ECLI:CZ:US:2013:2.US.3673.12.1
sp. zn. II. ÚS 3673/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké (soudkyně zpravodajka) a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti Ing. Martina Jireše, právně zastoupeného Mgr. Zbyškem Jarošem, advokátem se sídlem Zelený pruh 95/97, Praha 4, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 6 To 288/2012-286 ze dne 13. 6. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě dle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva dle čl. 8, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod.
Jak uvedl stěžovatel v ústavní stížnosti, dne 15. 5. 2012 mu bylo doručeno usnesení Čj. OKFK-268- /TČ-2011 -200231, kterým bylo zahájeno jeho trestní stíhání ze spáchání pokračujícího zločinu sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě dle ust. §256 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, ve formě spolupachatelství dle ust. §23 tr. zákoníku a zločinu podplácení dle ust. §332 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
Usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 5. 2012 sp. zn. 40 Nt 638/2012 byl stěžovatel podle §68 odst. 1 trestního řádu z důvodů uvedených v §67 písm. b), písm. c) trestního řádu vzat do vazby. Proti tomuto usnesení stěžovatel přímo při vazebním zasedání podal stížnost, kterou následně řádně odůvodnil přípisem ze dne 29. 5. 2012. Stížnost stěžovatele byla zamítnuta rovněž napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem.
Stěžovatel se domnívá, že v jeho případě došlo k porušení ústavně zaručených práv zejména v případě vzetí do vazby z důvodu uvedeného v §67 písm. c) trestního řádu, tj. že z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností musí vyplývat důvodná obava, že bude opakovat údajnou trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se měl pokusit, nebo vykoná trestný čin, který měl připravovat nebo hrozit a dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal, a s ohledem na jeho osobu, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stěžovatel stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením.
K odůvodnění napadeného rozhodnutí stěžovatel uvedl, že ve všech rozhodnutích týkajících se jeho vzetí do vazby je stále odkazováno na možnost ovlivnění dalších zakázek z jeho strany. Při absenci uvedení jakékoli probíhající zakázky se stěžovatel domnívá, že takováto argumentace je zcela nedůvodná.
Navzdory povinnosti orgánů činných v trestním řízení k prokázání existence konkrétních jednání či skutečností učinil sám stěžovatel řadu konkrétních jednání k vyloučení jakýchkoli, byť i nedůvodných obav z možnosti, že by se v budoucnu mohl dopouštět trestné činnosti. Konkrétní jednání je nutno spatřovat v odstoupení z funkce člena představenstva společnosti PURO KLIMA, a.s., změně pracovních podmínek a dobrovolném odevzdání cestovních dokladů při vazebním zasedání u Okresního soudu v Ústí nad Labem. Odstoupení z funkce člena představenstva a změna pracovních podmínek sice nezapovídá možnost neformálního vlivu stěžovatele na případné další obchody této společnosti, avšak nemůže být tak intenzivní jako vliv místopředsedy představenstva a možnost nezákonného ovlivňování obchodů je za této situace pouze teoretická. Stěžovatel má i s ohledem na požadavek restriktivního výkladu důvodů, pro něž může být obviněný omezen na osobní svobodě za to, že pouhá možnost, že by k nějakému pokračování nebo opakování trestné činnosti mohlo dojít, není dostatečným zákonným důvodem pro omezení osobní svobody a vzetí do vazby. Stěžovatel odmítá stížnostním soudem zmiňovaný telefonický kontakt se spoluobviněnou Pancovou.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled či dozor. Jsou to především obecné soudy, které se znalostí konkrétní trestní věci, stadia, ve kterém se nachází a na základě znalostí všech okolností a souvislostí případu musí posoudit, zda existují či trvají vazební důvody. Vzhledem ke svému postavení se Ústavní soud v zásadě přehodnocováním existence či neexistence vazebních důvodů nezabývá. Do vazebních rozhodnutí je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, shledá-li, že rozhodnutí obecného soudu o vazbě není podloženo zákonným důvodem nebo jsou tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu se zárukami plynoucími z ústavního pořádku. V projednávané věci Ústavní soud důvod k zásahu neshledal.
Ústavní soud již opakovaně konstatoval, že rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Vazba je zajišťovacím institutem, který slouží k dosažení účelu trestního řízení a každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje řízení, který lze jen odhadovat (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 161/04 N 74/33 SbNU 229, nález sp. zn. I. ÚS 603/07 a usnesení sp. zn. I. ÚS 2705/07 dostupné na http://nalus.usoud.cz). Tento závěr vyplývá jak z teorie trestního práva, tak z dikce příslušných ustanovení trestního řádu.
Kasační pravomoc Ústavního soudu se může uplatnit teprve tehdy, byly-li v řízení porušeny ústavní procesní principy, či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem.
Stran obecně formulovaných námitek vůči naplnění vazebních důvodů dle §67 písm. a) až c) trestního řádu Ústavní soud znovu připomíná, že ve smyslu své dnes již ustálené judikatury cítí se oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 a násl. Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 18/96, IV. ÚS 137/2000, III. ÚS 121/02, I. ÚS 585/02, III. ÚS 1926/10). Podle přesvědčení Ústavního soudu napadené usnesení stížnostního soudu z hlediska požadavků kladených na obsah vazebních rozhodnutí obstojí (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 62/96, II. ÚS 124/97, IV. ÚS 137/2000, III. ÚS 566/03, rovněž nálezy sp. zn. III. ÚS 566/03, IV. ÚS 353/04, II. ÚS 469/05, I. ÚS 603/07, IV. ÚS 3294/09).
Ústavní soud především vyžaduje náležité odůvodnění příslušných rozhodnutí s poukazem na zákonem požadovanou existenci ",konkrétních skutečností". Samotný výklad těchto ,,konkrétních skutečností" je však především věcí obecných soudů, jež musejí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit nezbytnost dalšího trvání vazby. Rozhodování o vazbě může být ze své podstaty vedeno toliko v rovině určité pravděpodobnosti (nikoliv jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě, přičemž je třeba, aby závěry soudu o nezbytnosti dalšího vazebního stíhání logicky plynuly z dosud zjištěného skutkového stavu. Důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí Ústavním soudem tak může být např. zcela paušální odůvodnění vazby obviněného. Kasace na základě ústavní stížnosti však nebude připadat v úvahu, lze-li z napadených rozhodnutí jasně vysledovat objektivní východiska, způsob uvažování soudu a jejich vztah k závěrům, k nimž se obecné soudy při hodnocení osoby obviněného dobraly.
V projednávané věci posuzované v souladu se shora uvedenými obecnými zásadami a judikaturou, dospěl tedy Ústavní soud k závěru, že k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele nedošlo. Ústavní soud zejména neshledal, že by bylo možno zpochybnit důvody, pro které byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení o vzetí do vazby. S ohledem na charakter trestné činnosti, které se měl stěžovatel dopustit, nelze ani zpochybnit obavu, že může hrozit zmaření, nebo podstatné ztížení dosažení účelu trestního řízení. Obecné soudy postupovaly v souladu s platným trestním řádem, se základními zásadami českého trestního řízení a neporušily ani principy plynoucí z předpisů nejvyšší právní síly. Jelikož Ústavní soud není soudem nadřízeným soudům obecným a nevykonává nad nimi dohled či dozor, je třeba znovu připomenout, že jsou to především tyto soudy, které, se znalostí konkrétní trestní věci, stádia, ve kterém se nachází a na základě všech okolností a souvislostí případu musí posoudit, zda existují či trvají vazební důvody. Kromě zcela výjimečných situací není Ústavní soud oprávněn do hodnocení těchto skutkových okolností zasahovat.
V dané věci lze tedy uzavřít, že obecné soudy ústavně přijatelně, na základě provedeného dokazování, zjistily skutkový stav, na který aplikovaly přiléhavou a ústavně konformně interpretovanou právní normu. Důvody zásahu do osobní svobody stěžovatele jsou tak dle názoru Ústavního soudu v odůvodnění napadených usnesení dostatečným způsobem rozvedeny a konkretizovány (ust. §134 odst. 2 ve spojení s ust. §67 a §71 TŘ) a řádně a přezkoumatelným způsobem odůvodněny.
Ústavní soud neshledal tedy žádné porušení základních práv stěžovatele, jak bylo v ústavní stížnosti namítáno, proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu