ECLI:CZ:US:2013:1.US.442.13.1
sp. zn. I. ÚS 442/13
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera - ze dne 15. května 2013 sp. zn. I. ÚS 442/13 ve věci ústavní stížnosti 1. Bettiny Stapleton, 2. Thomase Karen, 3. Mary A. E. Kohn a 4. Michaela P. Khon, všech zastoupených Vratislavem Pěchotou, Jr., advokátem se sídlem 14 Penn Plaza, 225 West 34th Street, 1800, New York, N. Y. 10122, USA, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2766/2012 ze dne 18. října 2012 a rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 20 Co 459/2011 ze dne 20. března 2012, jež byly vydány v řízení o žalobě stěžovatelů na určení jejich vlastnictví k označeným pozemkům.
Usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2766/2012 ze dne 18. října 2012 se zrušuje.
Návrh na zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. března 2012 sp. zn. 20 Co 459/2011 se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé svou ústavní stížností napadají, s tvrzením porušení čl. 1, čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 2, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i porušení čl. 1 odst. 2, čl. 4, 10, 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v řízení o žalobě stěžovatelů o určení jejich vlastnictví k označeným pozemkům. V důvodech ústavní stížnosti po rekapitulaci vývoje dané věci stěžovatelé v podstatě obecným soudům vytýkají nesprávné právní závěry, co se týká oprávněnosti vést určovací žalobu o pozemcích nárokovaných v restituci s tím, že napadené usnesení Nejvyššího soudu bylo podle nich podloženo pouze jeho vlastním 9 let starým rozhodnutím a 7 let starým limitujícím stanoviskem Ústavního soudu, které ovšem později bylo liberalizováno. V této souvislosti odkazují na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 894/10 ze dne 3. 8. 2011 (N 137/62 SbNU 157) a usnesení sp. zn. IV. ÚS 3055/09 ze dne 17. 1. 2012 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) s důrazem na to, že v době podání jejich určovací žaloby v roce 2001 byl určovací postup zcela přípustný i ve věci v restituci nedořešených pozemků. Uvádějí, že sami respektovali soudní řízení, katastrální předpisy, postupovali v důvěře v zákony České republiky, reagovali na výzvy a pokyny konkursního soudu a podali excindační žalobu, čímž své vlastnické nároky podpořili, toto však soudy projednávající určovací žalobu nezohlednily a nevzaly v potaz, že sporné pozemky nemohly být z konkursní podstaty úpadce prodávány během vylučovacího řízení, že jakékoliv převody pozemků byly s ohledem na blokační ustanovení zakázány. Považují také za nepochopitelné, jak mohly soudy o určení vlastnictví nerozhodnout v jejich prospěch, když v momentu rozhodování již stěžovatelé dosáhli vyloučení pozemků z konkursní podstaty úpadce a tyto pozemky byly i chráněny předběžným opatřením zamezujícím veškeré dispozici s tímto majetkem. Poukazují také na jiné rozhodnutí Ústavního soudu týkající se původního majetku stěžovatelů sp. zn. IV. ÚS 259/95 ze dne 4. 4. 1996 (N 27/5 SbNU 227), v němž Ústavní soud deklaroval, že znárodňovací proces byl dovršen způsobem zjevně protiústavním, a tedy v rozporu s právními předpisy; přitom obecné soudy k tomuto judikátu nepřihlédly. Cítí se také dotčeni "nešetrnou soudní charakterizací", když v rozhodnutí odvolacího soudu bylo uvedeno, že "se podáním určovací žaloby snaží obcházet a nahrazovat použití jiných právních prostředků" s tím, že od roku 1996 v dobré víře vedli a vyčkávali výsledků restitučního řízení. Byla to povinná osoba, Brněnské cihelny, s. p., jíž díky dlouholetému prodlení v jednání soudu, bez jakéhokoliv rozhodnutí o přerušení řízení, bylo de facto umožněno restituční a konkursní povinnosti obcházet. Tvrdí také, že jim byl několik let znemožněn přístup ke spisu, jejich aktualizace předmětu žaloby byly odmítány, prodej sporného majetku žalovanou osobou byl tolerován, lhůta k projednání věci byla nepřiměřená a v momentu rozhodování byl odvolací soud nečekaně obsazen novými členy, přitom změna senátu jim nebyla komunikována a nebylo jim umožněno vyjádřit se k osobám soudců, přestože soudce Handlar byl soudcem krajského soudu teprve 8 dnů a dříve byl soudcem Městského soudu v Brně, kde předsedal řadě paralelních řízení stěžovatelů. Poukazují rovněž na to, že dědické řízení po otci stěžovatelů a jeho otci, jehož předmětem jsou i předmětné pozemky, bylo přerušeno za účelem určení majetku zůstavitelů na dobu neurčitou, a neurčením majetku tak soudy porušily i ústavně garantovanou záruku dědění. Z těchto a dalších v ústavní stížnosti rozvedených důvodů navrhli proto stěžovatelé zrušení napadených rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako účastník tohoto řízení ve svém písemném vyjádření k obsahu ústavní stížnosti uvedl, že při svém rozhodování vycházel z rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003 a hlavně pak ze stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005 (ST 21/39 SbNU 493; 477/2005 Sb.), napadené rozhodnutí se od závěrů uvedených judikátů neodchylovalo, a považuje proto ústavní stížnost svým obsahem i návrhem za nedůvodnou.
Správkyně konkursní podstaty úpadce Brněnských cihelen, s. p., se k obsahu ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřila.
Ústavní soud, poté co se seznámil s obsahem napadených rozhodnutí, posoudil ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí dovolacího soudu jako důvodnou (s výjimkou v závěru uvedenou).
Učinil tak po zjištění, že předmětem určovací žaloby o určení vlastnictví stěžovatelů, podané v roce 2001, byla celá řada tam označených pozemků v k. ú. Bohunice a k. ú. Štýřice, přičemž pouze v poměru k některým z nich odvolací soud jako věcně správné zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil pro nedostatek naléhavého právního zájmu s odkazem na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, v poměru k dalším pozemkům byly potvrzující důvody odvolacího soudu jiné. Přesto dovolací soud v napadeném rozhodnutí dovolání stěžovatelů (obsahující v zásadě obdobné námitky jako ústavní stížnost) proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu jako nepřípustné podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl proto, že, jak uvedl, nemohl dospět k závěru, že by odvolací soud ohledně potvrzujícího výroku (označeného I) řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem nebo právní otázku, která by nebyla dosud vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, či právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, kterýžto závěr zcela paušálně zdůvodnil právě a jen s poukazem na rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 11. 9. 2003 sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 a stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05. K dalším obsáhle rozvedeným důvodům odvolacího soudu se ve vztahu k dalším pozemkům dovolací soud nijak nevyjádřil a navíc podle přesvědčení Ústavního soudu i zmiňované stanovisko aplikoval jednostranně a mechanicky, aniž bral v úvahu specifika daného případu, spočívající mimo jiné v tom, že stěžovatelé se nesnaží určovací žalobou restituční zákony obcházet, neboť své restituční nároky uplatnili a není jejich vinou, že dosud o nich nebylo rozhodnuto (uvedený závěr však neplatí v poměru k pozemkům p. č. X/94 a X/95 v k. ú. Štýřice, o nichž bylo již pravomocně rozhodnuto). Stěžovatelé také v poměru k některým pozemkům podali úspěšnou vylučovací žalobu a svou žalobu určovací, která je předmětem nynějšího posuzování, podali již v roce 2001 - tedy v době, kdy, jak Ústavní soud konstatoval již ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 894/10, i tehdejší soudní judikatura [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 403/98 ze dne 21. 12. 1998 (N 156/12 SbNU 431) a usnesení sp. zn. IV. ÚS 100/98 ze dne 30. 11. 1998 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)] podání určovací žaloby, tím spíše v souběhu s restitučním návrhem, bezpochyby přinejmenším připouštěla s tím, že zároveň poznamenala, že by bylo v obdobných situacích příliš tvrdé trvat na tom, aby stěžovatelé odhadli budoucí vývoj judikatury, která v době řešení jejich nikoliv jednoduchého případu doznala významné změny v nazírání na možnost použít místo restitučních zákonů předpisů obecných. Minimálně v uvedených okolnostech je situace v dané věci částečně srovnatelná s věcí, v níž byl Ústavním soudem vydán shora označený nález, a dovolací soud se proto také měl danou věcí zabývat i z pohledu dalšího tam uvedeného závěru, totiž závěru, že v situaci, kdy záměrem stěžovatelů od počátku zjevně nebylo "obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství", ale legitimním způsobem se domoci vydání nemovitostí, jež dříve nepochybně patřily jejich právnímu předchůdci a které měly být za nepříliš právně čistých okolností v období totalitního režimu převedeny na stát, nelze citované stanovisko aplikovat zcela mechanicky.
Aniž tak Ústavní soud činil jakékoliv závěry o důvodnosti stěžovateli podané určovací žaloby, uzavírá, že zdůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu nepovažuje za přesvědčivé, vyčerpávající a náležitě se vypořádávající se všemi vznesenými argumenty, což je v rozporu se zásadami spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), jak jim Ústavní soud rozumí [nález sp. zn. II. ÚS 169/09 ze dne 3. 3. 2009 (N 43/52 SbNU 431)], a proto toto rozhodnutí v souladu s §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zrušil, přičemž tak učinil podle §44 citovaného zákona, v platném znění, s upuštěním od ústního jednání ve věci. Za uvedeného stavu se Ústavní soud omezil jen na kasaci rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na svou judikaturu, v níž dává najevo, že ochranu ústavnosti je nutno spojovat s minimalizací zásahů do pravomoci obecných soudů, kdy tímto nálezem je vytvořen procesní prostor pro ochranu práv stěžovatelů uvnitř soustavy obecných soudů. Proto byl návrh na zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. března 2012 sp. zn. 20 Co 459/2011 odmítnut jako nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb.].
Je však třeba dodat, že pokud dovolací soud napadeným rozhodnutím odmítl jako nepřípustné dovolání stěžovatelů směřující zároveň proti shora označenému rozsudku odvolacího soudu v jeho výroku pod bodem II, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně v tam označené části zrušen a věc byla v uvedeném rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení a rozhodnutí, postupoval zcela správně a v souladu s jím citovanými procesními předpisy a v této části je i ústavní stížnost nepřípustná (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu), neboť ve vztahu ke zrušené části rozsudku soudu prvního stupně, o níž bude soudem znovu rozhodováno, dosud nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje.