ECLI:CZ:US:2013:1.US.202.12.1
sp. zn. I. ÚS 202/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatelky Štěpánky Tomčalové, zastoupené JUDr. Jaroslavem Skákalem, advokátem se sídlem Nádražní 24, 513 01 Semily, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 10. 2011, č. j. 20 Co 385/2011-22, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 18. 10. 2011, č. j. 20 Co 385/2011-22, změnil usnesení Okresního soudu v Semilech ze dne 6. 1. 2011, č. j. 7 EXE 1944/2010-9, tak, že se návrh stěžovatelky (oprávněné) na nařízení exekuce ve vztahu k usnesení Okresního soudu v Semilech ze dne 8. 11. 2006, č. j. 8 C 562/2006-30, k uspokojení pohledávky stěžovatelky v částce 9.000 Kč, zamítá. Uvedl to, že proti citovanému usnesení Okresního soudu v Semilech, kterým byla nařízena exekuce usnesení Okresního soudu v Semilech ze dne 8. 11. 2006, č. j. 8 C 562/2006-30, podal žalovaný (povinný) odvolání s tím, že nebyl splněn základní předpoklad nařízení exekuce, tj. vykonatelné rozhodnutí. Odvolací soud připomněl, že usnesením Okresního soudu v Semilech ze dne 8. 11. 2006, č. j. 8 C 562/2006-30, byl schválen smír mezi stěžovatelkou a žalovaným (povinným), který má podle §99 odst. 3 věty první o. s. ř. účinky pravomocného rozsudku; v souzené věci soud schválil dohodu účastníků, že žalovaný bude stěžovatelce za užívání nemovitosti hradit částku 1.000 Kč měsíčně (výroková část III. citovaného usnesení); protože tímto výrokem nebyla žádnému z účastníků uložena konkrétní povinnost, ale schválena dohoda účastníků, není v tomto výroku schválený smír mezi účastníky exekučním titulem. Aby bylo rozhodnutí exekučním titulem, musí v něm být účastníku uložena nějaká povinnost a musí uplynout lhůty k plnění (§161 o. s. ř.). Krajský soud přisvědčil povinnému v tom, že pokud si on tuto smluvní povinnost vůči oprávněné neplní, je na ní, aby se uložení této povinnosti domáhala v soudním řízení samostatnou žalobou.
Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení napadeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové. Tvrdí, že jím bylo porušeno její ústavní právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy. Poukázala na to, že přes její legitimní očekávání, které ostatně bylo v souladu s poučením v usnesení Okresního soudu v Semilech ze dne 8. 11. 2006, č. j. 8 C 562/2006-30, o schválení smíru (o možnosti podat návrh na soudní výkon rozhodnutí), se jí spravedlnosti nedostalo.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanském soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Stěžovatel tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu v jeho právní sféře nastala. Specifický přístup přitom zaujímá Ústavní soud ve vztahu k újmám, jež jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních. Tak je tomu i v nyní souzené věci, v níž se stěžovatelka v podstatě domáhá přiznání částky ve výši 9000 Kč proti žalovanému (povinnému).
Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšující (orientačně) částku 10 000,- Kč, je ústavní stížnost v podstatě vyloučena, s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu, přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele (srov. usnesení ze dne 3. 8. 2011, sp. zn. II. ÚS 3245/10, či usnesení ze dne 1. 8. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1393/11). V těchto usneseních Ústavní soud usoudil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny představovat reálné porušení základních práv či svobod. Ústavní soud pak usuzoval, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti (tedy v okamžiku rozhodování Ústavního soudu). Konstatoval, že takový výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (blíže viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. II. ÚS 2538/09). Tyto závěry lze vztáhnout i na nyní projednávanou věc.
Stěžovatelka namítá především porušení svého základního práva (na spravedlivý proces). Toto právo však není právem samoúčelným. Jeho uplatňování je vždy vázáno na základní právo hmotné (v daném případě právo majetkové) a zásah do tohoto hmotného základního práva je (zde) intenzity tak nízké, že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu. V případě bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky brojící proti usnesení vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.
Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum tzv. bagatelních věcí byl přesouván do řízení před Ústavním soudem. Tu lze odkázat i na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby byly vrcholné ústavní orgány byly odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny.
Je namístě dodat, že posouzení bagatelnosti věci není v řízení před Ústavním soudem určeno žádnou pevnou hranicí peněžní částky, která je předmětem sporu; tu je třeba posuzovat individuálně v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv.
Ústavní soud navíc nemá důvod zpochybnit to, že obecný soud postupoval podle relevantních ustanovení občanského soudního řádu; v této souvislosti odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, jehož argumenty jsou zřetelné a dostatečné. Ústavní soud proto uzavírá s tím, že napadené rozhodnutí je logické, jasné a přesvědčivé, a je z hlediska ústavnosti plně přijatelné.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Ústavní soud připomíná, že usnesení o odmítnutí návrhu podle citovaného ustanovení lze stručně odůvodnit i jen uvedením zákonného důvodu, pro který se ústavní stížnost odmítá (srov. novelizované znění §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, část druhá, bod 6. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další předpisy); to se dle bodu 1. Sdělení Ústavního soudu pod č. Org. 72/12 (publikovaného ve Sbírce zákonů pod č. 469/2012 Sb.) uplatňuje i na řízení zahájená před Ústavním soudem, avšak neskončená do 31. 12. 2012. Zde však Ústavní soud šel nad rámec této právní úpravy a - jak je zřejmé - toto usnesení odůvodnil rozsáhleji.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2013
Ivana Janů.
předsedkyně senátu Ústavního soudu