ECLI:CZ:US:2013:1.US.1770.13.1
sp. zn. I. ÚS 1770/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Libora Velíska, zastoupeného JUDr. Josefem Moravcem, advokátem Advokátní kanceláře Perthen, Perthenová, Švadlena a partneři s. r. o., se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 8. 4. 2013, č. j. 107 EC 127/2012-36, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se obrátil na Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tím, že se jím cítí být dotčen na svých ústavně garantovaných právech. Namítá porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel, jakožto žalobce, se domáhal žalobou u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě na žalovaném zaplacení částky 3 535,- Kč s příslušenstvím. Žalovaná částka představovala kupní cenu za zboží, které žalovanému dodal, avšak ten kupní cenu neuhradil. Obecný soud jeho žalobě nevyhověl, když rozhodl tak, že se návrh, aby byl žalovaný uznán povinným zaplatit žalobci 3 251,- Kč s příslušenstvím, zamítá (výrok I.), řízení ohledně částky 294,- Kč se zastavuje (výrok II.), žalobce je povinen nahradit náklady řízení v částce 525,- Kč (výrok III.) a žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).
II.
Proti rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě podal stěžovatel ústavní stížnost, v níž namítá hrubý nesoulad skutkových zjištění s vykonanými důkazy, což mělo za následek i nesprávné rozhodnutí o nákladech řízení.
Tento rozpor spatřuje zejména ve skutečnosti, že okresní soud rozhodnutí odůvodnil tak, že z pokladní knihy stěžovatele bylo zjištěno, že pod položkou 212400096 je zapsán příjem částky 3 257,- Kč a že u žádné z položek není zapsáno zboží, které bylo oproti platbě vydáno. Stěžovatel však tvrdil, že uvedené plnění se vztahuje k faktuře jiného zákazníka a neshoduje se s číslem faktury, která byla vydána žalovanému.
Hrubý nesoulad spatřuje též v hodnocení výpovědi svědkyně (zaměstnankyně stěžovatele) v souvislosti s provedeným záznamem na příslušné faktuře.
V důsledku nesprávného rozhodnutí pak okresní soud dospěl také k nesprávnému závěru ohledně náhrady nákladů řízení.
III.
Ústavní soud poté, co shledal ústavní stížnost přípustnou a bez formálních vad, dospěl k závěru o její zjevné neopodstatněnosti.
Ústavní soud, jak již mnohokrát v rozsáhlé rozhodovací praxi konstatoval, není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky.
Ústavní soud tedy nemůže nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]. Je povolán toliko k přezkumu ústavněprávních principů, tj. toho, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem "libovůle". Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejextrémnější excesy (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377).
Stěžovatel musí tedy tvrdit existenci ústavněprávní relevantní újmy, jež nastala v jeho právní sféře na základě rozhodnutí obecného soudu. Ústavní soud však považuje za nutné upozornit na zvláštní přístup k újmám, dovozovaným u tzv. bagatelních věcí, jak je tomu v posuzovaném případě.
Za bagatelní věc jsou v souladu s rozhodovací praxí Ústavního soudu považovány žaloby na peněžité plnění nepřevyšující přibližně částku 10 000,- Kč. V takových případech je ústavní stížnost zpravidla vyloučena, s výjimkou naprosto extrémních pochybení obecného soudu, která výrazným způsobem zasahují do základních práv stěžovatele (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2011, sp. zn. II. ÚS 3245/10, usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1393/11). V těchto věcech Ústavní soud vymezil, že bagatelní částky, často jen pro svou výši, nejsou schopny představovat reálné porušení základních práv či svobod, a dovodil zjevnou neopodstatněnost takové ústavní stížnosti, protože schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti (tedy v okamžiku rozhodování Ústavního soudu). Uvedl též, že takový výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. II. ÚS 2538/09).
Pokud jde o bagatelní věci, Ústavní soud je toho názoru, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v daném případě. Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum u tzv. bagatelních věcí byl přesouván do řízení před Ústavním soudem. V tomto ohledu je třeba poukázat i na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby vrcholné ústavní orgány byly odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny.
V posuzovaném případě je intenzita zásahu do stěžovatelových práv tak nízká, že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu.
Ústavní soud dodává, že hodnocení, zda jde o tzv. bagatelní věc či nikoli, v řízení před Ústavním soudem je třeba posuzovat v každém konkrétním případě individuálně a v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv. V nyní posuzovaném případě Ústavní soud neshledal jiné významné okolnosti, které by nasvědčovaly porušení základních práv stěžovatele a odůvodňovaly tedy zásah Ústavního soudu.
IV.
Závěrem Ústavní soud dodává, že právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel zejména dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho právnímu názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Skutečnost, že obecný soud opřel rozhodnutí o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá samo o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
Vzhledem ke shora uvedenému byla ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2013
Ludvík David, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu