ECLI:CZ:US:2013:1.US.3508.12.1
sp. zn. I. ÚS 3508/12
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera - ze dne 30. ledna 2013 sp. zn. I. ÚS 3508/12 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JEDNOTA, spotřební družstvo ve Frýdku-Místku, se sídlem tř. T. G. Masaryka 1101, Frýdek-Místek, zastoupeného Mgr. Radimem Struminským, advokátem, se sídlem Svornosti 2, Havířov-Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012 č. j. 28 Cdo 1363/2012-128, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 9. 2011 č. j. 56 Co 215/2008-108 a proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 27. 2. 2008 č. j. 11 C 330/2006-30, vydaným v řízení o určení vlastnictví k pozemkům, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku jako účastníků řízení.
Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel podanou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu, rozsudek Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") a rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud"). V úvodní části stručně uvedl, že rozsudkem okresního soudu byla zamítnuta jeho žaloba na určení, že je vlastníkem dvou pozemků v katastrálním území Baška, proti němuž podal odvolání. Krajský soud prvostupňový rozsudek změnil a určil, že vlastníkem předmětných pozemků je stěžovatel. Z podnětu dovolání, které podala žalovaná Česká republika, Nejvyšší soud zrušil rozsudek krajského soudu, poté krajský soud potvrdil rozsudek okresního soudu a následující stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud odmítl. Podle stěžovatele bylo napadenými rozhodnutími porušeno jeho základní právo vlastnit nerušeně majetek zakotvené v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Toto porušení spatřuje v tom, že Nejvyšší soud při aplikaci §879c občanského zákoníku (dále jen "obč. zákoník") nevychází z doslovného a jazykového výkladu tohoto ustanovení, pasuje se do role jakéhosi aktivního zákonodárce, který nad rámec textu zákona rozšiřuje podmínky k nabytí vlastnického práva o další okolnost a tím omezuje ústavně zaručené právo stěžovatele vlastnit majetek. Stěžovatelův názor podporuje i první z rozsudků krajského soudu, který dovodil, že stěžovatel všechny podmínky stanovené v §879c odst. 1 obč. zákoníku k 1. 7. 2001 splňoval. Obecné soudy však vycházely z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3153/2008, v němž se dovozuje, že podmínkou transformace práva trvalého užívání pozemků na právo vlastnické je, že ve lhůtě jednoho roku od data účinnosti právní úpravy žadatel vlastnické právo k budově nepozbude. Tato podmínka stěžovatelem nebyla splněna, neboť předmětnou budovu v mezidobí prodal - pouze z tohoto důvodu byla žaloba na určení vlastnického práva okresním soudem zamítnuta, jeho rozhodnutí bylo následně potvrzeno rozsudkem krajského soudu a podané dovolání bylo odmítnuto. Stěžovatel má za to, že ustanovení §879c obč. zákoníku nelze vyložit tak, že stavbu je nutno vlastnit i k 1. 7. 2001, a dále vyvozovat, že bylo úmyslem zákonodárce sjednotit vlastnictví budovy a pozemku. Pokud by zákonodárce měl takový úmysl, pak by ho jistě do textu normy zakomponoval. Tato podmínka by znamenala omezení vlastnického práva, konkrétně jeho realizační funkce spočívající v právu věc zcizit. Stěžovatel zdůraznil, že i přes vyslovený judikovaný názor v daném případě nedošlo ke sjednocení vlastnického práva, pokud jde o stavbu, pozemek pod ní a přilehlé pozemky ve funkčním celku. Dále stěžovatel poukázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3262/2008, ve kterém Nejvyšší soud dospěl v obdobné věci mezi týmiž účastníky k závěru, že pozbytí vlastnictví k budově postavené na pozemku, k němuž se žalobce domáhá určení vlastnictví, v mezidobí od 1. 7. 2000 do 1. 7. 2001 není okolností po právní stránce zásadně významnou - z toho činí závěr, že v této věci postačí vlastnictví k budově k datu 1. 7. 2000, tudíž judikatura nemůže být považována za jednotnou.
2. Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud vyslovil, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo vlastnit nerušeně majetek, a aby je zrušil.
3. Relevantní znění příslušného ustanovení Listiny, jehož porušení stěžovatel namítá, je následující:
Ustanovení čl. 11 Listiny:
(1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
(2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice.
(3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.
4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.
4. Podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a České republiky, která v řízení před obecnými soudy vystupovala v postavení žalované.
5. Nejvyšší soud tvorbě svého vyjádření nevěnoval příliš pozornosti, neboť stěžovatele označil jednou mužským rodem, dvakrát ženským rodem, tj. stěžovatelkou, jednou v množném čísle. Obsah vyjádření je toliko velmi obecný, pouze v něm Nejvyšší soud uvádí názor, že stěžovatel se snaží docílit přezkumu správnosti jím uplatněného tvrzení před obecnými soudy ještě v řízení o individuální ústavní stížnosti. Ve věci samé odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení (nesprávně uvádí "rozsudku"), považuje ho za souladné s právem a dodává, že k odmítnutí dovolání došlo v důsledku respektování platné úpravy přípustnosti dovolání. Svůj návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti neformuloval.
6. Krajský soud odkázal na právní názor vyjádřený v rozsudku, který byl Nejvyšším soudem zrušen. Zastává názor, že při aplikaci §879c obč. zákoníku není nezbytné splnění podmínky vlastnictví stavby na pozemku po celou dobu jednoroční lhůty od 1. 7. 2000 do 1. 7. 2001. Důsledky předpokládané v §879c odst. 4 nastanou v případě, že vlastník stavby, který uplatnil nárok na transformaci práva trvalého užívání pozemku na vlastnictví pozemku, splnil všechny zákonné předpoklady pro nabytí vlastnictví pozemku, jestliže stavbu nacházející se na pozemku vlastnil k datu 1. 7. 2000, kdy právo na transformaci uplatnil.
7. Okresní soud má za to, že ve věci bylo rozhodnuto v souladu se zákonem, stanovisko je obsaženo v odůvodnění rozsudku a ponechává na úvaze Ústavního soudu, zda je ústavní stížnost důvodná.
8. Česká republika, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, územní pracoviště Ostrava, se vzdala postavení vedlejšího účastníka.
9. Vyjádření účastníků zaslal Ústavní soud na vědomí stěžovateli a k případné replice, stěžovatel této možnosti nevyužil.
10. Z předložených podkladů a zejména ze spisu okresního soudu sp. zn. 11 C 330/2006 Ústavní soud zjistil následující rozhodné skutečnosti:
11. Stěžovatel se žalobou vůči žalované České republice domáhal určení vlastnického práva ke dvěma konkrétním pozemkům v katastrálním území Baška. V žalobě tvrdil, že splnil podmínky přechodu vlastnického práva podle §879c obč. zákoníku, tj. měl pozemky v trvalém užívání, na prvním z nich stojí stavba v jeho vlastnictví, druhý na něj provozně navazuje, a žádost doručil ve stanovené lhůtě. Naléhavý právní zájem na určovací žalobě zdůvodňoval neochotou žalované sepsat souhlasné prohlášení, které by bylo podkladem pro zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí. Po provedeném dokazování okresní soud rozsudkem ze dne 27. 2. 2008 č. j. 11 C 330/2006-30 žalobu zamítl. V odůvodnění zrekapituloval podmínky pro přechod vlastnického práva a zkonstatoval, že žalobce je nesplnil, protože na základě kupní smlouvy ze dne 23. 4. 2001 s účinky vkladu do katastru ke dni 14. 6. 2001 (pozn. Ústavního soudu: okresní soud přehlédl, že dne 14. 6. 2001 byl proveden vklad vlastnického práva s právními účinky ke dni 5. 6. 2001) převedl stavbu do vlastnictví obce Baška, tudíž k datu 1. 1. 2005, kdy doběhla zákonem stanovená lhůta [po jejím původním zrušení a následném nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 2/02 ze dne 9. 3. 2004 (N 35/32 SbNU 331; 278/2004 Sb.)] nebyl již vlastníkem stavby, a nesplňoval tak jednu ze stanovených podmínek. Žalobce podal proti rozsudku okresního soudu odvolání, ve kterém namítal nesprávné právní posouzení, zejména zdůrazňoval, že k nabytí vlastnického práva došlo již uplynutím lhůty stanovené původně v §879c odst. 1 obč. zákoníku a že z textu zákona nelze dovodit, že by měl být vlastníkem stavby k 1. 1. 2005 a je přesvědčen, že jím být nemusel ani k 1. 7. 2001, že rozhodným datem je den 1. 7. 2000. Krajský soud rozsudkem ze dne 29. 1. 2009 změnil prvostupňový rozsudek ve věci samé tak, že žalobě vyhověl a určil, že vlastníkem obou pozemků je stěžovatel; vyhovující výrok odůvodnil právním názorem o účincích nálezu Ústavního soudu způsobujících obnovení stavu založeného ustanovením §879c obč. zákoníku a zjištěním, že stěžovatel splnil všechny podmínky, tedy ke dni 1. 7. 2001 došlo k přechodu vlastnického práva k předmětným pozemkům na stěžovatele. Žalovaná napadla rozsudek krajského soudu dovoláním přípustným pro tzv. otevřenou diformitu, které odůvodnila právním názorem, že k přechodu vlastnického práva bylo nutné trvání vlastnického práva ke stavbě ke dni 1. 1. 2005, což stěžovatel nesplnil, protože budovu prodal, a tím by nebyl naplněn úmysl zákonodárce sjednotit vlastnictví budovy a pozemku, na němž budova stojí. Na podporu tohoto názoru odkázala na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2008 č. j. 22 Cdo 3452/2008-127. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 20. 6. 2011 č. j. 22 Cdo 3153/2009-85 zrušil rozsudek odvolacího soudu, protože dospěl k závěru, že dovolání je důvodné. Připomenul, že stejnou problematikou se zabýval v rozsudku, na který odkazovala žalovaná, a více než jednu stranu odůvodnění z něj ocitoval. Citace však není důsledně provedena, protože je uvozovkami označen jeden odstavec (str. 2 dole a str. 3 nahoře), následují tři odstavce textu, z nichž nelze na první pohled poznat, že jsou doslova převzaty z rozsudku č. j. 22 Cdo 3452/2008-127, teprve na posledním řádku jsou uvozovky nahoře doplněné větou "Potud citace rozsudku.". K tomuto doslovně převzatému textu Nejvyšší soud lapidárně dodal, že vychází z jiného výkladu než soud odvolací a zastává názor, že pokud stěžovatel splnil podmínky §879c obč. zákoníku k 1. 7. 2000 a požádal v jednoroční lhůtě ode dne účinnosti zákona o transformaci vlastnictví, nabyl vlastnické právo k pozemku zastavěnému stavbou jen tehdy, pokud ke dni 1. 7. 2001 vlastnické právo ke stavbě nepozbyl. Následně vynesl krajský soud rozsudek ze dne 13. 9. 2011 č. j. 56 Co 215/2008-108, jímž potvrdil rozsudek okresního soudu, byv vázán právním názorem Nejvyššího soudu. Proti tomuto rozsudku podal dovolání stěžovatel, v němž zpochybňoval podmínku transformace spočívající v nutnosti existence vlastnického práva ke stavbě ve prospěch žadatele a upozorňoval na odlišný právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2010 sp. zn. 30 Cdo 3262/2008 vyneseném ve sporu mezi týmiž účastníky a podle kterého není pozbytí vlastnictví k budově v mezidobí od 1. 7. 2000 do 1. 7. 2001 okolností po právní stránce zásadně významnou, tudíž v této otázce nelze považovat judikaturu Nejvyššího soudu za jednotnou. Nejvyšší soud stěžovatelovo tzv. nenárokové dovolání neshledal přípustným a usnesením ze dne 13. 6. 2012 č. j. 28 Cdo 1363/2012-128 ho odmítl. Odmítavý výrok odůvodnil konstatováním, že krajský soud vycházel z právního názoru Nejvyššího soudu zaujatého v předchozím kasačním rozsudku, nelze tedy mít za to, že by věc posoudil podle nesprávného právního předpisu anebo si ho nesprávně vyložil, a že by tedy ve svém rozsudku řešil právní otázku, která by byla rozhodována v rozporu s hmotným právem; nejde ani o otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy. Nejvyšší soud nepřisvědčil ani názoru stěžovatele, že by v daném případě bylo možné posuzovat rozsudek odvolacího soudu jako řešení právní otázky, která je rozhodována rozdílně dovolacím soudem, když odvolací soud vycházel konkrétně ze závěrů předcházejícího rozsudku dovolacího soudu, tedy z výkladových právních závěrů rozsudku dovolacího soudu, vydaného v téže právní věci, bez přihlížení k jinému rozhodnutí dovolacího soudu, vydaného jen v obdobné právní věci, takže podle názoru Nejvyššího soudu nejde tu jmenovitě o rozdílné rozhodnutí v téže právní otázce (ve smyslu §237 odst. 3 občanského soudního řádu).
12. Po provedeném rozboru Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatele není opodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba - v obecné rovině - rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.
13. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a 90 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho základního práva a z tohoto zorného úhlu konstatuje, že v řízení před obecnými soudy nebylo jeho základní právo na ochranu majetku porušeno.
14. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že meritum věci spočívá v posouzení podmínek pro přechod vlastnického práva ze státu na právnické osoby, kterým v minulosti vzniklo právo trvalého užívání. Je tedy evidentní, že stěžovatelovy námitky vůči rozhodnutím zamítajícím jeho žalobu na určení vlastnického práva se koncentrují na interpretaci podústavního ("jednoduchého") práva obecnými soudy. Ač Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace podústavního ("jednoduchého") práva, přesto tak může učinit, avšak jen tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak Ústavní soud opakovaně judikuje, základní práva a svobody působí jako regulativní ideje, na něž obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva; současně tyto ideje determinují výklad právních norem. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá "porušení základního práva a svobody" [např. nález sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000 (N 33/17 SbNU 235), nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
15. Ústavní soud se podmínkami přeměny práva trvalého užívání na vlastnické právo zabýval, kromě jiných případů, též ve věcech sp. zn. I. ÚS 1254/10 a sp. zn. II. ÚS 1410/10 [ukončených usnesením sp. zn. I. ÚS 1254/10 ze dne 11. 5. 2010 a usnesením sp. zn. II. ÚS 1410/10 ze dne 27. 1. 2011 (ve SbNU nepublikována, dostupná na http://nalus.usoud.cz)]; obě ústavní stížnosti shodných účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost. V odůvodnění prvního usnesení uvedl: "Ústavní soud po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími a s argumenty obsaženými v ústavní stížnosti konstatuje, že obecné soudy dospěly k závěru, který lze ústavně aprobovat, tedy že stěžovatelka neměla nárok na transformaci práva trvalého užívání předmětných pozemků na právo vlastnické, neboť nebyla ke dni 1. 7. 2001 vlastníkem stavby stojící, resp. tvořící funkční celek s předmětnými pozemky. Ústavní soud nemohl přehlédnout roli setrvalé judikatury Nejvyššího soudu, které z hlediska ústavnosti nelze co vytknout. Argumentace stěžovatelky se pohybuje v rovině podústavního práva a bylo na ni přesvědčivě reagováno již rozhodnutími obecných soudů. Ústavní soud proto neshledal, že by napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena ochrana vlastnického práva stěžovatelky, jak bylo v ústavní stížnosti namítáno. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti." Do druhého usnesení zařadil myšlenku, že tyto závěry lze plně aplikovat i na projednávanou věc a nemá důvod se od nich odchylovat. V právě posuzované věci však první senát Ústavního soudu dospívá ke stanovisku, že frekvence výskytu podobných případů si zasluhuje meritorní rozhodnutí.
16. Předmětné ustanovení (§879c) bylo do obč. zákoníku doplněno zákonem č. 103/2000 Sb. [pozn. ustanovení nebylo součástí původního vládního návrhu novelizujícího primárně zákon č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), do návrhu bylo zařazeno jako pozměňovací návrh výborem pro veřejnou správu, regionální rozvoj a životní prostředí], s účinností od 1. 7. 2000, poté byl s účinností od 1. 1. 2001 obč. zákoník doplněn (§879d a 879e) zákonem č. 367/2000 Sb., zákonem č. 229/2001 Sb. byla tato ustanovení s účinností od 30. 6. 2001 zrušena, přičemž Ústavní soud toto zrušení shledal protiústavním, proto na základě jeho nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/02 ze dne 9. 3. 2004 (N 35/32 SbNU 331; 278/2004 Sb.) došlo k jejich rehabilitaci.
17. Dikce předmětného ustanovení §879c obč. zákoníku je následující:
(1) Právo trvalého užívání pozemku podle §70 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, zastavěného budovou nebo stavbou ve vlastnictví osoby, v jejíž prospěch bylo právo trvalého užívání zřízeno, a pozemku na něj navazujícího, jestliže takový pozemek souvisí s provozem této budovy nebo stavby, které trvá ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona, se mění uplynutím jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona na vlastnictví právnické osoby, v jejíž prospěch bylo toto právo zřízeno.
(2) Ustanovení odstavce 1 se vztahuje obdobně i na právo výpůjčky nebo nájmu, kterými bylo nahrazeno právo trvalého užívání pozemku, pokud bylo zřízeno ve prospěch bytového družstva nebo ve prospěch toho, komu byl převeden byt nebo nebytový prostor do vlastnictví podle §23 zákona o vlastnictví bytů.
(3) Bylo-li právo trvalého užívání zřízeno k jednomu pozemku společně více osobám, stávají se podle odstavce 1 tyto osoby spoluvlastníky se stejnými podíly.
(4) Pokud právnická osoba, v jejíž prospěch bylo toto právo zřízeno, nepožádá stát o změnu tohoto práva na vlastnictví ve lhůtě jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona, ke změně práva podle odstavce 1 nebo 2 na vlastnictví nedojde a právo trvalého užívání zaniká uplynutím lhůty jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona.
18. Z narativní části lze dovodit, že meritem sporu je právě interpretace citovaného znění §879c obč. zákoníku obecnými soudy; jde při ní o uplatnění základních interpretačních pravidel používaných při výkladu právní normy, tj. o postup, kterým se zjišťuje existence skutečných následků právní normy. Obvykle se obsah právní normy zjišťuje ze slovního vyjádření. Ovšem slovní znění není vždy jednoznačným vodítkem ke zjištění skutečného obsahu, a proto je třeba brát zřetel i na ostatní okolnosti, za kterých byla právní norma přijata, přičemž se uplatní též teleologický výklad zohledňující úmysl zákonodárce. Vhodným pramenem bývá důvodová zpráva, avšak v dané věci důvodová zpráva neobsahuje žádné relevantní údaje, neboť předmětné ustanovení bylo do návrhu inkorporováno na půdě Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky (přitom zdůvodnění nelze zjistit ani ze zápisu z 24. schůze výboru pro veřejnou správu, regionální rozvoj a životní prostředí Poslanecké sněmovny Parlamentu, III. volební období). Za této situace lze považovat přístup Nejvyššího soudu koncentrující se do požadavku, aby nositel práva trvalého užívání k pozemku byl vlastníkem příslušné budovy i k 1. 7. 2001, tedy až k předpokládanému dni přechodu vlastnického práva ze státu na trvalého uživatele, za ústavně konformní, neboť směřuje k žádoucímu vytváření souladných vlastnických vztahů k pozemku a ke stavbě na takovém pozemku zřízené.
19. K projednání věci nenařizoval Ústavní soud ústní jednání, protože Nejvyšší soud a krajský soud výslovně souhlasily s upuštěním od ústního jednání, u stěžovatele a u okresního soudu se uplatnil předpokládaný souhlas (§63 zákona o Ústavním soudu, ve spojení s §101 odst. 4 občanského soudního řádu). Kromě toho byly splněny i podmínky §44 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., účinného od 1. 1. 2013.
20. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jako nedůvodnou zamítl.