavní stížností tak, že žalobu, aby žalovaným byla uložena povinnost zdržet se po 22.00 hodině obtěžování hlukem, zamítl a stěžovatelce uložil zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení ve výši 16 373,70 Kč každému z nich a státu částku ve výši 5 444,- Kč. Stěžovatelka podala proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání a krajský soud, který rozhodoval již podruhé, rozsudkem napadeným ústavní stížností, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a v části o náhradě nákladů řízení změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, státu nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Rozsudek odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním. Nejvyšší soud usnesením, rovněž napadeným ústavní stížností, dovolání stěžovatelky odmítl pro jeho nepřípustnost.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti velmi podrobně rozvedla průběh řízení před obecnými soudy a vyjádřila nesouhlas s právními názory, ke kterým ve věci rozhodující soudy dospěly. Stěžovatelka nesouhlasí zejména se závěrem, že pokud v době rozhodnutí obecných soudů již k obtěžování hlukem nedocházelo, měly soudy i přes to žalobě vyhovět, neboť sdílí obavu, že k obtěžování hlukem bude docházet v budoucnu. Stěžovatelka dále napadla procesní postup a obecným soudům vytýkala, že se jí nedostalo poučení podle ustanovení §118a o. s. ř. s přihlédnutím k zásadě předvídatelnosti soudního rozhodnutí a zpochybnila postup okresního soudu v jejím právu na zákonného soudce. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu vydaná pod sp. zn. Pl. ÚS 1/96, II. ÚS 2048/09, III. ÚS 61/94, II. ÚS 127/96, III. ÚS 95/97, III. ÚS 232/95, I. ÚS 729/2000 a na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Lopez Ostra proti Španělsku, 1994, příp. ve věci Hattonová a další proti Spojenému království, 2001.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatoval, že argumenty, které stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení tvrzených práv stěžovatelky, neshledal. Z obsahu soudního spisu i odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly, svá rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily, podle kterých zákonných ustanovení postupovaly a z jakého důvodu nebylo možno žalobě, resp. podanému dovolání vyhovět. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka pouze polemizuje se závěry, které soudy vyvodily, a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů přitom neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto lze bez dalšího odkázat na podrobná odůvodnění napadených rozhodnutí.
Ústavní soud rovněž připomíná, že mu nepřísluší přezkoumávat a "znovu hodnotit" důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy. Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Jestliže stěžovatelka nesouhlasí se závěry učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.
Ústavní soud nepovažuje za důvodnou ani námitku stěžovatelky, že nebyla poučena dle ustanovení §118a o. s. ř. Na č. listu 208 a č. listu 370 soudního spisu je uvedeno, že soud prvního stupně učinil poučení účastníků dle ustanovení §119a odst. 1 o. s. ř. Obecný soud pak nezaložil své rozhodnutí na závěru, že stěžovatelka neunesla břemeno tvrzení nebo břemeno důkazní, nýbrž na základě právního posouzení věci vycházejícího ze zjištěného skutkového stavu věci. Spory o výklad procesních úkonů a jejich percepce obecným soudem, tj. zda odvolací návrh stěžovatelky bylo třeba vyhodnotit jako návrh na zpochybnění věrohodnosti důkazního prostředku, anebo se vskutku jednalo (ať již ve větší či menší míře) "jen" o snahu stěžovatelky prokázat odlišný skutkový stav, nepřísluší hodnotit Ústavnímu soudu (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 4129/12, III. ÚS 1800/12 a další in http://nalus.usoud.cz)
Ustanovení §118a o. s. ř. nelze vykládat tak, že by účastníci řízení měli znát konečný závěr soudu ještě dříve, než byl vysloven v jeho rozhodnutí. Povinnost soudce poučovat účastníka je odvislá od vývoje projednávané věci a řídí se především jeho úvahou vycházející z nezbytnosti skutkových zjištění nutných k právnímu posouzení věci. Poučení účastníků řízení podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže se v průběhu řízení prokáže, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti, nebo že je uvedl neúplně, či že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech sporných tvrzení. K tomu je třeba připomenout, že v předmětném řízení se konalo před soudem prvního stupně přes 10 jednání, ve kterých byla vyslechnuta řada svědků a provedeny listinné důkazy předložené účastníky. Podle platné judikatury Ústavního soudu je přitom za překvapivé rozhodnutí považováno rozhodnutí, kterým soud druhého stupně budˇ potvrdí rozsudek soudu prvního stupně, ale z jiného důvodu, než o který se opíralo rozhodnutí soudu prvního stupně, anebo takové rozhodnutí, kterým odvolací soud změní rozhodnutí soudu prvního stupně, přičemž vysloví právní závěr, který nebylo možno na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně vůbec předvídat. O takový případ se v projednávané věci zcela evidentně nejedná.
K tvrzenému porušení práva stěžovatelky na zákonného soudce Ústavní soud poznamenává, že stěžovatelka měla možnost tuto námitku vznést v průběhu celého řízení. Pokud tak neučinila, ač měla k takovému postupu příležitost, a tento argument používá až v ústavní stížnosti, jde o novum. Ústavní soud přitom opakovaně uvedl, že v řízení o ústavních stížnostech se nova zásadně nepřipouštějí (srov. kupř. usnesení sp. zn. I. ÚS 863/09, I. ÚS 2545/08 a II. ÚS 1132/09 dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovatelkou citovaných rozhodnutích, neboť tato na posuzovanou věc nedopadají.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 12. prosince 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu