ECLI:CZ:US:2012:4.US.4328.12.1
sp. zn. IV. ÚS 4328/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické, ve věci navrhovatele J. S., právně zastoupeného advokátem Mgr. Lukášem Blažkem, advokátem se sídlem Pardubice, Smilova 500, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ze dne 12. 9. 2012 sp. zn. 14 To 232/2012 a usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 17. 8. 2012 sp. zn. 4 Nt 509/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 12. 11. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení výše uvedených usnesení obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Dne 14. 8. 2012 bylo proti stěžovateli zahájeno trestí stíhání pro podezření ze spáchání trestných činů padělání a pozměňování peněz podle ustanovení §233 odst. 2 a ustanovení §233 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."). Stěžovatel měl v průběhu měsíce srpna 2012, nejpozději však dne 13. 8. 2012 v ranních hodinách, vyrobit ve svém bytě v P. nejméně 5 ks bankovek v hodnotě 100,- CZK v úmyslu je udat jako pravé, kdy je měl předat dalšímu obviněnému, R. B., s tím, že když za ně koupí cigarety a tabák, dostane odměnu 50,- Kč. Stěžovatel byl vzat do vazby, a to z důvodu dle ustanovení §67 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), s tím, že se písemný slib stěžovatele ani nabídka peněžité záruky nepřijímá a dohled probačního úředníka se nestanoví. V odůvodnění usnesení krajského soudu se uvádí, že hlavním důvodem pro uvalení vazby jsou sklony stěžovatele k páchání majetkové trestné činnosti, neboť je proti němu vedeno v současné době další trestní stíhání. Současně je poukazováno na závažnost předmětného trestného činu.
Stěžovatel uvádí, že jeho trestní stíhání bylo zahájeno na základě tvrzení spoluobviněného R. B., který se doznal k udávání padělaných bankovek. Zároveň označil stěžovatele jako výrobce padělků, jakož i osobu, od které padělky převzal. Policejní orgány dále vyšly z podaného vysvětlení L. D. a J. M., přičemž přehlédly blízký vztah svědka M., D. a obviněného B. Zároveň je zcela zřejmé, že právě svědci M. a D. mají reprodukční zařízení, které mohlo být použito k výrobě padělků. Domovní prohlídku provedenou u stěžovatele považuje tento za nezákonnou a z ní zajištěné důkazy nelze tedy procesně použít. Stěžovatel ve svém návrhu uvádí, že uvalení vazby je extrémním zásahem do práv jednotlivce, a proto musí být vždy dostatečně odůvodněno a prokázáno, že se jednání mohl dopustit právě vazebně stíhaný, to se však v daném případě nestalo. Soudy při posuzování věci také nepřijatelně odmítly argumentaci stěžovatele o tom, že má zajištěný dostatečný příjem pro svou obživu, což bylo doloženo i do policejního a posléze soudního spisu. Za zcela nepřípadné považuje stěžovatel též odkaz obecných soudů na další, proti stěžovateli vedené, trestní řízení. Uvedeným postupem obecné soudy narušily presumpci nevinny stěžovatele. Stěžovatel tvrdí, že důkazní situace i důvody vazby jsou natolik nedostatečné, že nemohou být podkladem pro omezení osobní svobody stěžovatele.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Jak Ústavní soud opakovaně konstatoval, do úvah (a rozhodnutí jimi podložených) plynoucích ze skutkových zjištění v době rozhodování obecných soudů o vazbě známých se Ústavní soud ve smyslu své dnes již ustálené judikatury cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 18/96, IV. ÚS 137/2000, III. ÚS 121/02, I. ÚS 585/02, III. ÚS 1926/10 - dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Obecně (a dále) platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení §67 písm. c) tr. řádu. Ústavnímu soudu do této působnosti obecných soudů zasahovat zásadně nepřísluší, stejně jako mu obecně nepřísluší podávat výklad podústavního práva. Jeho možnosti jsou pak specificky zúženy v režimu tzv. diskrece, jenž se právě v dané věci prosazuje; důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry nutně ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole.
V předmětném případě dospěly obecné soudy při zkoumání podmínek vazby podle ustanovení §67 písm. c) tr. ř. k podezření, že trestný čin spáchal stěžovatel. Vyšly přitom jak z přímých (výpověď spoluobviněného R. B.), tak i nepřímých důkazů (domovní prohlídkou zajištěné potřeby používané při výrobě padělků). Stěžovatel se sice snaží v ústavní stížnosti znevěrohodnit výpověď R. B., nicméně otázka hodnocení důkazů, jak shora naznačeno, je především věcí obecných soudů.
Soud prvního stupně a posléze i soud stížnostní se v rámci odůvodnění napadených usnesení věnovaly otázce, zda lze v případě ponechání stěžovatele na svobodě očekávat z jeho strany páchání další trestné činnosti, přičemž dospěly k souhlasnému závěru. Důvodem pro tuto úvahu byla především ta skutečnost, že stěžovatel byl v minulosti již opakovaně soudně trestán za majetkovou trestnou činnost, která byla zřejmě jedním z hlavních zdrojů jeho finančních příjmů. Při posuzování důvodné obavy přihlédly soudy také k tomu, že v současné době je proti stěžovateli opět vedeno trestní stíhání pro několik přečinů. Uvedené přitom ještě neznamená, že by soudy nectily presumpci neviny, neboť ve vazebním řízení jde především o prokázání vzniku důvodné pochyby, přičemž tato nemusí být založena pouze a jedině pravomocným rozsudkem v jiném trestním řízení. Obecné soudy uvedly několik skutkových okolností, které je vedly k závěru o důvodnosti vazby, přičemž tyto nelze vytrhávat z kontextu a hodnotit samostatně, neboť důvodnost obavy vyplyne teprve při jejich souhrnném hodnocení. Dle náhledu Ústavního soudu tak lze ústavní stížností napadená usnesení obecných soudů považovat za ústavně konformní.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu