ECLI:CZ:US:2013:2.US.4294.12.1
sp. zn. II. ÚS 4294/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudkyně Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti Komerční banka, a. s., se sídlem Na Příkopě 969/33, 114 07 Praha 1, zastoupené JUDr. Jaroslavem Polanským, advokátem se sídlem Revoluční 15, 110 00 Praha, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 14 Co 233/2012-971 ze dne 12. 7. 2012, ve znění opravného usnesení téhož soudu sp. zn. 14 Co 233/2012 ze dne 15. 8. 2012, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 27 C 100/2001-902 ze dne 2. 4. 2012, ve znění opravného usnesení téhož soudu č. j. 27 C 100/2001-917 ze dne 14. 5. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34, §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 1 dle pokynu odvolacího soudu rozhodl dle §166 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") o části předmětu řízení, o kterém opomněl rozhodnout v rozsudku. Jednalo se přitom o částku 9 090 537,19 Kč s příslušenstvím, o kterou byla původně žalovaná částka vzata zpět stěžovatelkou. Původně uplatněná částka činila 46 522 282,50 Kč, po částečném zpětvzetí pak zůstala předmětem řízení částka ve výši 37 431 745,31 Kč s úrokem z prodlení ve výši 1 % z této částky od 22. 4. 2004 do zaplacení, o níž již bylo rozhodnuto rozsudkem, který odvolací soud potvrdil. Soud prvního stupně proto nejprve zastavil řízení v části, v níž se stěžovatelka domáhala na žalovaných zaplacení částky 9 090 537,19 Kč s úrokem z prodlení ve výši 1 % z této částky od 22. 6. 2004 do zaplacení (výrok pod bodem I), dále vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení v souvislosti s vydáním doplňujícího usnesení (výrok pod bodem II), a uložil stěžovatelce zaplatit jednotlivým žalovaným částky uvedené ve výroku pod bodem III.
K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze výše citovaným usnesením rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil, když dospěl k závěru o správném právním posouzení otázky náhrady nákladů řízení vzniklých následkem zastavení řízení.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Porušení svých základních práv spatřuje zejména ve skutečnosti, že v daném případě lze dovodit důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu ustanovení §150 o. s. ř. Obvodní soud pro Prahu 1 (stejně jako Městský soud v Praze) tak v předmětném řízení neměl vedlejším účastníkům vůči stěžovatelce přiznat náhradu nákladů řízení, a to proto, že v mezidobí od podání žaloby do rozhodnutí nalézacího soudu ve věci samé došlo ke změně judikatury, resp. překonání do té doby převládajících právních názorů v otázce běhu promlčecích lhůt v souvislosti s nárokem na náhradu škody dle příslušných ustanovení dříve platného zákoníku práce (zákon č. 65/1965 Sb.), a tím prý byla stěžovatelka nucena vzít svou žalobu částečně zpět. Za takové situace se ovšem dle ní jeví jako krajně nespravedlivé, aby hradila náklady řízení způsobené judikaturní činností Nejvyššího soudu, když si v době, kdy žalobu podávala, počínala odpovědně s ohledem na tehdejší právní názory (v roce 2001) na zmíněnou problematiku běhu promlčecích lhůt. V této spojitosti stěžovatelka městskému soudu vytýká, že se v odůvodnění svého usnesení vůbec nezabývá její námitkou stran aplikace §150 o. s. ř. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rovněž zpochybnila správnost částky, z níž soud při vypočtení nákladů řízení vycházel. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud dotčená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Na druhém místě připomíná Ústavní soud svoji judikaturu vztahující se k moderačnímu právu ve smyslu §150 o. s. ř., v níž se opakovaně vyjádřil tak, že rozhodování o nákladech řízení (včetně posuzování skutečností, které mohou odůvodnit aplikaci moderačního práva) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotné podmínky jeho použití, i když se jeho výsledek může (někdy i citelně) dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Ústavní soud totiž vychází z toho, že hodnocení podmínek pro uplatnění moderačního práva spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3244/11, II. ÚS 3450/11, II. ÚS 1324/11 aj.). Případy, kdy Ústavní soud naopak ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou spíše výjimečné a týkají se buď specifických otázek [viz kupř. nález sp. zn. II. ÚS 828/06 ze dne 6. února 2007 (N 26/44 SbNU 309)], anebo se jedná "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti" [viz nález sp. zn. IV. ÚS 289/03 ze dne 31. srpna 2004 (N 125/34 SbNU 281)].
Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí zaujal stanovisko, že úvaha soudu, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci a soud musí také své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit, aby odpovídalo zákonnosti i učiněným skutkovým zjištěním (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 727/2000 ze dne 17. května 2001, II. ÚS 145/06 ze dne 14. března 2007 či IV. ÚS 1391/07 ze dne 5. června 2008, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Pojem "důvody hodné zvláštního zřetele" poskytuje obecným soudům relativně široký prostor při rozhodování o jeho obsahu a rozsahu, nicméně nemůže být vymezen libovolně, nýbrž musí být upřesněn s ohledem na konkrétní okolnosti případu. Citované ustanovení nelze považovat za předpis, který by zakládal zcela volnou diskreci soudu (ve smyslu libovůle). Při zkoumání existence důvodů hodných zvláštního zřetele je třeba přihlížet nejen k majetkovým, sociálním a osobním poměrům účastníků řízení, ale i k okolnostem, které vedly k zahájení řízení, k chování účastníků v průběhu řízení a stejně tak i k dalším relevantním skutečnostem, které určitým způsobem individualizují situaci účastníků řízení v tom směru, že si zasluhuje specifické zacházení ve smyslu citovaného ustanovení (srov. nález sp. zn. III. ÚS 1840/10 ze dne 23. září 2010, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Jak bylo opakovaně judikováno, ustanovení §150 o. s. ř. neslouží ke zmírňování majetkových rozdílů mezi procesními stranami, ale k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 2862/07 ze dne 5. listopadu 2008, sp. zn. I. ÚS 1030/08 ze dne 12. ledna 2010 a sp. zn. II. ÚS 3015/09 ze dne 7. dubna 2010, vše dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Výše uvedené ústavní limity se ovšem vztahují k situaci, kdy soud zamýšlí ustanovení §150 o. s. ř. uplatnit, a to jako výjimečné opatření prolamující zásadu úspěchu ve věci, ze které soud při stanovení nákladů řízení primárně vychází. Diametrálně odlišnou se však z ústavněprávního pohledu jeví situace, kdy se účastník řízení aplikaci uvedeného moderačního práva nebrání, ale naopak se jí domáhá. Obecně je totiž třeba vyjít ze skutečnosti, že procesní oprávnění soudu ve smyslu citovaného ustanovení občanského soudního řádu samo o sobě žádný nárok v ústavněprávní rovině účastníkovi řízení nezakládá. Pouze ve zcela výjimečných případech může dojít k tomu, že upuštění od jeho aplikace vede k zásadnímu popření spravedlnosti, resp. k popření smyslu vlastního civilního procesu; k takové situaci však v projednávané věci z níže uvedených důvodů nedošlo.
Ústavní soud sice musí přisvědčit stěžovatelce v tom, že městský soud nijak nereagoval na odvolací námitku týkající se uplatnění moderačního práva (byť ji reflektuje v rekapitulaci stěžovatelčina odvolání), a tím nedostál své povinnosti řádně odůvodnit své rozhodnutí, jak mu ukládá zejména ustanovení §157 o. s. ř., nicméně v případě subjektivního práva na soudní a jinou právní ochranu je třeba vždy zkoumat, jak porušení procesních práv zkrátilo účastníka řízení na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit mu příznivější rozhodnutí ve věci samé [srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 148/02 ze dne 27. srpna 2003 (U 19/31 SbNU 327)]. Jedním z kritérií k úspěšnému uplatnění ústavní stížnosti je totiž i její racionalita [k tomu blíže viz nález sp. zn. II. ÚS 169/09 ze dne 3. března 2009 (N 43/52 SbNU 431)]. Tam, kde by realizace procesního oprávnění účastníka nemohla přinést příznivější rozhodnutí ve věci samé, resp. tam, kde nelze takovou změnu s přihlédnutím ke všem okolnostem příslušného právního řízení oprávněně očekávat, bylo by nepřípustným a z ústavního hlediska nepřijatelným formalismem zrušit rozhodnutí obecného soudu výhradně pro nevyhovění procesním oprávněním účastníka. Naopak kdyby Ústavní soud stížnosti vyhověl, pak by paradoxně sám přispěl k porušení základních práv stěžovatelky tím, že by jen z důvodu dodržení "procesní čistoty" prodlužoval řízení. Taková situace nastala i v případě stěžovatelky.
Za zásadní, pro aplikaci §150 o. s. ř. určující moment pokládá stěžovatelka jí tvrzenou změnu judikatury, k níž mělo dojít v období od podání žaloby do meritorního rozhodnutí soudem prvé stolice. Taková argumentace však nemůže obstát, poněvadž k žádnému zásadnímu zlomu v judikatuře obecných soudů ve skutečnosti nedošlo. Namítá-li stěžovatelka, že dle komentářové literatury v roce 2001 "začínala objektivní promlčecí lhůta svůj běh ode dne, kdy došlo k předmětné události či jednání, kterým byla škoda způsobena", kdežto později (v době rozhodování o jí podané žalobě na náhradu škody) se pro možnost uplatnit pohledávku u soudu považuje za rozhodující okamžik, kdy se poškozený dozví o výši skutečné škody, jde o nepochopení stěžovatelkou zmíněných judikátů Nejvyššího soudu (sp. zn. 21 Cdo 2596/2008 a 21 Cdo 480/2007), které pouze precizovaly časově nejbližší možný okamžik vzniku škodné události za specifických podmínek, a nikoli vázaly běh promlčecích lhůt na jiné právní skutečnosti nežli na vznik škodné události (ostatně jednoznačné, tehdy platné znění §263 odst. 3 zrušeného zákoníku práce ani jiný /ústavně konformní/ výklad v tomto směru nepřipouštělo). Náhled na odvíjení běhu promlčecích lhůt od vzniku škodné události dle tehdy platného zákoníku práce s přihlédnutím k jeho rozhodnému znění nebyl touto judikaturou nijak prolomen. Lze sice připustit, že tato rozhodnutí Nejvyššího soudu mají svůj dopad i na stěžovatelčin případ, kdy ke vzniku škody v dané věci ještě nemohlo dojít, a proto byla její žaloba zamítnuta "pro předčasnost", nicméně z hlediska posuzování důvodů hodných zvláštního zřetele nemají tyto okolnosti žádný vliv, poněvadž ze strany dovolacího soudu nešlo o konstituování nové judikatury za současného odmítnutí dosavadní konstantní judikatury, na kterou by se stěžovatelka jinak byla mohla oprávněně spolehnout, nýbrž o zpřesnění některých problematických momentů stran vzniku škodné události. Na tomto místě se sluší poznamenat, že k tomuto zpřesnění mohlo dojít i později, např. v souvislosti s rozhodováním obecných soudů o opravných prostředcích. I kdyby tedy Ústavní soud zrušil usnesení odvolacího soudu pro nedostatečné odůvodnění, nevedlo by to beztak ve svém výsledku k příznivějšímu rozhodnutí v otázce možnosti aplikace moderačního práva, když se zjevně nejedná o shora nastíněnou výjimečnou situaci.
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 7. března 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu