ECLI:CZ:US:2013:2.US.3398.12.1
sp. zn. II. ÚS 3398/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké, soudkyně zpravodajky a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti Jiřího Forejta, právně zastoupeného JUDr. Radimem Chalupou, Ph.D., advokátem se sídlem Kuzina 169, Drnovice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 7. 2012 sp. zn. 5 Cmo 268/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě dle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zejména pak právo dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel podal žádost o osvobození od soudního poplatku za podané odvolání, a to v plném rozsahu. Krajský soud v Praze usnesením č.j. 47 Cm 367/2011-67 dne 30. května 2012 rozhodl, že stěžovateli přiznává osvobození od soudního poplatku ve výši 90 % (výrok I.) a vyzval jej k zaplacení soudního poplatku ve výši 231.183,- Kč (výrok II.).
Proti výroku II. podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením napadeným ústavní stížností tak, že usnesení Krajského soudu v Praze jako soudu prvního stupně potvrdil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že s ohledem na nepříznivou finanční situaci a neexistenci jiného vhodného majetku, který by mohl zpeněžit a uhradit soudní poplatek za podané odvolání, jsou u něho splněny podmínky předvídané §138 o. s. ř. pro osvobození od soudního poplatku za podané odvolání, a to v celém rozsahu. I kdyby zde nebyly dány zvláštní důvody, předvídané §138, byť se stěžovatel domnívá, že zde dány jsou, zcela jistě byly splněny podmínky pro částečné osvobození od soudního poplatku, ale ve větším rozsahu, než učinil soud prvního stupně, kdy po stěžovateli, fyzické osobě, je požadován soudní poplatek v neúměrné výši 231.183,- Kč. Stěžovatel má za to, že soud druhého stupně pochybil, když nenapravil rozhodnutí soudu prvního stupně a tento výrok jako správný potvrdil.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v projednávané věci.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudní řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná základní práva či svobody účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
K rozhodování ve věcech osvobození od soudních poplatků Ústavní soud přistupuje mimořádně zdrženlivě, a vychází především z toho, že posouzení, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro takové osvobození, spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů (srov. sp. zn. IV. ÚS 271/2000). Případy, kdy naopak ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek, nebo situací kdy Ústavní soud dovodil, že šlo "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti" (viz sp. zn. IV. ÚS 289/03).
O nepřípustných ústavněprávních konsekvencích lze v těchto případech uvažovat jen tehdy, jestliže by závěry obecného soudu o osobních a majetkových poměrech účastníka řízení byly výrazem zjevného faktického omylu, případně když je soud srozumitelně a přesvědčivě v rozhodnutí neodůvodnil.
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit napadené rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup vysvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Oba soudy se i přiměřeným způsobem vyjádřily jak k obecným podmínkám, za nichž lze osvobození od soudních poplatků přiznat, tak k jejich průmětu do konkrétních majetkových poměrů stěžovatele. Námitky stěžovatele v daném případě směřují do úvahy obecných soudů o rozsahu osvobození od soudního poplatku, přičemž tyto námitky nemohou dosáhnout ústavněprávního dosahu, neboť Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti i s ohledem na zásadu minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů není povolán k tomu, aby sám tento rozsah určoval v případě, že obecné soudy postupovaly zcela v souladu s ust. §138 o. s. ř. a svá rozhodnutí rovněž způsobem přiměřeným závažnosti věci odůvodnily. Soud I. stupně v napadeném usnesení konstatoval, že stěžovatel má průměrný měsíční příjem ve výši 14.636,- Kč, jeho manželka 13.602,- Kč, dále je v jedné společnosti jednatelem a ve druhé společníkem. Odvolací soud v odůvodnění usnesení konstatoval, že žádné zvlášť závažné důvody pro osvobození od soudního poplatku v plném rozsahu z obsahu spisu nevyplývají. Tento závěr odvolacího soudu nemá Ústavní soud důvod zpochybňovat.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal namítaná porušení základních práv stěžovatele, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu