ECLI:CZ:US:2013:1.US.828.11.1
sp. zn. I. ÚS 828/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatelky Jiřiny Burianové, zastoupené JUDr. Zdeňkem Matisem, advokátem se sídlem Táboritská 811, 290 01 Poděbrady, proti rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 23. 11. 2010, č. j. 18 C 424/2010-40, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 23. 11. 2010, č. j. 18 C 424/2010-40, zamítl návrh stěžovatelky, aby žalované Zajnap Albastové (dále jen „žalovaná“) byla uložena povinnost zaplatit stěžovatelce částku 6.500 Kč s příslušenstvím. Okresní soud – mimo jiné - poukázal na skutečnost, že stěžovatelce byla uložena pravomocným usnesením ze dne 14. 5. 2007, č. j. 10 Nc 3228/2007-13, povinnost nenakládat se svým movitým (a nemovitým) majetkem; její povinnost nenakládat s tímto majetkem navíc vyplývá z §324 o. s. ř. Soud konstatoval, že stěžovatelka svou zákonnou povinnost nenakládat se svým majetkem porušila; proto je stěžovatelkou (jako prodávající) a žalovanou (jako kupující) uzavřená kupní smlouva ze dne 28. 2. 2010 (o prodeji movitých věci) absolutně neplatným právním úkonem dle §39 o. z. Stěžovatelka se tedy na žalované nemůže domáhat zaplacení částky 6.500 Kč jako kupní ceny za prodaný movitý majetek.
Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 23. 11. 2010, č. j. 18 C 424/2010-40. Tvrdí, že jím bylo porušeno její ústavní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Poukázala na nesprávnou, povrchní a formální argumentaci soudu v napadeném rozsudku, která (prý) nebere v úvahu procesní postup a situaci v rámci exekučního řízení.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanském soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Stěžovatel tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu v jeho právní sféře nastala. Specifický přístup přitom zaujímá Ústavní soud ve vztahu k újmám, jež jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních. Tak je tomu i v nyní souzené věci, v níž se stěžovatelka proti žalované domáhá přiznání částky ve výši 6.500 Kč.
Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšující (orientačně) částku 10.000 Kč, je ústavní stížnost v podstatě vyloučena, s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu, přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele (srov. usnesení ze dne 3. 8. 2011, sp. zn. II. ÚS 3245/10, či usnesení ze dne 1. 8. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1393/11). V těchto usneseních Ústavní soud usoudil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny představovat reálné porušení základních práv či svobod. Ústavní soud pak dovozoval, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti (tedy v okamžiku rozhodování Ústavního soudu). Konstatoval, že takový výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (blíže viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. II. ÚS 2538/09). Tyto závěry lze vztáhnout i na nyní projednávanou věc.
Stěžovatelka namítá především porušení svého základního práva (na spravedlivý proces). Toto právo však není právem samoúčelným. Jeho uplatňování je vždy vázáno na základní právo hmotné (v daném případě právo majetkové) a zásah do tohoto hmotného základního práva je (zde) intenzity tak nízké, že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu. V případě bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky brojící proti rozsudku vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.
Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum tzv. bagatelních věcí byl přesouván do řízení před Ústavním soudem. Tu lze odkázat i na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby byly vrcholné ústavní orgány byly odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny.
Je namístě dodat, že posouzení bagatelnosti věci není v řízení před Ústavním soudem určeno žádnou pevnou hranicí peněžní částky, která je předmětem sporu; tu je třeba posuzovat individuálně v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv. V daném případě však nebyly zjištěny žádné skutečnosti, hodné zvláštního zřetele, které by zásah Ústavního soudu odůvodňovaly.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“)].
Ústavní soud v dané souvislosti připomíná, že usnesení o odmítnutí návrhu podle citovaného ustanovení lze stručně odůvodnit i jen uvedením zákonného důvodu, pro který se ústavní stížnost odmítá (srov. novelizované znění §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, část druhá, bod 6. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další předpisy); to se dle bodu 1. Sdělení Ústavního soudu pod č. Org. 72/12 (publikovaného ve Sbírce zákonů pod č. 469/2012 Sb.) uplatňuje i na řízení zahájená před Ústavním soudem, avšak neskončena do 31. 12. 2012. Zde však Ústavní soud šel nad rámec této právní úpravy a – jak je zřejmé – toto usnesení odůvodnil rozsáhleji.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. ledna 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu