ECLI:CZ:US:2013:2.US.3973.12.1
sp. zn. II. ÚS 3973/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké, soudkyně zpravodajky a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti Lucie Novanské, t. č. ve vazbě, právně zastoupené Mgr. MUDr. Zdeňkem Kubicou, advokátem se sídlem Revoluční 1, Praha, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. 8. 2012 sp. zn. 14 To 414/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě dle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva dle čl. 8 odst. 2 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Jak uvedla stěžovatelka v ústavní stížnosti, Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl usnesením č.j. 40 Nt 638/2012 - 65, ze dne 17. května 2012 o vzetí stěžovatelky do vazby, z důvodů dle ust. §67 písm. b), c) tr. řádu. Stížnost stěžovatelky byla zamítnuta usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 6. 2012 č.j. 6 To 292/2012-160.
Dne 12. 6. 2012 podala stěžovatelka podle §71a tr. řádu žádost o propuštění z vazby, které nebylo státním zástupcem Krajského státního zastupitelství v Praze vyhověno, proto byla postoupena Okresnímu soudu Praha - východ. Soud I. stupně pak usnesením ze dne 11. 7. 2012, č.j. Nt 607/2012-78 žádost stěžovatelky o propuštění z vazby zamítl, a nadto rozhodl, že stěžovatelka se i nadále ponechává ve vazbě z důvodů uvedených v ust. §67 písm. a), b), c) tr. řádu.
Na základě stížnosti stěžovatelky Krajský soud v Praze usnesením napadeným ústavní stížností usnesení soudu I. stupně zrušil a znovu rozhodl tak, že se žádost stěžovatelky o propuštění z vazby zamítá, neboť důvody vazby dle ust. §67 písm. b) a c) tr. řádu nadále trvají.
Podle přesvědčení stěžovatelky trpí napadené usnesení ústavněprávně relevantními vadami, neboť bylo vydáno bez existence konkrétních skutečností odůvodňujících obavu z existence vazebního důvodu dle §67 písm. c) tr. řádu, tedy bez zákonného podkladu a na podkladě vadného řízení soudu I. stupně. Stěžovatelka namítá, že nejsou a nebyly dány jakékoli konkrétní skutečnosti, které by zakládaly obavu z opakování (resp. dokonání) trestné činnosti, pro níž je stíhána, absentuje tak zákonný podklad pro ponechání ve vazbě. Pokud jde o §67 písm. b) tr. řádu, stěžovatelka již v žádosti o propuštění z vazby uvedla, že ke dni podání žádosti již nejsou dány vazební důvody, neboť z postupu policie v předmětné věci, která po dobu téměř jednoho měsíce (již v počátečním stadiu vazby) neprováděla výslechy žádných svědků, je zřejmé, že obavy z ovlivňování svědků a maření řízení zde nejsou. Jestliže je vazebním důvodem obava z koluzního jednání a vazba má trvat pouze nezbytně nutnou dobu, pak není tento vazební důvod na místě, když orgány činné v trestním řízení nepostupují dostatečně aktivně tak, aby byli potřební svědci vyslechnuti.
Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled či dozor. Jsou to především obecné soudy, které se znalostí konkrétní trestní věci, stadia, ve kterém se nachází a na základě znalostí všech okolností a souvislostí případu musí posoudit, zda existují či trvají vazební důvody. Vzhledem ke svému postavení se Ústavní soud v zásadě přehodnocováním existence či neexistence vazebních důvodů nezabývá. Do vazebních rozhodnutí je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, shledá-li, že rozhodnutí obecného soudu o vazbě není podloženo zákonným důvodem nebo jsou tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu se zárukami plynoucími z ústavního pořádku. V projednávané věci Ústavní soud důvod k zásahu neshledal.
Ústavní soud již opakovaně konstatoval, že rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného, vazba je zajišťovacím institutem, který slouží k dosažení účelu trestního řízení a každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje řízení, který lze jen odhadovat (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 161/04 N 74/33 SbNU 229, nález sp. zn. I. ÚS 603/07 a usnesení sp. zn. I. ÚS 2705/07 dostupné na http://nalus.usoud.cz). Tento závěr vyplývá jak z teorie trestního práva, tak z dikce příslušných ustanovení trestního řádu.
Kasační pravomoc Ústavního soudu se může uplatnit teprve tehdy, byly-li v řízení porušeny ústavní procesní principy, či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem.
Stran obecně formulovaných námitek vůči naplnění vazebních důvodů dle §67 písm. b) a c) trestního řádu Ústavní soud znovu připomíná, že ve smyslu své dnes již ustálené judikatury cítí se oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 a násl. Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 18/96, IV. ÚS 137/2000, III. ÚS 121/02, I. ÚS 585/02, III. ÚS 1926/10). Podle přesvědčení Ústavního soudu napadené usnesení stížnostního soudu z hlediska požadavků kladených na obsah vazebních rozhodnutí obstojí (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 62/96, II. ÚS 124/97, IV. ÚS 137/2000, III. ÚS 566/03, rovněž nálezy sp. zn. III. ÚS 566/03, IV. ÚS 353/04, II. ÚS 469/05, I. ÚS 603/07, IV. ÚS 3294/09).
Ústavní soud především vyžaduje náležité odůvodnění příslušných rozhodnutí s poukazem na zákonem požadovanou existenci ,,konkrétních skutečností". Samotný výklad těchto ",konkrétních skutečností" je však především věcí obecných soudů, jež musejí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit nezbytnost dalšího trvání vazby. Rozhodování o vazbě může být ze své podstaty vedeno toliko v rovině určité pravděpodobnosti (nikoliv jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě, přičemž je třeba, aby závěry soudu o nezbytnosti dalšího vazebního stíhání logicky plynuly z dosud zjištěného skutkového stavu. Důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí Ústavním soudem tak může být např. zcela paušální odůvodnění vazby obviněného. Kasace na základě ústavní stížnosti však nebude připadat v úvahu, lze-li z napadených rozhodnutí jasně vysledovat objektivní východiska, způsob uvažování soudu a jejich vztah k závěrům, k nimž se obecné soudy při hodnocení osoby obviněného dobraly.
Pokud jde o konkrétní projednávaný případ, posuzovaný v souladu se shora uvedenými obecnými zásadami a judikaturou, dospěl tedy Ústavní soud k závěru, že k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky nedošlo. Ústavní soud zejména neshledal, že by bylo možno zpochybnit důvody, pro které byla zamítnuta žádost stěžovatelky o propuštění z vazby, tj. že s ohledem na charakter trestné činnosti, které se měla stěžovatelka dopustit, byla zcela na místě obava, že může hrozit zmaření, nebo podstatné ztížení dosažení účelu trestního řízení. Krajský soud v napadeném usnesení velmi konkrétně rozebral důvody pro koluzní důvod vazby, a to výčtem důkazů, které je ve věci třeba ještě provést, zejména pak výslechem konkrétních osob, jež do té doby nebyly vyslechnuty v procesním postavení svědků. K vazbě předstižné soud uvedl, že příjmy s trestné činnosti tvořily významný zdroj příjmů pro stěžovatelku a stěžovatelce hrozí trestní stíhání pro další útoky týkající se obdobného jednání, pro něž je již trestně stíhána.
Obecné soudy postupovaly v souladu s platným trestním řádem, se základními zásadami českého trestního řízení a neporušily ani principy, plynoucí z předpisů nejvyšší právní síly. Jelikož Ústavní soud není soudem nadřízeným soudům obecným a nevykonává nad nimi dohled či dozor, je třeba znovu připomenout, že jsou to především tyto soudy, které, se znalostí konkrétní trestní věci, stádia, ve kterém se nachází a na základě všech okolností a souvislostí případu musí posoudit, zda existují či trvají vazební důvody. Kromě zcela výjimečných situací není Ústavní soud oprávněn do hodnocení těchto skutkových okolností zasahovat.
V souladu se zásadou minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů porušení zákonných ustanovení promítajících se do roviny protiústavnosti. Obecné soudy v posuzované věci interpretovaly a aplikovaly trestní řád ústavněprávně konformním způsobem, Ústavní soud tedy nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatelky o porušení jejích základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Ústavní soud proto musí uzavřít, že mu nezbylo, než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu