ECLI:CZ:US:2013:3.US.2423.11.1
sp. zn. III. ÚS 2423/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Rychetského a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Adolfa Šafáře, zastoupeného JUDr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D., advokátem v Brně, Bašty 8, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. května 2011 č. j. 39 Co 38/2011-89 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. října 2010 č. j. 19 C 126/2009-49, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl Obvodní soud pro Prahu 2 žalobu stěžovatele proti žalované České republice - Ministerstvu práce a sociálních věcí o zaplacení 250 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem, neboť dospěl k závěru, že tvrzené průtahy v řízení zjištěny nebyly. Na jeho délce se významně podílel sám stěžovatel, který ač opakovaně vyzýván, nepodal řádně žádost o starobní důchod, a nadto žádal o dávku, která "v té době neexistovala, resp. nebyla zakotvena v platných právních předpisech", pročež "klasické správní řízení nebylo ČSSZ zahájeno", a řádnou žádost podal až v roce 2007.
Městský soud v Praze též ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění uvedl, že stěžovateli nemohla před vydáním nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/06 "v žádném případě nemajetková újma vzniknout", neboť důvodem pro zamítnutí jeho žádosti nebyly jen nedostatky podání, ale zejména nemožnost v té době požadované plnění poskytnout (viz smlouva mezi Českou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení). Pokud se stěžovatel od roku 2002 domáhal přiznání starobního důchodu v České republice, nejde o totožný nárok s tím, jenž mu byl následně přiznán (vyrovnávací příspěvek k důchodu).
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud tato rozhodnutí obecných soudů zrušil, neboť jimi bylo porušeno jeho právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem dle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). S důvody odvolacího soudu, pro které neshledal oprávněným jeho tvrzení o průtazích v řízení, nesouhlasí, a uvádí, že nebyl schopen sám bez pomoci žalované vady podání odstranit; především však namítá, že nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/2006 má deklaratorní charakter a tudíž při nezměněné právní úpravě měl právo na sociální zabezpečení "v podobě starobního důchodu v určité výši již v roce 2002", a to bez ohledu na to, zda mu byl "nakonec přiznán důchod v plné výši nebo jen tzv. dorovnání ke slovenskému důchodu". Již v roce 2002 měla podle stěžovatele žalovaná "možnost plnit a nečinila tak".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
V dané souvislosti, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda podaný výklad a aplikace rozhodných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, upravujících odpovědnost státu za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou soudního řízení, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména stěžovatelem dovolávaným článkem Listiny.
Právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě je integrální součástí práva na spravedlivý proces, resp. základního práva garantovaného článkem 36 odst. 1 ve spojení s článkem 38 odst. 2 Listiny a článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 5/96 ze dne 5. 11. 1996 (N 116/6 SbNU 335), nález sp. zn. IV. ÚS 358/98 ze dne 10. 11. 1998 (N 140/12 SbNU 303), nález sp. zn. I. ÚS 600/03 ze dne 16. 1. 2004 (N 6/32 SbNU 35)].
Má-li nesprávný úřední postup spočívat v nepřiměřené délce řízení (jako je tomu i v dané věci), je její posouzení vždy výsledkem vyhodnocení konkrétních skutkových okolností; jinými slovy, přiměřenost doby řízení posuzuje ve světle konkrétních okolností případu, obzvláště se zřetelem ke složitosti věci, chování stěžovatele a příslušných orgánů, přičemž je třeba vzít v úvahu i to, co je pro stěžovatele v sázce [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 391/07 ze dne 7. 8. 2007 (N 122/46 SbNU 151), bod 21]. Důraz je kladen zejména na posouzení postupu příslušných orgánů veřejné moci, tj. zda měly snahu rozhodnout ve věci v co nejkratším čase a bez průtahů, a zda nedošlo k jinému pochybení z jejich strany (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1531/11 ze dne 5. 10. 2011). Pouze demonstrativní výčet zákonných hledisek nebrání přihlédnout i k jiným kritériím, která se ukážou být s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu významná (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012, usnesení sp. zn. I. ÚS 1023/11 ze dne 19. 10 2011); také mohou být zohledněna i delší období nečinnosti, přičemž se vždy nemusí jednat o porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné uzavření řízení zpravidla očekávat.
Oproti názoru stěžovatele Ústavní soud v dané věci neshledává, že by obecné soudy při svém rozhodování z těchto zásad relevantně vybočily; jimi zastávaný názor, k němuž došly po vyhodnocení rozhodných skutkových okolností věci, že stěžovateli nemohla tvrzená nemajetková újma vzniknout (průtahy v řízení nebyly shledány), mají rozumnou základnu a za "extrémní" v tom smyslu, že se vymykají smyslu a účelu dané právní úpravy, je zjevně považovat nelze.
Ústavní soud ve své judikatuře (viz též dovolávaný nález sp. zn. Pl. ÚS 4/2006) vytvořil pravidlo dovozené z ústavního pořádku, podle něhož je třeba vyplácet tzv. vyrovnávací či dorovnávací příspěvek do výše, která by byla přiznána občanu České republiky, pokud by veškeré doby jeho účasti na důchodovém pojištění byly považovány za doby české. Jeho účelem, při zachování systému nastaveného v mezinárodních smlouvách, bylo poskytnout dodatečnou ochranu osobám, jež byly zvolenými smluvními kritérii poškozeny; toto pravidlo se však nikterak nedotýkalo mechanismu, který byl mezinárodními smlouvami vytvořen (srov. sp. zn. I. ÚS 3650/11).
Při vědomí těchto východisek bylo třeba přistupovat také k věci stěžovatele, jestliže od počátku (od r. 2002) nepožadoval dorovnání svého důchodu ve smyslu tohoto "pravidla", nýbrž požadoval přiznání plného "českého" důchodu, ačkoliv mu takový nárok zjevně nepříslušel; ostatně tento závěr shledal správným již dříve i Ústavní soud, který usnesením ze dne 7. 6. 2011, sp. zn. II. ÚS 2905/10, ústavní stížnost stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Nelze tudíž ani nyní přisvědčit jeho názoru, že žalovaná "způsobila nepřiměřenou délku řízení" tím, že již v roce 2002 mu měla vyhovět; ostatně tak tomu nebylo ani po vydání nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/2006, jelikož mu vznikl toliko nárok na přiznání vyrovnávacího příspěvku k důchodu, jenž mu byl také v přiměřené lhůtě žalovanou přiznán a vyplacen. Okolnost, že se stěžovatel neobracel na orgány správy sociálního zabezpečení se svým nárokem cestou řádného podání a přes opakovaná poučení tak neučinil ani později, není v této souvislosti bez významu rovněž.
Lze tedy uzavřít, že podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě (bez jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu