ECLI:CZ:US:2013:3.US.1924.13.1
sp. zn. III. ÚS 1924/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jana Bartolčice, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Kopeckým, advokátem se sídlem 28. října 150/2663, Ostrava - Moravská Ostrava, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. února 2013 č. j. 29 Co 538/2012-173 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. srpna 2012 č. j. 22 C 142/2009-112, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní soud obdržel dne 20. června 2013 návrh ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, kterými dle jeho tvrzení došlo k neoprávněnému zásahu do jeho ústavně zaručeného práva na důchod za rovných podmínek ve smyslu čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě o lidských právech, jakož i práv vyplývajících z čl. 89 odst. 2 Ústavy české republiky.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel podal dne 24. ledna 2003 ministru práce a sociálních věcí (dále jen "ministr") žádost o odstranění tvrdosti zákona při provádění sociálního zabezpečení v případech tzv. slovenských důchodů. Dne 10. října 2003 se stal stěžovatel důchodcem a dne 20. prosince 2004 byla žádost o odstranění tvrdosti zákona zamítnuta. Dne 17. května 2007 podal stěžovatel žádost o plný důchod (resp. dorovnání důchodu na úroveň ostatních občanů České republiky), jež byla orgány České správy sociálního zabezpečení rozhodnutím ze dne 12. července 2007 zamítnuta. Dne 4. září 2007 podal stěžovatel proti tomuto zamítavému rozhodnutí ke Krajskému soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") správní žalobu. Toto řízení bylo ukončeno usnesením krajského soudu ze dne 30. října 2008 č. j. 43 Cad 155/2007-24, jímž bylo řízení zastaveno pro zpětvzetí žaloby, když v mezidobí byla vydána meritorní směrnice České správy sociálního zabezpečení, která upravovala postup pro řešení žádostí o dorovnávání tzv. slovenských důchodů. Dne 17. července 2008 bylo stěžovateli přiznáno dorovnání do výše plného českého důchodu a zároveň mu bylo s odkazem na §55 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o důchodovém pojištění"), sděleno, že toto dorovnání mu náleží rovněž za dobu tří let zpětně od uplatnění žádosti. V období mezi 4. prosincem 2008 a 5. lednem 2009 bylo stěžovateli přiznané dorovnání vyplaceno.
3. Následně stěžovatel podal k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") žalobu, jíž se domáhal po žalované České republice - Ministerstvu práce a sociálních věcí (dále jen "ministerstvo"), náhrady nemajetkové újmy nejprve ve výši 90 000 Kč, kteroužto částku v průběhu řízení omezil na 50 000 Kč. Náhrady nemajetkové újmy se stěžovatel domáhal z titulu nesprávného úředního postupu, který vedl k tomu, že dorovnávací příspěvek nebyl vyplacen v plné výši (resp. za celé období stěžovatelova důchodu), protože právo na jeho vyplacení v mezičase prekludovalo. Obvodní soud však dospěl k závěru, že ze žalobních tvrzení nevyplývá žádný odpovědnostní titul ministerstva, a stěžovatelovu žalobu proto jako nedůvodnou zamítl. S tímto závěrem se v napadeném rozsudku plně ztotožnil i Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") a stěžovatelovo odvolání jako nedůvodné zamítl.
II.
Argumentace stěžovatele a vyjádření účastníků řízení
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti předně uvádí, že se cítí poškozen nutností vést více než pět let soudní spory a zároveň i tím, že ačkoli bylo Ústavním soudem jednoznačně konstatováno, že stěžovatel měl po celou dobu od 10. října 2003 do 9. prosince 2008 dostávat důchod v plné výši odpovídající důchodu českému, vyplaceno mu nakonec bylo pouze dorovnání za poslední tři roky, a to s odkazem na §55 zákona o důchodovém pojištění. Stěžovatel z toho dovozuje, že ač se svých práv nepřetržitě domáhal, odmítají jej příslušné správní a soudní orgány za újmu na jeho právech spravedlivě odškodnit. Stěžovatel uvádí, že rozhodování ministerstva i obecných soudů popírá základní požadavek na spravedlnost rozhodování státních orgánů a neustále přítomný imperativ ochrany lidských práv. Tvrdí, že ministerstvo pochybilo, když v odmítnutí stěžovatelovy žádosti o odstranění nepřiměřené tvrdosti zákona stěžovatele poučilo, že toto rozhodnutí nepodléhá soudnímu přezkumu a neexistuje právní nárok na rozhodnutí určitým způsobem. Dle stěžovatele je taková argumentace nesprávná, protože i ministra stíhá povinnost nediskriminovat a je tedy vázán povinností rozhodovat za stejných skutkových okolností stejně. Nadto stěžovatel uvádí, že faktickým důvodem nedoplacení důchodu za celou dobu, po kterou byl poskytován důchod nižší, byla skutečnost, že samotné ministerstvo a obecné soudy nebyly schopny přiznat stěžovateli jeho zcela zjevně existující právo v přiměřené době a řízení se takto protáhlo přes tři roky, na které pamatuje výše uvedené ustanovení §55 zákona o důchodovém pojištění. Stěžovatel dále uvádí, že právě nepřiměřeně dlouhým trváním řízení o dorovnání výše důchodů mu byla způsobena škoda. Názor ministerstva a obecných soudů stran nemožnosti doplacení důchodu za celé období je pak dle stěžovatele odrazem tendence státních orgánů pro přehnaně formalistický výklad právních předpisů. Stěžovatel dále uvádí, že neumožňuje-li gramatický výklad práva jeho ústavně konformní aplikaci, je namístě, aby obecné soudy buď použily ústavně konformního výkladu práva, nebo situaci řešily podnětem k Ústavnímu soudu. Jelikož se tak v projednávaném případě nestalo, navrhl stěžovatel v petitu ústavní stížnosti, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
5. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. V první řadě musí Ústavní soud konstatovat, že argumentace uplatněná stěžovatelem v ústavní stížnosti je ve zdrcující většině shodná s námitkami vznesenými již v řízení před obecnými soudy, aniž by v jejím rámci stěžovatel výrazněji reflektoval způsob, jakým se obecné soudy s touto argumentací vypořádaly. Za takové situace může Ústavní soud přezkoumat napadená rozhodnutí toliko z hlediska dodržení mantinelů daných zejména hlavou pátou Listiny. V projednávaném případě se jednalo zejména o posouzení tvrzené svévole při výkladu závěrů rozhodovací činnosti Ústavního soudu v otázce tzv. slovenských důchodů.
8. Jako hlavní je dle Ústavního soudu třeba označit námitku, že orgány veřejné moci nejprve nepřiměřeně dlouhou dobu vedly řízení o stěžovatelově návrhu na dorovnání důchodu a následně tuto skutečnost v rozporu s judikaturou Ústavního soudu přičetly stěžovateli k tíži, když mu odmítly dorovnání důchodu za celé sporné období přiznat z důvodu prekluze. Napadená rozhodnutí a dokonce ani obsah ústavní stížnosti však neobsahuje žádnou oporu pro potvrzení tohoto stěžovatelova závěru. Ze všech přiložených materiálů naopak vyplývá, že stěžovatel podal návrh na dorovnání důchodu dne 17. května 2007. Pro posouzení výše uvedené otázky je třeba nejprve potvrdit závěr obecných soudů, že v řízení o tomto stěžovatelově návrhu nedošlo k porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů. Navíc se prekluzivní lhůta po dobu řízení o dorovnání důchodu staví, a tudíž může průběhem takového řízení jen těžko dojít ke zkrácení vypláceného dorovnání, což rovněž vyplývá ze skutečnosti, že důchod je dorovnáván od data podání návrhu, nikoliv od data rozhodnutí (srov. větu druhou ustanovení §55 zákona o důchodovém pojištění). Délka řízení tak zásadně nemůže mít na výši dorovnání důchodu žádný vliv.
9. V průběhu řízení před správními soudy došlo pak k uznání a zaplacení stěžovatelova nároku, a to tři roky zpětně od data podání uvedeného návrhu. Takováto tříletá prekluzivní lhůta, obsažená v ustanovení §55 zákona o důchodovém pojištění, je pak dle Ústavního soudu zcela standardním naplněním obecně uznávaného principu "práva náleží bdělým", jež se tradičně promítá i v oblasti sociálního zabezpečení. Právě tím, že stěžovatel uplatnil svůj nárok až dne 17. května 2007, se jeho případ odlišuje od jím zmíněných případů projednávaných před Ústavním soudem. Z žádného z uvedených nálezů nelze dovodit závěr, že by dřívějším výkladem mezinárodní smlouvy diskriminovaný stěžovatel mohl pro něj nevýhodné důsledky spojené s okamžikem podání žádosti kompenzovat v řízení o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci. Za "bdělý postup" pak nelze dle Ústavního soudu požadovat žádost o odstranění tvrdosti zákona, kterou stěžovatel podal v roce 2003, a to především z důvodu nenárokového charakteru tohoto institutu (viz níže). Ústavní soud tedy uzavírá, že z ústavněprávního hlediska plně obstojí (a není tedy přepjatě formalistický) závěr obecných soudů o nedostatku odpovědnostního titulu, vyplývajícího z uvedené aplikace ustanovení §55 zákona o důchodovém pojištění. Vzhledem k výše uvedeným skutkovým rozdílům stěžovatelovy věci s jím zmiňovanými případy [zejména nález sp. zn. II. ÚS 405/02 ze dne 3. 6. 2003 (N 80/30 SbNU 245); nález sp. zn. III. ÚS 252/04 ze dne 25. 1. 2005 (N 16/36 SbNU 173); nález sp. zn. IV. ÚS 158/04 ze dne 4. 4. 2005 (N 72/37 SbNU 23); nález sp. zn. Pl. ÚS 4/06 ze dne 20. 3. 2007 (N 54/44 SbNU 665); nález sp. zn. IV. ÚS 301/05 ze dne 13. 11. 2007 (N 190/47 SbNU 465); nález sp. zn. IV. ÚS 298/06 ze dne 13. 12. 2007 (N 222/47 SbNU 921)] je třeba rovněž odmítnout, že by obecné soudy porušily princip obecné závaznosti závěrů rozhodnutí Ústavního soudu.
10. Jako neopodstatněnou je nutné rovněž odmítnout námitku stran protiústavního postupu při posuzování stěžovatelovy žádosti o odstranění tvrdosti zákona. Ústavní soud především vycházel z již dříve deklarované skutečnosti, že rozhodnutí ministra práce a sociálních věcí o žádosti o odstranění tvrdosti předpisů o sociálním zabezpečení je vyloučeno ze soudního přezkumu (srov. §106 odst. 1 a 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů). Neexistuje-li totiž veřejné subjektivní právo, není zde nic, co by byl soud kompetentní přezkoumávat a na čem by mohl být stěžovatel činností moci výkonné krácen. Na odstranění tvrdosti není právní nárok a je na zvážení ministra, zda s přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého případu žádosti vyhoví či nikoli (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 51/02 ze dne 19. 4. 2002 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 154/04 ze dne 23. 8. 2004; všechna citovaná rozhodnutí jsou dostupná z: www.nalus.usoud.cz). Na základě podobných principů funguje např. institut milosti prezidenta republiky. Přestože se lze se stěžovatelem ztotožnit v závěru, že právní řád materiálního právního státu nemůže obsahovat žádnou "absolutně neomezenou pravomoc", lze přesto pravomoci nezasahující do základních práv a svobod jednotlivců vyloučit ze soudního přezkumu (a contrario čl. 36 odst. 2 Listiny). Jestliže tedy ministr v případě stěžovatele neshledal důvody pro mimořádné řešení jeho situace cestou odstranění tvrdosti zákona, jeho rozhodnutí není svou povahou způsobilé zasáhnout do sféry veřejných práv stěžovatele.
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. listopadu 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu