ECLI:CZ:US:2013:1.US.1400.12.1
sp. zn. I. ÚS 1400/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Liliia Ptashnyk, zastoupené JUDr. Ing. Janem Kopřivou, advokátem se sídlem Zahradnická 6, Brno, proti rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 1. 2. 2012, č. j. MV-104099-6/SO-2011, a proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR odboru azylové a migrační politiky, ze dne 9. 6. 2011, č. j. OAM - 6203-5/DV-2011, za účasti Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců a Ministerstva vnitra ČR jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 4. 2012, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v článku 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozhodnutím Ministerstva vnitra ČR, odboru azylové a migrační politiky ze dne 9.6. 2011, č. j. OAM-6203-5/DV-2011, byla zamítnuta žádost stěžovatelky o udělení dlouhodobého víza k pobytu nad 90 dnů za účelem zaměstnání na území České republiky. Zamítavé stanovisko bylo správním orgánem odůvodněno tím, že z vlastního šetření správního orgánu, z doložených náležitostí a z pohovoru na ZÚ vyplynuly najevo skutečnosti dokládající, že náklady s pobytem cizinky na území by nesla Česká republika. Dne 18.7.2011 podala stěžovatelka žádost o nové posouzení důvodů neudělení dlouhodobého víza. Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců opětovně posoudila důvody neudělení dlouhodobého víza a v rozhodnutí ze dne 1. 2. 2012, č. j. MV-104099-6/SO-2011 dospěla k závěru, že je dán důvod pro neudělení víza, neboť stěžovatelka hodlá zneužít dlouhodobé vízum k jinému účelu, než který je uveden v žádosti o udělení dlouhodobého víza.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že jediným podkladem pro neudělení víza z důvodu uvedeného v §56 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců bylo v její věci nevykázání účetních závěrek družstva DD JOB Centrum, družstvo, v elektronických evidencích. Dle stěžovatelky však pouze tato skutečnost nemůže být legitimním důvodem pro neudělení víza. Stěžovatelka současně poukazuje na skutečnost, že v žádném právním předpise není explicitně stanovena povinnost prokazovat v rámci žádosti o udělení víza za účelem zaměstnání schopnost zaměstnavatele zajistit cizinci dostatečný měsíční příjem během pobytu předložením účetních závěrek. Stěžovatelka se také domnívá, že se Komise nevypořádala s námitkami stěžovatelky uvedenými v žádosti o nové posouzení důvodů neudělení dlouhodobého víza. Se zásadou spravedlivého procesu nelze dle stěžovatelky považovat slučitelnou situaci, kdy Komise vyložila nové povolení k zaměstnání u družstva Staves s platností do 30. 11. 2011 doložené k novému posouzení důvodů neudělení dlouhodobého víza v neprospěch stěžovatelky, a skutečnost, že stěžovatelce bylo vydáno nové povolení k zaměstnání po pozbytí platnosti původního, posoudila jako skutečnost nasvědčující tomu, že stěžovatelka hodlá zneužít dlouhodobé vízum k jinému účelu, než který je uveden v žádosti o udělení dlouhodobého víza. Stěžovatelka také tvrdí, že postup Komise, která překvalifikovala důvod pro neudělení dlouhodobého víza, byl zcela překvapivý. Závěrem stěžovatelka podala žádost o nové posouzení důvodů neudělení dlouhodobého víza dne 18. 7. 2011, rozhodnutí odvolacího orgánu však bylo vydáno dne až 1. 2. 2012, tedy po uplynutí více než pěti měsíců od odůvodnění žádosti. Je tedy zřejmé, že Komise jako odvolací orgán nedodržela zákonnou lhůtu ve smyslu §180e odst. 4 zákona o pobytu cizinců.
Ústavní soud nepovažoval za nutné vyžádat si kompletní správní spis, neboť shledal, že rozhodné skutečnosti se v míře potřebné pro právní posouzení věci shodně podávají jak z obsahu ústavní stížnosti, tak z kopií napadených rozhodnutí, které stěžovatelka připojila k ústavní stížnosti.
Po přezkoumání přiložených rozhodnutí a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv postupem Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců a Ministerstva vnitra ČR nedošlo.
Problematikou rozhodování o neudělení víza, eventuálně o neprodloužení víza ve vazbě na základní práva, se Ústavní soud v minulosti již zabýval v řadě případů. Veškerá jeho dosavadní rozhodnutí stojí na tezi, že na udělení víza (a rovněž tak prodloužení doby platnosti víza) není právní nárok. Proto ani není důvod tato rozhodnutí vyjímat z dosahu pravidla vylučujícího jejich soudní přezkum. Tímto způsobem postupně judikovaly všechny senáty Ústavního soudu.
Ústavní soud se v minulosti jednoznačně vyjádřil k tomu, že Listina poskytuje soudní ochranu pouze tomu právu, které právní řád garantuje (sp. zn. Pl. ÚS 36/93, sp. zn. IV. ÚS 85/04, na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná). Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vyslovil, že subjektivní ústavně zaručené právo cizinců na pobyt na území České republiky neexistuje, neboť je věcí suverénního státu, za jakých (nediskriminujících) podmínek připustí pobyt cizinců na svém území (sp. zn. IV. ÚS 85/04, sp. zn. III. ÚS 99/04, sp. zn. III. ÚS 219/04, sp. zn. III. ÚS 260/04). Na udělení víza není dle výslovného znění zákona právní nárok (ust. §51 odst. 2 zákona o pobytu cizinců). Žádné z práv zakotvených v Listině nezakládá nárok cizinců na pobyt na území České republiky. Takové právo je dáno pouze občanům České republiky (po vstupu České republiky do Evropské unie též unijním občanům), a to článkem 14 odst. 4 Listiny, zatímco odst. 2 téhož článku, který se vztahuje na ostatní cizince, zakládá pouze jejich právo svobodně území České republiky opustit (sp. zn. Pl. ÚS 10/2008).
V nálezu ze dne 24. dubna 2012 sp. zn. Pl. ÚS 23/11 se Ústavní soud opětovně (předtím viz usnesení sp. zn. I. ÚS 394/06 a sp. zn. I. ÚS 602/03) zabýval návrhem na zrušení ustanovení §171 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění zákona č. 427/2010 Sb., respektive na vyslovení protiústavnosti §171 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění do 31. prosince 2010, a dospěl k závěru, že na dosud traktovaném závěru, dle něhož v případě rozhodnutí o neudělení víza nemůže dojít k zásahu do základních práv a svobod, trvá. Je tudíž v kompetenci zákonodárce toto řízení vyloučit ze soudního přezkumu, aniž by se tím dostal do rozporu s dikcí čl. 36 odst. 2 Listiny.
Počínaje dnem 1. 1. 2011 byl přezkum správních rozhodnutí o neudělení víza svěřen Komisi pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců. Ta sice je organizační součástí ministerstva a ministr vnitra jmenuje a odvolává předsedu a ostatní členy komise (§170a odst. 1 a 3 zákona o pobytu cizinců, ve znění zákona č. 427/2010 Sb.), ovšem její členové jsou ve svém rozhodování na ministerstvu nezávislí (odst. 9 téhož ustanovení). Nezávislost rozhodování je posílena i organizačním uspořádáním komise; ta jedná a rozhoduje v tříčlenných senátech, přičemž většina členů senátu musí být odborníci, kteří nejsou zařazeni v ministerstvu (§170b zákona o pobytu cizinců).
V nyní projednávané věci Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí konstatovala, že stěžovatelka hodlá zneužít dlouhodobé vízum k jinému účelu, než který je uveden v žádosti o udělení dlouhodobého víza, neboť k žádosti o nové posouzení důvodů vedoucích k rozhodnutí Ministerstva vnitra ve věci neudělení dlouhodobého víza bylo přiloženo povolení k zaměstnání u jiného zaměstnavatele, než bylo uvedeno v původní žádosti.
Ústavní soud nepřehlédl, že se jedná o velmi stručné odůvodnění, z něhož není ani zřejmé, jakým způsobem mělo dojít k zneužití dlouhodobého víza, pokud má stěžovatelka platné povolení k zaměstnání u jiného zaměstnavatele než u původního, když došlo k pozbytí platnosti původního povolení k zaměstnání. Úkolem Ústavního soudu však není zjišťovat, měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná procesní pochybení správních orgánů či obecných soudů, spočívající v oblasti podústavního práva, ale posoudit řízení jako celek a zjistit, zda nedošlo k zásahu takové intenzity, která již zakládá porušení základních práv nebo svobod účastníka řízení. Jakkoli je v dané věci nedostatek odůvodnění obou napadených rozhodnutí značného rozsahu, při přezkumu specifického řízení o udělení víza Ústavní soud postupuje nanejvýš zdrženlivě a to právě z toho důvodu, že není dáno ústavně zaručené právo na udělení víza nad 90 dnů, a to ani v případě, že by nebyl dán žádný z důvodů pro jeho neudělení. Platná právní úprava je tedy postavena na tom, že jde o výkon diskreční moci státu, dát souhlas s pobytem cizince na svém území, nikoli však o právo cizince na pobyt na území ČR, resp. na povolení k pobytu. Jinak řečeno, v této souvislosti nelze z právního řádu dovodit subjektivní (hmotné) právo stěžovatelky. Z tohoto pohledu pak by případný zásah Ústavního soudu mohl mít vliv pouze na dílčí nedostatky správního řízení (zde je stěžovatelce možno přisvědčit v tom, že řada jí v ústavní stížnosti uvedených námitek včetně námitky nedodržení lhůty pro podání písemné informace o výsledku nového posouzení důvodů neudělení víza je oprávněná), neposkytl by však v konečném důsledku stěžovatelce ochranu jejích základních práv a svobod, která, jak již bylo výše konstatováno, nejsou rozhodnutím o neudělení víza dotčena.
Nad rámec věci v této souvislosti Ústavní soud apeluje na Komisi pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců a Ministerstvo vnitra ČR, aby napříště při odůvodňování svých rozhodnutí ve věcech udělování dlouhodobého víza k pobytu nad 90 dnů přistupovaly tak, aby byl zřejmý nejen zákonný důvod pro neudělení víza, ale aby také byly dostatečně rozvedeny důvody vedoucí k závěru, že došlo naplnění takového zákonného důvodu.
S ohledem na výše Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2013
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu