ECLI:CZ:US:2013:3.US.1940.13.1
sp. zn. III. ÚS 1940/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Zdeňka Altnera, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 17. dubna 2013 č. j. 3 Ads 19/2013-11, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním ze dne 16. 6. 2013, označeným jako ústavní stížnost, napadl stěžovatel v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího správního soudu, kterým bylo zastaveno řízení o kasační stížnosti stěžovatele proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2011 č. j. 11 Ca 294/2009-86, kterým bylo pro nezaplacení soudního poplatku zastaveno řízení o stěžovatelově žalobě proti rozhodnutí České advokátní komory ze dne 5. 8. 2009 č. j. 02-5252/09/Dr.Adl/Lac.
Stěžovatel při podání ústavní stížnosti nebyl (a není) zastoupen advokátem (viz §29, §30 odst. 1 a §31 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), a jeho podání tak za řádný návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti považovat nelze. Z mnoha dalších řízení o ústavních stížnostech, jež stěžovatel vede, se podává, že tento postup (kdy ignoruje povinné zastoupení advokátem a formální náležitosti ústavní stížnosti) volí opakovaně, ačkoli byl Ústavním soudem opakovaně poučen, jaké náležitosti vyžaduje zákon pro podání řádné ústavní stížnosti, a k odstranění nedostatku povinného zastoupení byl vyzýván (viz kupříkladu věci ústavních stížností vedené pod sp. zn. I. ÚS 1478/09, IV. ÚS 1796/09, I. ÚS 1966/09, III. ÚS 2141/09, IV. ÚS 2566/09, III. ÚS 2615/09, II. ÚS 2742/09 a další). Ostatně stěžovatel byl sám advokátem a v minulosti podal Ústavnímu soudu řadu návrhů, při kterých advokátem zastoupen byl.
Obecně platí, že je na soudu, aby učinil opatření k odstranění tohoto nedostatku (vady); vyvodit vůči navrhovateli nepříznivé procesní důsledky (odmítnutí návrhu) pak lze tehdy, jestliže se uvedený nedostatek odstranit nezdaří.
Ústavní soud je však toho názoru, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace mu byly objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než řádným podáním a v zastoupení advokátem, jeví se pak setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým.
V souladu již v judikatuře ustáleným hodnocením nedostatku zastoupení stěžovatele advokátem (shodně kupř. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2918/09, II. ÚS 2917/09, II. ÚS 3085/09, I. ÚS 3242/09, III. ÚS 3175/09) se Ústavní soud uchýlil i nyní k přiměřenému použití ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu (§63 téhož předpisu, §104 odst. 2 občanského soudního řádu) a soudcem zpravodajem návrh bez jednání odmítl (shodně jako například v usnesení sp. zn. I. ÚS 2387/08, IV. ÚS 2386/08, II. ÚS 713/08, II. ÚS 1638/07, III. ÚS 847/07, III. ÚS 2234/12 a dalších).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2013
Jan Filip v. r.
soudce Ústavního soudu