ECLI:CZ:US:2013:2.US.3363.12.1
sp. zn. II. ÚS 3363/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti stěžovatele E. Š., zastoupeného Mgr. Petrem Faltusem, advokátem v Praze 4, Doudlebská 1046/8, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 19 Co 284/2012-304 ze dne 26. července 2012 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 12 P 18/2012-121 ze dne 27. června 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podaným návrhem, který ještě v běhu zákonné lhůty uvedl stran formálních náležitostí do souladu se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení s tvrzením, že byla porušena jeho základní práva zakotvená ve čl. 4 Ústavy České republiky, čl. 36 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Obvodní soud pro Prahu 6 ve věci péče o nezletilou A. M. Š. zamítl návrh stěžovatele - otce nezletilé - na nařízení předběžného opatření ukládajícího matce umožnit otci péči o nezletilou v přesně vymezených hodinách po dobu letních prázdnin roku 2012. Své rozhodnutí soud odůvodnil tak, že nařízení předběžného opatření předpokládá osvědčení dvou základních skutečností: jednak nároku navrhovatele, jehož zajištění si okolnosti vyžadují, a jednak naléhavosti potřeby tak učinit. V dané věci dle soudu stěžovatel neosvědčil ani jeden z těchto předpokladů. Neosvědčil, že se s matkou na styku během letních prázdnin pokoušel dohodnout a neobrátil se s žádostí o pomoc na OSPOD ani neosvědčil svůj program během letních prázdnin, který by navrhovanou úpravu styku odůvodňoval. Odvolací soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správné. Dovodil, že styk s nezletilou byl již předběžným opatřením upraven, a to způsobem, který otci umožňuje uplatnit svou výchovu a posilovat vzájemné vztahy. Úprava provedená předběžným opatřením je jen prozatímní a podrobnější řešení bude ponecháno teprve úpravě konečné. Další rozšiřování styku nad rámec stanovený předběžnými opatřeními by byl v rozporu s obsahem tohoto procesního institutu.
Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti namítá nejprve nedostatek místní příslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 6 k rozhodnutí o předběžném opatření. Tvrdí, že matka s nezletilou mají dle dohody rodičů poslední bydliště v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 4, na což v rámci řízení soudy obou stupňů opakovaně upozorňoval. Současně v jiném řízení v téže opatrovnické věci Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 20. 7. 2012 vyslovil svou místní nepříslušnost, přičemž rozhodnutí odůvodnil právě faktickým bydlištěm nezletilé. Vydal-li tedy napadené rozhodnutí soud nepříslušný, byli účastníci odňati svému zákonnému soudci. Porušení téhož základního práva, potažmo práva na spravedlivý proces, stěžovatel dále dovozuje ze zápisu věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 12 P 18/2012 do senátu 39 P a Nc. Příslušný rozvrh práce byl podle něho aplikován způsobem nesouladným s ústavním pořádkem. Systém přidělování věcí u obvodního soudu soudcům je nesrozumitelný, nepředvídatelný, resp. netransparentní, umožňuje obcházení zákona o soudech a soudcích. Taktéž u městského soudu byla věc nesprávně zařazena do senátu 19 Co, neboť podle stěžovatele nejde o věc s cizím prvkem. Současně formuluje další námitky proti rozvrhu práce městského soudu jako takovému. Konečně nesouhlasí ani s důvody napadených rozhodnutí. Je přesvědčen, že důvody potřeby zatímní úpravy styku po dobu letních prázdnin vylíčil a osvědčil dostatečně, obšírně k tomu cituje své podání, které obecnému soudu předložil. Závěr obvodního soudu o opaku proto považuje za překvapivý. Totéž platí i pro rozhodnutí městského soudu, který jej potvrdil z jiného důvodu, aniž by se svým právním názorem seznámil účastníky.
Ústavní soud předně konstatuje, že obdobně argumentovanou ústavní stížnost podanou proti jiným (časově předcházejícím) rozhodnutím, jimiž obecné soudy předběžným opatřením odevzdaly nezletilou do výchovy matky a upravily její styk se stěžovatelem, odmítl usnesením ze dne 30. 7. 2013 sp. zn. II. ÚS 3360/12 jako zjevně neopodstatněnou. Od závěrů tam uvedených není důvod se odchylovat.
Nyní napadená rozhodnutí jsou rozhodnutími, které mají charakter předběžného a dočasného opatření, jehož trvání je omezeno a může být k návrhu zrušeno. Pravomoc Ústavního soudu je přitom vybudována, u nichž současně nelze případnou zjištěnou protiústavnost napravit jiným způsobem, tedy především využitím procesních prostředků daných právním systémem České republiky. Jakkoliv Ústavní soud připouští, že některá rozhodnutí prozatímní povahy lze podrobit ústavněprávnímu přezkumu, z povahy věci vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře, týkající se předběžných opatření (kromě odkazů obsažených v usnesení sp. zn. II. ÚS 3360/12 viz např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98, N 158/16 SbNU 171, nebo sp. zn. IV. ÚS 189/01, N 178/24 SbNU 327 či např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3195/10, I. ÚS 3104/10, III. ÚS 2579/08 či II. ÚS 3061/07, dostupná na http://nalus.usoud.cz), vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu a do řízení nevstupuje.
Navíc ve věcech práva rodinného opakovaně judikuje, že zasahuje jen v případech skutečně extrémních (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1796/07, II. ÚS 2311/08, III. ÚS 1328/08 či IV. ÚS 2887/09, dostupná opět na http://nalus.usoud.cz). Přezkum činnosti obecných soudů ze strany Ústavního soudu se v těchto případech omezuje toliko na posouzení ústavní konformity jejich postupu. K posuzované ústavní stížnosti přistupuje Ústavní soud ze všech uvedených důvodů zdrženlivě.
Pokud jde o obsah napadených rozhodnutí, resp. důvody zamítnutí stěžovatelova návrhu, platí, co bylo uvedeno výše: splněním či nesplněním podmínek pro vydání předběžného opatření se Ústavní soud nezabývá, jde o skutečnosti odvíjející se od hodnocení předestřených tvrzení a výkladu běžného práva, což zásadně přísluší soudům obecným. Pokračovat v polemice, zda skutečnosti tvrzené stěžovatelem odůvodňovaly vydání předběžného opatření, by znamenalo provádět instanční přezkum, k čemuž není Ústavní soud příslušný. Z napadených rozhodnutí nelze dovodit libovůli či svévoli, kdy by výrok byl důsledkem extrémní interpretace zákona či předestřených tvrzení. Výrok naopak odpovídá tomu, že k prozatímní úpravě styku (v rámci předběžného opatření již tak mimořádné) došlo krátce před podáním dalšího návrhu, o němž bylo rozhodnuto napadenými rozhodnutími. Jak vyplývá i z textu ústavní stížnosti, motivem předložení dalšího návrhu bylo to, že stěžovatel chtěl realizovat s nezletilou prázdninový program, konkrétně rekreaci v zahraničí. To není již prima faciae okolnost, která by bez dalšího znamenala, že obecný soud musí prozatímní pravidla styku měnit a představám žadatele je přizpůsobit. Ze skutečnosti, že stěžovatel musí respektovat soudem nastavená pravidla styku, která subjektivně považuje za nedobrá, nepřesná či nevyhovující, nelze dovozovat porušení jeho základních práv. Ústavní soud rovněž nesouhlasí s tvrzeným porušením zásady dvojinstančnosti. Předně jde o řízení o předběžném opatření, kde pravidlo seznamovat účastníky s právním názorem odlišným od názoru soudu prvostupňového nemůže platit, neboť pro takové seznamování ani není vytvořen potřebný procesní prostor [srov. §214 odst. 2 písm. c) o. s. ř.]. Navíc důvody uvedené v napadených rozhodnutích nejsou v konkurenci, ale odvolací soud argumentaci soudu prvního stupně jen doplnil.
Přisvědčit stěžovateli nelze ani stran namítaného porušení práva na zákonného soudce. Znovu je třeba zdůraznit, že je přezkoumáváno rozhodnutí o předběžném opatření, tedy nikoli konečné meritorní rozhodnutí. Procesní vady, pro které by Ústavní soud přistoupil ke kasaci rozhodnutí, by musely mít tomu odpovídající, tudíž mimořádnou intenzitu. Takový deficit však v řízení před žádným ze soudů neshledal. Otázka místní příslušnosti jí zde ani dosáhnout nemůže, a to zvláště v dané věci, kdy okolnosti pro vyhodnocení místní příslušnosti nejsou úplně přehledné. Odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení odkázal na své předchozí rozhodnutí (týkajícího se nezletilé) ze dne 24. 7. 2012 č. j. 19 Co 270/2012-184, kde se namítaným nedostatkem místní příslušnosti vypořádal. V tomto usnesení konstatoval, že místní příslušnost soud zkoumá předtím, než začne jednat o věci samé. Později ji zkoumá již jen k námitce účastníka, je-li uplatněna při prvním úkonu, který mu přísluší. Ani jeden z rodičů při prvním úkonu proti místní příslušnosti nic nenamítal. Stěžovatel tak učinil až 3. 5. 2012, když již předtím několik úkonů v řízení učinil. Ústavní soud k tomu dodává, že řízení ve věci péče o nezletilé se v tomto směru posuzuje jako jeden celek a otázka místní příslušnosti se zkoumá jen na jeho počátku, nikoliv vždy znovu při zahájení jednotlivých dílčích řízení (např. právě o návrzích na vydání předběžného opatření), jak se stěžovatel, soudě dle jeho argumentace, domnívá. V dalším průběhu řízení, které zásadně trvá do nabytí zletilosti dítěte, již platí zásada perpetuatio fori. Zde navíc, jak konstatoval Ústavní soud v usnesení sp. zn. II. ÚS 3360/12, byly v opatrovnickém řízení vedeny dva spisy u dvou obvodních soudů a následně z důvodu koncentrace řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto o jejich spojení. O účelové manipulaci s místní příslušností proto nelze mluvit. Konečně důvodnou neshledal Ústavní soud ani výhradu vůči zápisu věci konkrétní soudkyni obvodního soudu, resp. senátu soudu odvolacího. Stejné výhrady vůči rozvrhu práce a zápisu některých věcí do opatrovnického rejstříku řešil na základě samostatné stížnosti již předseda Obvodního soudu pro Prahu 6, který sice určité nedostatky systému (především co se týče jeho přehlednosti) rozdělování opatrovnické agendy připustil, jinak ale stěžovatelovy námitky z pohledu Ústavního soudu svým dopisem z 20. 8. 2012 vyvrátil. Žádné skutečnosti, z nichž by vyplývalo, že by právě toto konkrétní řízení, které vyústilo ve vydání napadených rozhodnutí, bylo přiděleno k vyřízení soudci v rozporu s rozvrhem práce, či že se tak stalo v rozporu se zákonem o soudech a soudcích, stěžovatel neuvedl. Zařazení věci u odvolacího soudu se dle stěžovatele odvinulo od chybného určení věci jako věci s cizím prvkem. I kdyby tomu tak bylo, nejde o nikterak zásadní vadu způsobující porušení práva na zákonného soudce. Došlo by jen ke změně kritérií určujících pro nahodilé přidělení věci. Opět z toho nelze usuzovat na účelovou manipulaci s obsazením soudu s cílem ovlivnit nějak stěžovatelovu věc.
Ústavní soud, s ohledem na výše uvedené, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Jde-li o stěžovatelovy návrhy na náhradu nákladů řízení či náhradu nákladů právního zastoupení, sdílí osud vlastní ústavní stížnosti. Ústavní soud proto stěžovateli nic přiznat nemohl (srov. §62 odst. 4 a §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V této souvislosti musí Ústavní soud vyjádřit rozpaky nad jednáním stěžovatele, který na jedné straně žádal a dosáhl vzhledem ke své (tvrzené) majetkové situaci osvobození od soudních poplatků v několika řízeních, přičemž současně otevřeně soudům sděluje, že se v téže době s nezletilou chystal cestovat na Slovensko a dokonce na leteckou dovolenou do Bulharska, kvůli čemuž vlastně návrh na posuzované předběžné opatření podával a řízení vyvolal.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2013
Jiří Nykodým v. r.
předseda senátu